3.1.2014
Redakce
0
Kategorie: Historie

Děsivá pravda o řádění bolševiků v sovětském Rusku

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 03|01|2013

Ukázky z knihy Alexandra Jakovleva: Rusko plné křížů  –   „Kříže hřbitovů v gulazích… Prostorem neohraničené, třebaže časově tak blízké. Největší hřbitov na planetě a v dějinách. Neudržovaný, zpustlý, zasviněný udavačstvím, zamořený radioaktivními a chemickými odpady, neustále zneuctívaný nedouky bez paměti s portréty Lenina a Stalina. Hřbitov lidských nadějí. Věčná pečeť hanby na naší nešťastné zemi.“

 

[ad#hornisiroka]

 

Tato slova vysvětlují, rozvádějí název a vystihují podstatu díla ruského politika, historika a spisovatele Alexandra Jakovleva. Na necelých dvou stovkách stran se autor věnuje vybraným kapitolám z téměř osmdesátiletých dějin Sovětského svazu pod taktovkou bolševiků. Samozřejmě při takovém rozsahu nelze očekávat detailní rozbor a popis sovětské historie, což ale Jakovlev ani neslibuje a ani nepotřebuje. Daří se mu totiž něco jiného – vystihnout podstatu událostí a maximálně věrně je přiblížit čtenáři. Kniha tak vůbec nepřipomíná „klasickou“ historickou knihu, obecné očekávání koncentrované nudy a nezáživnosti, ale kvalitní beletrii, která vtáhne a nepustí. Přispívá k tomu autorův živý jazyk, vypravěčství v nejlepším slova smyslu – Jakovlev totiž nepíše pouze o věcech, které nalezl při desetiletí trvající práci v tajných sovětských archívech nejrůznějšího druhu, ale také o svých vzpomínkách na řadu historických postav a na události, jejichž byl přímým účastníkem. Přitom si však uchovává alespoň základní atributy vědeckého díla a nesklouzává k memoárovému žvanění.

 

V úvodním Slově ke čtenářům popisuje Jakovlev svůj přerod z oddaného komunisty k neúprosnému kritikovi, přerod začíná podle něj již v letech druhé světové války, kdy bylo třeba neustále rozšiřovat seznamy hrdinů a uvádět alespoň jednoho zbabělce. Rozhodující chvíle pro něj pak přichází po Chruščovově kritice stalinského „kultu osobnosti“. K líčení rozchodu s komunistickou stranou přidává Jakovlev příznačnou historku: „Vzpomínám si na železniční stanici Vspolje, která leží v Jaroslavli. První poválečný rok. Po městě se šířily pověsti, že stanicí projedou z německého zajetí naši vojáci a důstojníci. […] Souprava měla zamřížovaná okna a za nimi hleděly vyzáblé, bledé a vyděšené tváře. A na peronu stály naříkající ženské. Z oken vylétaly stočené papírky s adresami a s prosbou, aby předaly informaci, že dotyčný je naživu. […] Stráže se neodvážily rozehnat naříkající dav, ale napříště podobné soupravy jezdily jenom v noci. Lidé na peronu ještě dlouho na něco čekali. Nemohli pochopit, proč tyto chlapce z hitlerovských lágrů odvezli na Ural a Sibiř jako zločince. Mám v paměti ty vyděšené tváře. Nejenom já, ale i mnozí další naprosto nechápali, co se děje. Ale zakřičeli si a zaplakali, a tím to skončilo.“

 

Jak je zřejmé, síla Jakovlevova vyprávění spočívá mimo jiné v přesném pozorování a uchopení detailů uchovaných očitým svědkem, v drobnostech, které přesvědčivě podtrhují a dokreslují zrůdnost sovětského komunismu. Za všechny drobná historka o Chruščovovi, v níž několika málo větami vystihuje absurditu systému: „Chruščov se například rozběsnil, křičel a nešetřil vyhrůžkami, když kapitáni rybářských lodí vyprávěli o nepořádcích v rybím průmyslu. Někdy naložili ryby na lodi čtyřikrát i pětkrát, ale lidé na břehu je odmítali, protože měli nedostatek zpracovatelských zařízení. Ryby vyhazovali zpátky do moře a znovu je lovili. Tak to šlo stále dokola. To je pěkné plánované hospodářství! – zuřil Chruščov. Sjel přítomného Mikojana, zatelefonoval do Moskvy Malenkovovi, nařídil koupit zařízení na zpracování ryb, speciální lodi, snad v Dánsku. Hýřil energií. Kapitáni byli nadšeni. Když jsem se potom vrátil do Moskvy, zajímal jsem se, co z jeho příkazů bylo splněno. Ukázalo se, že vůbec nic.“

