Koho volit … z opozice?

D. D. KRAJČA

Blíží se volby a čím dál víc lidí si klade tu samou otázku. Koho? Koho?

Jak jsem napsal už několikrát, rozhodnutí je jen na vás. Jediné, s čím vám můžu pomoct, je nabídnout malou sérii medailonků předsedů stran a hnutí, které se řadí k opozici a které kandidují buď samostatně, nebo v různých volebních uskupeních. Možná vám to trochu pomůže se zorientovat.

Zaměřil jsem se jen na opozici. Ne proto, že by snad nebylo o čem psát o vládních politicích, spíš naopak. Tam by každý medailonek vypadal stejně, začínal by jménem a hned za ním by následovala pořádná nadávka. Proto se raději držíme těch, kteří vládu kritizují, ať už si o nich myslíme cokoliv.

V každém medailonku najdete fakta. Nepodsouváme vinu, pokud nebyla prokázána, neodsuzujeme, pokud neexistuje rozsudek. Kde se objevila kontroverze, upozorňuji na ni. Kde je humor na místě, tam jsem ho přidal. Každý z těchto lidí má svůj příběh. Někteří začínali dávno před vstupem do politiky, jiní se k ní dostali přes úplně jiné obory. Někdo vzbuzuje respekt, jiný údiv a další úsměv.

Přečtěte si je všechny. Najdete tu Andreje Babiše, Tomia Okamuru, Jindřicha Rajchla, Zuzanu Majerovou, Libora Vondráčka, Kateřinu Konečnou, Daniela Šterzika, Janu Maláčovou, Michala Klusáčka i Petra Macinku. Každý z nich má vlastní motivaci, styl a způsob, jakým se snaží získat vaši přízeň.

Jestli vás to nasměruje, budu rád. A pokud ne, aspoň budete vědět, kdo se vás v říjnu bude snažit přesvědčit, že právě on nebo ona je tou nejlepší volbou. Ať už jim uvěříte, nebo ne, jedno je jisté. Rozhodnutí bude na vás.

Tak hezké čtení.

ANO

Andrej Babiš se narodil 2. září 1954 v Bratislavě v době, kdy Československo bylo zemí plánů pětiletek a schůzí národních výborů. Jeho otec Štefan, rodák z Hlohovce, pracoval v zahraničním obchodě. Matka Adriana měla kořeny na Podkarpatské Rusi. Díky otcově kariéře se rodina stěhovala a malý Andrej tak poznal nejen Bratislavu, ale i Francii a Švýcarsko. Tam se naučil francouzsky, což mu později při vyjednáváních jistě přišlo vhod.

Po návratu dokončil gymnázium a v roce 1974 nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě, obor zahraniční obchod. Po absolvování v roce 1978 nastoupil do státního podniku Petrimex, který měl na starosti zahraniční obchod s chemickými produkty. Tam se rychle posouval vzhůru.

V roce 1980 byl veden Státní bezpečností jako důvěrník a od roku 1982 jako agent s krycím jménem Bureš. Babiš spolupráci odmítal a dlouhá léta se o ni soudil. V říjnu 2024 slovenské ministerstvo vnitra uznalo, že vedení jeho svazku bylo neoprávněné.

Po roce 1989 využil změn a kontaktů ze své profese. V roce 1993 založil společnost Agrofert. Z malé firmy postupně vyrostl jeden z největších koncernů v Česku, zabývající se zemědělstvím, potravinářstvím, chemií a později i médii. Způsob, jakým rozšiřoval své podnikání, mu vynesl jak uznání, tak kritiku, což už k velkému byznysu patří.

Do politiky vstoupil v roce 2011, kdy založil hnutí ANO, původně Akci nespokojených občanů, a vystupoval jako ten, kdo maká a bojuje proti korupci. V předčasných volbách 2013 hnutí překvapilo a skončilo druhé, což Babišovi otevřelo cestu do vlády. Stal se ministrem financí a místopředsedou vlády. V roce 2017 jeho hnutí vyhrálo a on se stal premiérem České republiky.

Jeho působení v čele vlády provázely ekonomický růst i zvyšování důchodů, ale také několik kauz. Nejznámější je případ Čapí hnízdo, v němž byl obviněn z dotačního podvodu. V lednu 2023 byl soudem zproštěn obžaloby, v listopadu 2023 však odvolací soud rozsudek zrušil a případ vrátil k projednání. Vina tedy nebyla pravomocně prokázána ani vyvrácena.