 

 Zvláštní pozornost věnuje autor již zmiňovanému Chruščovovi, k němuž cítí respekt, že se odvážil vystoupit s kritikou Stalina, čímž odstartoval novou éru, zároveň ale spravedlivě a beze stopy sentimentu o něm píše: „Existují dokumenty svědčící o tom, že v předválečných letech organizoval masové represe v Moskvě, Moskevské oblasti a na Ukrajině. Zejména sám posílal návrhy na uvěznění vedoucích pracovníků moskevského sovětu a moskevského oblastního výboru strany. Celkem postihly represe v letech 1936–1937 v Moskvě 55 741 lidí. Od ledna 1938 stál Chruščov v čele stranické organizace Ukrajiny. V témže roce bylo na Ukrajině uvězněno více než 106 000 lidí, v následujícím roce 12 000, v roce 1940 pak 50 000.“

 

Podobně věcně přistupuje k Leninovi, který je zde vylíčen na základě zveřejněných a doložitelných faktů jako zločinec a stejný masový vrah jako Stalin – jak Jakovlev dokládá, Stalin si ve své trestní praxi nevymyslel nic, co by neexistovalo už za Lenina (popravy, rukojmí, koncentrační tábory…). Svá tvrzení opět dokládá dokumenty – Leninovými telegramy ze srpna 1918: „Povstání kulaků v pěti oblastech je nutno nemilosrdně potlačit. Vyžaduje to zájem celé revoluce, teď totiž všude plane ‚poslední rozhodný boj‘ s kulactvem. Třeba mít vzor. a) Pověsit (bezpodmínečně pověsit, aby to lid viděl) přinejmenším 100 známých kulaků, boháčů, pijavic. b) Zveřejnit jejich jména. c) Zabavit jim všechno obilí. d) Určit rukojmí podle včerejšího telegramu. Udělat to tak, aby to lidé viděli na stovky verst a třásli se hrůzou. Telegrafujte příjem a splnění. Váš Lenin. P. S. Najděte lidi co nejtvrdší.“

 

Jmenný výčet s přiblížením zločinných praktik sovětských vůdců pak Jakovlev lakonicky uzavírá: „Takoví byli naši političtí představitelé. Všichni patří k soudu za podíl na zločinech proti lidskosti.“

 

Silný prvek přítomnosti autora v textu budí zdání, jako by se sám pokoušel pochopit, ujasnit si pro sebe, co se to s obyvateli Sovětského svazu dělo od první světové války až do zhroucení režimu v 90. letech 20. století. A čtenář tímto procesem poznání prochází společně s Jakovlevem.

 