Další kapitolou byl únik dokumentů Pandora Papers v roce 2021, kde se objevila informace o nákupu nemovitostí ve Francii přes off shore společnosti. To vyvolalo debatu o transparentnosti majetku politiků, ale ani zde nepadl pravomocný verdikt o porušení zákona. Kritiku vyvolával i jeho střet zájmů, během působení ve funkci premiéra vlastnil prostřednictvím svěřenských fondů média i podniky závislé na státních zakázkách.

Roky 2020 a 2021 mu přinesly nejtěžší zkoušku v podobě pandemie COVID-19. Opatření jeho vlády byla některými odborníky hodnocena jako nedostatečná či chaotická, jiní ocenili ekonomickou podporu firem a zaměstnanců.

Po volbách 2021 přešel do role lídra opozice. V roce 2023 kandidoval na prezidenta a postoupil do druhého kola, kde prohrál s Petrem Pavlem. V politice však zůstal a dnes vede hnutí ANO do dalších voleb. Průzkumy mu předpovídají silný výsledek.

Andrej Babiš je pro své příznivce úspěšný podnikatel, který přenesl tah na branku do politiky. Pro kritiky je ztělesněním střetu zájmů. A pro nestranného pozorovatele je příběhem člověka, který se dokázal prosadit doma i v cizině, ať už mu okolnosti hrály do karet nebo proti němu. V každém případě platí, že má neobvyklý talent dostat se do titulků, ať už kvůli zákonům nebo kvůli tomu, že řekl, že maká.

*****

SPD a další členové koalice

SPD – Tomio Okamura

Tomio Okamura se narodil 4. července 1972 v Tokiu v době, kdy většina dětí v Československu snila o kolečkových bruslích a žvýkačkách z Tuzexu. Jeho matka Helena pocházela z Moravského Valašska, otec Matsu měl korejsko japonské kořeny. Ve čtyřech letech si poprvé uvědomil, že je všude vnímán jako cizinec. Když mu bylo deset, vrátili se s matkou i bratrem do Československa.

Jejich život brzy zasáhla náročná situace. Kvůli nemocné matce skončili Tomio i jeho mladší bratr v dětském domově v Mašťově u Podbořan, kde byl Tomio krutě šikanován. Podle jeho slov mu to zkazilo dětství a způsobilo, že koktal až do svých dvaceti dvou let.

Po základní škole absolvoval střední chemickou průmyslovku. Poté se vydal zpět do Japonska, kde si vydělával mimo jiné jako popelář a prodavač popcornu. Schopnost zaujmout a prodat, tehdy třeba jen kelímek popcornu, se mu možná později hodila i v politice.

Od roku 1994 se vrátil do České republiky a začal podnikat v oblasti pohostinství, cestovního ruchu i vydavatelství. Vydával čtvrtletník Pivní magazín a napsal několik knih, například Český sen, Umění vládnout, Umění žít, Umění přímé demokracie a Velkou japonskou kuchařku. Kdo by čekal, že kuchařku od politika budou lidé brát vážně.

Před vstupem do politiky se objevil i na televizní obrazovce jako porotce v pořadu Den D, české verzi Dragons’ Den. V jednom z dílů se objevil i současný europoslanec Tomáš Zdechovský, který Okamurovi představil svůj podnikatelský nápad. Okamura jej tehdy bez obalu odmítl, což podle zákulisních komentářů Zdechovský nese nelibě dodnes. Politická dráha obou se od té doby vydala jiným směrem – Okamura se stal výraznou postavou české politiky a Zdechovský výraznou postavou evropského parlamentního humoru.

Do politiky vstoupil jako nezávislý senátor za Zlín v roce 2012 a v druhém kole volby zvítězil s výraznou převahou hlasů. V roce 2013 založil hnutí Úsvit přímé demokracie, které v parlamentních volbách získalo téměř sedm procent hlasů a 14 poslaneckých mandátů. Po vnitrostranickém rozkolu v roce 2015 založil novou stranu Svoboda a přímá demokracie, známou jako SPD, a stal se jejím předsedou. V roce 2017 se SPD stala čtvrtou nejsilnější stranou v

Poslanecké sněmovně a svou pozici obhájila i v dalších volbách.

Mezi zajímavosti patří i to, že zorganizoval první cestovní agenturu pro plyšové hračky. Dětem i dospělým za poplatek umožnil poslat medvídky na návštěvu světoznámých památek.

Nevyhnul se ani kontroverzím. V roce 2019 se veřejně omluvil serveru HlídacíPes kvůli nepravdivé informaci o jeho napojení na George Sorose. Nedávno čelí spolu s SPD obvinění z podněcování rasové nenávisti kvůli volebním plakátům. Vyšetřování stále pokračuje a pravomocné rozhodnutí dosud nepadlo.

Tomio Okamura je pro své příznivce symbolem odhodlání a přímé řeči, pro kritiky představuje politiku vedenou strachem. Pro nestranného pozorovatele je to příběh člověka, který vyrůstal mezi kulturami, čelil posměchu a vrátil se jako jeden z nejviditelnějších českých politiků s bestsellerem v kapse a velkými plány. Jeho cesta je schopností přežít i prorazit tam, kde by jiní rezignovali.

*****

PRO – Jindřich Rajchl

Jindřich Rajchl se narodil 27. září 1976 v Hradci Králové ve městě, kde se víc než politika řešil sport. Po maturitě nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze s představou, že mu právnický titul otevře dveře do světa velkých příběhů.

Po studiích si založil advokátní kancelář a brzy se prosadil ve fotbalovém prostředí. Začínal jako výkonný ředitel v Blšanech, později působil u Dukly Praha a postupně se vypracoval až na významnou pozici místopředsedy Fotbalové asociace ČR. V roce 2011 se ucházel o post předsedy, ale neuspěl. Kritici mu vyčítali údajné upřednostňování známých při zakázkách, nikdy však nebyl právně potrestán.

V roce 2013 se stal členem tenisového klubu TJ Karlín Tesla. Krátce poté došlo k převzetí vedení klubu a následnému prodeji klubových pozemků na Libeňském ostrově za částku, kterou někteří považovali za výrazně nižší než byla jejich tržní hodnota. Několik účastníků transakce bylo později pravomocně odsouzeno. Jindřich Rajchl mezi nimi nebyl, u soudu figuroval pouze jako svědek a odmítá, že by z prodeje měl osobní prospěch. Některá média jeho roli popsala jako vlivnou, on sám to zpochybňuje.

Po sportovní dráze se přesunul do světa sázek. Zasedal v představenstvu Sazky v době jejího úpadku a vedl českou i slovenskou pobočku společnosti Bwin, která v Česku ukončila činnost. Vedle toho podnikal v gastronomii a spravoval sportoviště.

Do povědomí široké veřejnosti se dostal během pandemie covidu 19, kdy se postavil proti vládním opatřením. Začal vystupovat na protivládních demonstracích a brzy se stal jedním z hlavních řečníků. Krátce působil v Trikolóře, poté v červnu 2022 založil vlastní stranu PRO, která staví na národně konzervativních postojích, přímé demokracii a důrazu na odbornost.

Před volbami PRO uzavřelo dohodu o partnerské spolupráci se SPD a dalšími stranami. Kandidáti PRO jsou díky tomu na kandidátkách SPD, nejde ale o formální koalici. Spolupráce vyvolala uvnitř strany debatu, ale byla potvrzena a pokračuje.

V eurovolbách 2024 PRO nezískalo mandát. V říjnových parlamentních volbách 2025 se strana pokusí prosadit prostřednictvím společných kandidátek SPD.

Pro své příznivce je Jindřich Rajchl odvážný právník a řečník, který se nebojí otevřeně mluvit. Pro kritiky představuje populistu. Pro nestranného pozorovatele je to příběh muže, který prošel právem, sportem, podnikáním i veřejným politickým děním a dokázal si získat pozornost, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu.

*****

Trikolora – Zuzana Majerová

Zuzana Majerová se narodila 28. června 1972 v Olomouci ve městě, kde se snoubí středověké dědictví s touhou po změně. Pocházela z civilního rodinného zázemí, ale už jako studentka čtvrtého ročníku gymnázia se aktivně zapojila do listopadových událostí roku 1989. Organizovala stávku spolužáků a podepsala petici Několik vět. Změna systému ji místo aby otupila motivovala a stala se symbolem nové generace.

Začala studovat dějiny výtvarného umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Ve třetím ročníku však školu opustila a odjela do Kanady.

Šest let strávených v Britské Kolumbii ji poznamenalo. Naučila se angličtinu, poznala rozdílnost kultur a osvojila si hodnoty jako čestnost, plnění slibů a respekt k druhým.