Při zmíněném časovém rozpětí a rozsahu knihy je jasné, že Jakovlevova pozornost a zájem je selektivní, vybírá jen deset pohledů na sovětské komunistické dějiny, deset perzekvovaných a vražděných skupin. Největší překvapení vyzdvižené z hlubin komunistické zločinnosti a suverénně nejhorší čtení představuje kapitola Společensky nebezpečné děti. V ní Jakovlev shromáždil výběr z dokumentů, které se týkají systematické „práce“ s rodinami, zejména s dětmi odsouzených politických vězňů. Jen velmi těžko lze zprostředkovat hrůzu, kterou vzbuzuje tak zdánlivě obyčejná věc jako Ježovův operativní příkaz č. 00486 z 15. srpna roku 1937. Automaticky se zde předpokládá, že všichni, kteří s odsouzeným žili ve společné domácnosti, jsou zločinci, a to včetně kojenců – ženy uvězněných tedy patří také do vězení, děti mají být vysídleny. „Společensky nebezpečné děti odsouzených, v závislosti na jejich věku, stupni nebezpečnosti a možnostech nápravy, mají být uvězněny v táborech nebo v nápravně-pracovních zařízeních NKVD, nebo vysídleny do dětských domovů zvláštního režimu řízených lidovými komisariáty republik.“ Celá tato šílenost měla velmi propracovaný způsob provedení – kojenci mohli zůstat se svými matkami maximálně do dosažení půldruhého roku věku, poté byli předáni do dětských domovů a jeslí v místě bydliště. Děti mezi třemi a patnácti lety byly umístěny mimo svou domovskou republiku a s dětmi staršími patnácti let bylo už většinou rovnou nakládáno jako s dospělými zločinci. A Jakovlev zde připojuje svůj typický komentář, který brání čtenáři upadnout do otupění a pocitu, že jsou to jen nějaké údaje na papíře: „Pravidelně si pročítám tyto ježovsko-stalinské řádky a pokaždé upadám do rozpaků a pochyb: nejsou to snad falzifikáty, není to podvod? Přece nemohli tyhle vlkodlačí písně skládat státní funkcionáři, kteří taky měli děti. Jedno nebo druhé: buďto jsou oni krví píšící blázni, nebo jsem se zbláznil já, čtenář. To všechno se bohužel dělo, a to ne tak dávno. Proto vzbuzují hněv lidé, co po naší zemi kráčí pochodovým krokem a prohlašují, že Stalin to ‚nedotáhl‘, a tedy nedokončil svou očistnou misi. Vždyť je to tak: zlikvidoval ‚jenom‘ 60–70 milionů lidí, všechny zničit nestačil. Odešel do pekel – omluvit se ďáblu. […] Leninsko-stalinská mašinerie politických represí vytrhla i s kořenem z bezpečného světa rodiny miliony nevinných dětských duší a ponechala je napospas žalářníkům, sebrala jim vše – otcovskou střechu a často i jejich jména a příjmení, neboť maličké děti, které NKVD posílala do dětských domovů, si svá jména ani zapamatovat nemohly. Vzali jim budoucnost. Je děsivé na to pomyslit. Ještě nesnesitelnější je uvěřit, že se to skutečně dělo.“ 

 

Těžko si představit děsivější obžalobu komunismu. Bylo by na výsost žádoucí, kdyby mohl některý z tuzemských poslanců předčítat z kapitoly o společensky nebezpečných dětech, až se zase příště bude debatovat v parlamentu o tom, zda zakázat jednu z politických stran, která se k velitelům a dědicům krvavých šílenců dodnes hrdě hlásí.

 

Jakovlev uvádí, že bolševici vytvořili zvláštní a ucelený systém „dětství v nemilosti“, plný přemisťování na povel, všeho na příděl, věčného sledování, dětských lágrů a kolonií. Jako obzvláštní výsměch pak podle něj vedle dětských gulagů působí slunný Artěk, země šťastného dětství a kultu pionýrské mládeže… A dále zdůrazňuje, že represe vůči dětem je vrcholným úpadkem bolševického fašismu, neboť neexistuje větší podlost, než když moc bojuje s dětmi veškerou silou trestního aparátu. Byli to právě bolševici, kteří od roku 1935 tajným výkladem předsednictva ÚV umožnili soudcům, aby udělovali nejvyšší trest (zastřelení) za zločinnou činnost i mladistvým od 12 let. Podle stejné zvrácené logiky pak mohl být odsouzen čtrnáctiletý chlapec za „organizování anarchistické jízdní bandy, která měla v úmyslu působit v týlu Rudé armády v příští válce…“. Ne, to není vtip – to je přepis skutečného obvinění, nalezeného a zveřejněného Jakovlevem.

 

Ze všech svědectví o utrpení dětí za bolševického teroru, která se dochovala, vystupuje možná nejsilněji vzpomínka kalmyckého básníka Davida Kugultinova (1922–2006) na návštěvu dětského domova Norilského lágru, kterou Jakovlev rovněž zazanamenává: „Jen jsem přestoupil práh, obklopily mě děti. Obrovská spousta pěti- až šestiletých dětí. V maličkých bundičkách a maličkých kalhotkách. Všude měly čísla – na zádech i na prsou. Jako zločinci. Byla to čísla jejich matek. Uvykly vidět kolem sebe jenom ženy, ale doslechly se, že jsou i otcové, muži. A tak se rozběhly ke mně a volají: ‚Táto, tatínku, kde jsi tak dlouho…?‘ Vidět kolem sebe děti s čísly je něco strašného. A všude kolem na barácích: ‚Děkujeme soudruhu Stalinovi za naše šťastné dětství.‘“

 

Ještě v roce 1954, rok po Stalinově smrti, zůstával vysídlen téměř milion dětí, doplňuje autor.