Po návratu se věnovala výuce angličtiny jako lektorka i tlumočnice. Krátce pracovala jako projektová manažerka v nadnárodní kosmetické firmě, učila na základní škole a pomáhala v neziskovém sektoru. Zkušenosti s komunikací, organizací a empatií vůči slabším ji přivedly k politice.

V roce 2017 se stala poslankyní za ODS, ale postupně kritizovala, že strana se odklání od konzervativních hodnot, které hájila. V roce 2019 se přidala k nově vzniklému hnutí Trikolóra Hnutí občanů vedenému Václavem Klausem mladším, v němž viděla pokračování své životní filozofie. Když Klaus v roce 2021 odešel, převzala jeho místo a stala se předsedkyní hnutí. Pozici obhájila ve vnitřních volbách proti dvěma dalším kandidátům.

Trikolóra pod jejím vedením navázala spolupráci s dalšími pravicovými subjekty v rámci volební strategie. Výsledek voleb v roce 2021, kdy hnutí poprvé kandidovalo samostatně a nezískalo žádné poslanecké křeslo, označila za zklamání. Přesto pokračuje ve své politické práci a připravuje se na výzvy, které přinesou nadcházející volby.

Zuzana Majerová je pro své příznivce představitelkou poklidné odhodlanosti a symbolem toho, že politika může být slušná. Pro kritiky je jen menší pravicovou silou bez větší šance na vítězství. Pro nestranného pozorovatele je to příběh ženy, která se postavila tam, kde většina rezignuje, a snaží se propojit svůj život a své hodnoty s politikou, aniž by ztratila sama sebe.

*****

Svobodní – Libor Vondráček

Libor Vondráček se narodil 29. července 1994 v Pelhřimově, městě známém svými rekordy a rušným centrem Vysočiny. Od mládí tíhl k právu a veřejnému dění. Vystudoval právo na Masarykově univerzitě v Brně se zaměřením na ústavní a evropské právní systémy. Jeho diplomová práce o fungování volebního poměrného systému v Česku získala odborné uznání a potvrdila jeho zájem o praktické dopady volebního práva.

Politicky se začal angažovat už v roce 2012. Klíčovým bodem jeho kariéry se stal rok 2019, kdy se ve svých dvaceti pěti letech stal předsedou Strany svobodných občanů. Ujal se vedení strany, která prosazuje minimální zásahy státu do života občanů, nízké daně a maximální osobní svobody. Pod jeho vedením se Svobodní snažili oživit svou pozici na politické scéně, i když se dlouhodobě pohybují pod hranicí pěti procent.

Vondráček vedl stranu do voleb do Evropského parlamentu a do dalších celostátních voleb. Do širšího povědomí veřejnosti se dostal také během pandemie, kdy vystupoval proti vládním restrikcím a aktivně se účastnil veřejných debat o ochraně občanských práv.

Před parlamentními volbami 2025 Svobodní uzavřeli dohodu o společném postupu se SPD, Trikolórou a PRO. Kandidáti Svobodných se tak objeví na kandidátkách SPD, přičemž strana si zachovává vlastní identitu. Vondráček tento krok vysvětluje jako pragmatické rozhodnutí, které má zvýšit šanci prosadit programové priority.

Pro své příznivce je Libor Vondráček symbolem mladé energie a snahy vrátit politiku k důrazu na svobodu jednotlivce. Pro kritiky představuje příliš úzké spojenectví s hnutími, která stojí mimo liberální proud. Pro nestranného pozorovatele je to příběh mladého právníka, který se odhodlal vést malou stranu do složitých volebních bitev s cílem, aby její hlas na politické scéně nezanikl.

*****

Stačilo!

KSČM – Kateřina Konečná

Kateřina Konečná se narodila 20. ledna 1981 v Novém Jičíně v městě, kde obvykle nepotkáte evropské politiky při nákupu rohlíků, a přesto se stala jednou z nich. Po maturitě na místním gymnáziu vystudovala veřejnou správu a národní hospodářství na Masarykově univerzitě. V roce 2009 získala titul inženýr na Vysoké škole finanční a správní a o čtyři roky později dokončila právnickou specializaci na Masarykově univerzitě titulem bakalář.