 

A tak to jde v Jakovlevově líčení stále dál a dál, vládní zvůle zaměřuje také na zemědělce. Nejprve ekonomický útlak (rozpisy dodávek potravin, zákaz volného trhu, nucené pracovní povinnosti). Už v polovině roku 1918 pak došlo k přímému vojenskému útoku na vesnici – ozbrojené oddíly podporovalo dělostřelectvo, obrněné vozy, letectvo. „Už v květnu 1918, tedy ještě před oficiálním zahájením ‚rudého teroru‘, dostaly revoluční tribunály (spolu s orgány Čeky), právo vynášet trest smrti pro ty, kteří odmítli odevzdávat obilí potravinovým oddílům.“Kromě práce s archivními materiály nechává Jakovlev opět zaznít své vlastní vzpomínky na dětství ve vesnici Korolevo, v níž v době občanské války stál v čele výboru chudiny aktivista Fjodor Sudakov. Jakovlev vzpomíná, že jej nikdy nikdo neviděl pracovat, dřela za něj jeho žena. Když se opil, chodil po vesnici a vyřvával, jak my (tj. on, chudina) dorazí je, vydřiduchy (tj. opět chudinu, protože podle Jakovleva nikdo jiný než chudák u nich na vesnici nežil). Takových drobných historek, vlastních postřehů a vzpomínek, dokáže Jakovlev utrousit jen jakoby mimochodem tolik, že by vydaly na samostatnou knihu. Zde však naprosto funkčně dokreslují autorovu práci s písemnými materiály, text oživují a v nejlepším slova smyslu přibližují čtenáři. I zatvrzelý materialista by mohl jen stěží žádat prokazatelnější důkazy o zločinné podstatě komunismu, když Jakovlev či další pamětníci vzpomínají na přesuny milionů rolníků z jednoho konce SSSR na druhý (během pouhých tří měsíců roku 1931 bylo do pouhých dvou regionů přemístěno 190 tisíc rodin – odhadem tedy více než milion lidí!). Tečku za zničením rolnického Ruska a ruského rolnictva Jakovlev spojuje se způsobem likvidace donských kozáků: „K jaru 1921 kozácké stanice spotřebovaly potraviny, které měly v sýpkách. Rozmohl se hlad, který postihl v létě skoro polovinu rolnického obyvatelstva. Koncem roku 1921 hladovělo na Donu čtvrt milionu lidí. V červnu následujícího roku už více než půl milionu. A to při celkovém počtu 1,3 milionu obyvatel. Prakticky hladověl každý druhý člověk. Ale Kreml Donskou oblast za hladovějící neuznával, a tudíž ji neosvobozoval od daní. Z hladu lidé přicházeli o rozum a uchylovali se ke kanibalismu. Hlad způsobili bolševičtí vládci. Nová vlna hladu postihla kozáctvo počátkem třicátých let. Úrodu roku 1932 musela vláda z Donu ‚vytřískat‘. Stejně jako z dalších obilných oblastí země – z Ukrajiny, Povolží, Kubáně, jižního Uralu. Obilí se prodávalo do zahraničí. Vláda oznámila, že potřebuje valuty na koupi průmyslového zboží. Na kozácké vesnice se hrnuly stále nové a nové plány dodávek obilí. Jestliže v určené lhůtě nebylo obilí dodáno, byli obyvatelé prohlášeni za sabotéry. Do takových vesnic bylo zakázáno prodávat sůl, cukr a zápalky. Ty, které neumořil hlad, dorážely trestní orgány.“

 

 

Zajímavým čtením také pasáž věnovaná ruské inteligenci. Jakovlev opět mapuje důkladně – cituje Leninův dopis Gorkému ze září 1919, v němž „vůdce“ prohlašuje o inteligenci, považující se za mozek národa, že ve skutečnosti „to není mozek, ale hovno…“. Leninův vztah k inteligenci, a to i k předpokládané rolnicko-dělnické inteligenci, výstižně popisuje jeho vlastní vyjádření z roku 1921, kdy stál modelem malíři Anněnkovovi: „Celkem vzato, jak jistě víte, k inteligenci valné sympatie nechovám, a naše heslo ‚likvidovat negramotnost‘ se nemůže vykládat jako snaha dát vzniknout nové inteligenci. ‚Likvidovat negramotnost‘ znamená pouze to, že každý dělník si bude moci sám, bez cizí pomoci číst naše dekrety, příkazy a výzvy. To je zcela praktický cíl. Toť vše.“

 

S koncem 50. let boj bolševiků proti intelektuálům a umělcům pochopitelně neskončil, stal se ještě sofistikovanějším, KGB začala s masovou kampaní, která měla diskreditovat lidi protirežimních názorů jako psychicky nenormální:„Nutno upozornit, že v této době se začala moc stále častěji uchylovat k psychiatrii jako k prostředku boje proti lidem odlišného názoru. Tato iniciativa je spojena především se jménem Jurije Andropova. V šedesátých letech byl (na nátlak KGB) vymyšlen nový typ nemoci, který umožňoval prohlásit za nemocného kteréhokoliv člověka, jestliže to moc potřebovala. Byl ‚teoreticky zdůvodněn‘ a dostal název ‚postupující schizofrenie‘. Počet vězňů specializovaných psychiatrických nemocnic prudce rostl. Podle svědectví těch, kteří jsouce zdrávi podstoupili takové léčení, byly ‚psychušky‘ strašnější než vězení a lágry. Do ‚procedur‘ patřily podle svědků: pevné svazování; kroucení (až do ochabnutí končetin); používání sulfazanu, zakázaného všude kromě SSSR (dávaly se někdy najednou 2–4 injekce do různých částí těla, což vyvolávalo nejen silnou bolest hlavy a dočasnou ztrátu motorických funkcí, ale i vysokou teplotu, až 40 st., a žízeň); podkožní zavádění plynného kyslíku (který vyvolával otoky a mnohadenní bolest); aplikace zvláště bolestivých injekcí aminazinu (způsobujících cirhozu jater a amnézii).“

 

Ve zbylých kapitolách popisuje Jakovlev ostrakizování válečných zajatců a krvavé zúčtování s kronštadtskými námořníky, rasismus a deportace některých sovětských národů, antisemitismus (dodnes existuje v Rusku podle Jakovleva na 150 fašistických a antisemitských novin!). Je to až vlastně trochu nudné a stereotypní čtení – nepředstavitelné utrpení, mučení, smrt, pořád dokola, ve jménu vyšší pravdy a společenského pokroku. Ale když už se čtenáři zdá, že nemůže přijít nic horšího, Jakovlev vyloví z archívů doklad vypovídající o ještě větších obludnostech. Jako třeba v případě likvidace duchovních pravoslavné církve.

 

„Pod oficiálním slovem ‚zastřelení‘ se často tajilo zvířecké, bezohledné zabití. Např. kyjevský metropolita Vladimir byl zmrzačen, vykleštěn, postřelen a nahý hozen davu k lynčování. Petrohradský metropolita Benjamin, jenž měl v případě patriarchovy smrti nastoupit na jeho místo, se proměnil v ledový sloup, polévali ho na mrazu studenou vodou. Tobolský biskup Germogen, jenž svého času odjel s carem do vyhnanství, byl na parníku přivázán ke kolu a zaživa rozdrcen lopatkami. Permský arcibiskup Andronnik, v minulosti skvělý misionář, který pobýval v Japonsku, byl zaživa pohřben do země. Černigovský arcibiskup Vasilij byl připoután ke kříži a spálen. Podle dokumentů bylo mnoho kněží, řeholníků a řeholnic nelidsky týráno, křižovali je na oltářních dveřích, vařili v kotlích s vroucí smolou, skalpovali je, škrtili štolami, polévali rozžhaveným olovem, topili v dírách prosekaných v ledu. Podle statistiky pronásledování ruské pravoslavné církve ve 20. století, kterou sestavil pravoslavný Svatotichonovský bohoslovecký institut, byly pouze v roce 1918 zastřeleny tři tisíce kněží.“

 