Do politiky vstoupila v roce 2002 a už tehdy se stala jednou z nejmladších poslankyň v historii. Do Poslanecké sněmovny byla zvolena za Moravskoslezský kraj a mandát obhájila i v následujících obdobích až do roku 2014, kdy přesedlala do Evropského parlamentu. Ve Sněmovně působila například ve výborech pro zahraniční věci a životní prostředí a v různých zahraničních delegacích.

Po odchodu z české politiky do Bruselu se věnovala hlavně otázkám životního prostředí, ochraně spotřebitele a mezinárodním vztahům. V roce 2021 se po dlouhém působení Vojtěcha Filipa chopila vedení Komunistické strany Čech a Moravy. Na mimořádném sjezdu byla zvolena předsedkyní a v následujícím roce svůj mandát obhájila výraznou většinou hlasů.

Často čelí kritice kvůli minulosti komunistické strany, i když sama nikdy v předlistopadové KSČ nebyla. V roce 1989 byla osmiletá školačka, a její politická dráha začala dávno po pádu režimu. Přesto na ni někteří házejí vinu za dobu, kdy byla ještě ráda, že dostala na hřišti gumu přes skákací panáka. Ironií je, že podobná kritika zaznívá i od politiků, kteří mají s minulým režimem mnohem bližší osobní zkušenosti, ale ti o tom dnes raději mlčí.

V evropských volbách 2024 vedla kandidátku koalice Stačilo a ta nakonec získala nejen mandát pro ni, ale i jedno křeslo navíc oproti době, kdy kandidovala samotná KSČM. Pro své příznivce je symbolem neústupu a pevného postoje, pro kritiky tváří konzervativní levice s euroskeptickým nádechem. A pro nestranného pozorovatele je to příběh ambiciózní ženy, která se z regionální politiky dokázala dostat až na evropskou scénu, s diplomy v kapse, hlavou plnou argumentů a s jistotou, že když už něco řekne, stojí si za tím.

*****

Stačilo – Daniel Strezik

Daniel Sterzik se narodil 17. března 1981 v Sokolově, původně bloger známý jako „Vidlák“ – pseudonym, který působil jako výzva obyčejnosti vykloněná z kavárny do pole. Vystudoval právo, ale cestu ke slávě si vykopal spíš slovy na blogu než vysokoškolským diplomem. Z blogera se stal komentátor, později asistent poslance v Bruselu a nakonec člověk, který si dovolil říct, že toho bylo… Stačilo!

Jeho politická dráha začala až v roce 2024, když se zapojil do hnutí Stačilo!, které odstartovalo jako koalice kolem europoslankyně Kateřiny Konečné. Už v březnu 2025 byl zvolen předsedou. Do té doby žádné velké kariérní kroky, žádná šedá eminence: blogování, zemědělství na jihozápadě republiky, pět dětí v domácnosti.

Sterzik staví na image „obyčejného chlapa“, který na rozdíl od většiny politiků nejdřív něco řekne, než se stane politikem. Pro své příznivce je symbolem svobodného slova a občanské satiry, pro kritiky bloger s pochybnějším vlivem, někteří mu vyčítají proruské postoje nebo šíření dezinformací během pandemie. On sám říká, že jde o odvahu mluvit jinak.

Pro nestranného pozorovatele je to příběh muže, který se vytrvale vypracoval z blogu na čelo nové, živé politické formace. Bez zasahování párty aparátu nebo rodinného zázemí. A teď stojí na prahu volební kampaně, kde si Stačilo! klade za cíl dorazit až do Sněmovny. A je na vás, jestli mu to povolíte… nebo ne.

*****

SOCDEM – Jana Maláčová

Jana Maláčová se narodila 24. června 1981 v Uherském Hradišti v městě, kde se folklor mísí s politikou jen občas a většinou spíš na náměstí než ve sněmovně. Po gymnáziu zamířila do zahraničí, vystudovala Goetheovu univerzitu ve Frankfurtu a poté London School of Economics. Vzdělání završila inženýrským titulem na Vysoké škole finanční a správní, čímž si otevřela dveře nejen do státní správy, ale i do světa evropské politiky.

Kariéru začala na ministerstvu pro místní rozvoj, kde se věnovala evropským fondům. Následovalo působení v Bruselu jako zástupkyně Senátu, odkud se vrátila zpět do Česka na ministerstvo práce a sociálních věcí. V červenci 2018 byla jmenována ministryní práce a sociálních věcí a na této pozici prosazovala opatření pro rodiny, seniory a znevýhodněné skupiny. Byla známá tím, že uměla mluvit přímo a nebála se razantních výroků, což jí přinášelo jak uznání, tak kritiku.