Když pak Lenin se svými pomocníky přešli od fyzické likvidace k likvidaci ekonomické, sebrali téměř vše, co se dalo zpeněžit, s odůvodněním, že za získané prostředky se nakoupí obilí, osivo, dobytek, nářadí a technika. Jen do roku 1922 činil čistý zisk z ukradených církevních cenností podle nejskromnějších odhadů asi dvě a půl miliardy zlatých rublů. „Podle názoru západních odborníků je možno tuto cifru bez obav zvýšit asi třikrát. Připomeňme, že když americká organizace ARA, vytvořená pro potravinovou pomoc Rusku, uvolnila 137 milionů dolarů, zachránila více než 20 milionů obyvatel Povolží odsouzených k smrti hladem. Sovětská statistika dokazuje, že v letech 1922–1923 bylo v zahraničí zakoupeno obilí všehovšudy za jeden milion rublů – a to ještě pouze na osivo. Skot ani zemědělské stroje či nářadí nebyly nakoupeny vůbec. Kam se poděly obrovské poklady, které ukradli bolševičtí čachráři? Vždyť kdyby rozdělovali rovným dílem, jak slibovali, pak pouze tyto dvě a půl miliardy by zubožené Rusko změnily v bohatou a kvetoucí zemi.“ Že se s ruskými penězi děje něco zvláštního, si všimli i například v britských médiích, Jakovlev cituje The Times z března 1923: „Nákup dvou šestipatrových domů v obchodní čtvrti Londýna, který uskutečnili leví socialisté za aukční cenu šesti milionů liber šterlinků za dům, a příslib čtyř milionů liber šterlinků na pompézní pomník Karla Marxe na jeho hrob svědčí o tom, že bolševici v Moskvě mají zač utrácet peníze, které zkonfiskovali církvi údajně na pomoc hladovějícím. Teprve teď chápeme, jak bohatou zemí bylo Rusko.“

 

Co dodat na závěr? Snad ještě jedno z Jakovlevem sesbíraných svědectví: „Když v kruté zimě roku 1924 lopatami a sochory hloubili základy pro Leninovo mauzoleum, prorazili kanalizační rouru. Díra zamrzla. Na jaře zalily mauzoleum splašky. Patriarcha Tichon na to reagoval: ‚Jaké ostatky, takový balzám.‘ Patriarcha Tichon věděl, co říká.“

 

[ad#velkadolni]

 

Bio: Alexandr Nikolajevič Jakovlev (1924–2005) patřil k uznávaným osobnostem současného Ruska. Zcela právem byl považován za „architekta perestrojky“ a „otce glasnosti“, tedy ideologa gorbačovských reforem. Někdejší akademik a vysoký stranický politik, vyloučený v roce 1991 z komunistické strany, stál jedenáct let v čele ruské komise pro rehabilitace obětí politických represí komunistického režimu a prostudoval obrovské množství dokumentů o totalitním teroru proti „nepřátelům lidu“, proti ideové opozici, proti „jinak smýšlejícím“ občanům. Byl natolik uznávaným politikem i vědcem a těšil se takové vážnosti, že mu i po Gorbačovově politickém pádu bylo umožněno pokračovat ve výzkumu archivních materiálů s nejvyšším stupněm utajení, na jejichž základě doplnil vytvářený obraz komunistické zvůle o ta nejotřesnější fakta a čísla. Přestože zrůdnost totalitního komunistického režimu začal Jakovlev sám pro sebe odhalovat již po Chruščovově kritickém vystoupení v roce 1956, byla pro něho nová zjištění vpravdě zdrcující a téměř neuvěřitelná. Četné dokumenty pak zveřejnil v rozsáhlé mnohosvazkové edici Rusko 20. století a výsledky bádání se staly rovněž podkladem dalších knižních titulů. Publikace Rusko plné křížů náleží ke stěžejním z nich – shrnuje nejvýznamnější Jakovlevovy poznatky a je zaměřena především na zahraniční čtenáře, jimž se snaží zprostředkovat vhled do nedávné ruské historie.

 

 

Čerpáno z článku Ondřeje Krajtla, redakčně kráceno.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 4,69 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Lety?

    ZW Čas od času se vynořuje, vyvře a zase zapadne téma cikánského tábora v Letech. Největší spor se odehrává