V říjnu 2024 se stala předsedkyní Sociální demokracie, tehdy čerstvě přejmenované z ČSSD. Byla první ženou v čele této strany a svým zvolením ukončila éru Michala Šmardy. Od té doby se snaží stranu oživit a vrátit jí viditelnost, přičemž staví na kombinaci sociální politiky a modernější komunikace.

Často čelí poznámkám, že se pokouší omladit stranu, která má hluboké kořeny v minulosti. Ona sama ale tvrdí, že chce hlavně vrátit politiku k lidem a k praktickým řešením. Pro příznivce je symbolem snahy o restart levice a důkazem, že i tradiční strana může mluvit novým jazykem. Pro kritiky je političkou, která se pohybuje na hranici mezi odvážnou vizí a politickým hazardem. Nestranný pozorovatel vidí ženu, která si prošla zahraničními univerzitami, českou státní správou i vrcholovou politikou a nyní zkouší v době velkých změn vrátit Sociální demokracii do hry.

*****

Česká strana národně sociální – Michal Klusáček

Michal Klusáček se narodil 23. října 1979 v Praze a i když vyrůstal v zemi, kde se obvykle politici rekrutují z právnických fakult nebo mediálních štábů, on si zvolil cestu konstruktéra. Vystudoval Samarskou státní aerokosmickou univerzitu v Rusku, obor konstrukce leteckých a raketových motorů. Jeho diplomová práce se dokonce stala učebnicí, což není v české politice úplně běžný úvod do kariéry. Technické vzdělání mu dalo preciznost a logiku, kterou později přenesl do politiky, i když ta má k přesnému strojírenství daleko.

Do čela České strany národně sociální se poprvé postavil v roce 2012. Strana má dlouhou historii sahající až do dob první republiky, což samo o sobě může být pro předsedu výzva. Klusáček se v roli předsedy udržel i přes vnitrostranické spory. V roce 2021 dokonce jeho post znovu potvrdil soud, když rozhodl o neplatnosti pokusu ho odvolat. Byla to zvláštní kombinace politiky a soudní síně, ze které vyšel vítězně.

Do širšího povědomí se dostal v roce 2016, kdy jeho strana přelepila informační tabuli u památníku popravených Němců ve Špindlerově Mlýně. Tvrdil, že tabule neuvádí historické souvislosti a že veřejnost má právo na úplný příběh. Kritici to označili za necitlivý zásah do pietního místa, on to viděl jako opravu neúplného popisu událostí. Tabule byla později obnovena, ale téma zůstalo.

V roce 2024 kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu na kandidátce koalice Stačilo!. Skončil jako devátý náhradník, což není přímý vstup do evropské politiky, ale svědčí to o tom, že jeho jméno má v určitém okruhu voličů svou váhu.

Kontroverze vzbudila jeho výzva k připravenosti na odboj, kterou spojil s činností spolku Svatopluk. Mluvilo se o cvičeních se zbraněmi a o tom, že pokud by podle něj došlo k manipulaci voleb, občané by měli být připraveni bránit se. On tvrdí, že měl na mysli nenásilnou formu odporu, ale reakce byla prudká a dostala se až k zásahu policie.

Pro jeho příznivce je Michal Klusáček odvážný člověk, který říká věci, které jiní jen šeptají. Vidí v něm politika, který je připraven bránit národní suverenitu a není závislý na souhlasu velkých hráčů. Pro jeho kritiky je to muž, který se rád pohybuje na hraně a někdy i za ní. Nestranný pozorovatel v něm uvidí konstruktéra, který se rozhodl, že jeho stroje už nestačí, a že je čas zkusit opravit i politiku, byť ta má k přesnému inženýrství hodně daleko.

*****

Motoristé sobě – Petr Macinka

Petr Macinka se narodil 18. srpna 1978 v Břeclavi. Dětství prožil v kraji vína a folkloru, ale jeho životní dráha ho nakonec zavedla až do centra české politiky. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na vysoké škole CEVRO, kde získal magisterský titul. Politiku si poprvé osahal v roce 2008, kdy nastoupil na Pražský hrad jako zástupce ředitele tiskového odboru prezidenta Václava Klause. Po odchodu z Hradu se stal dlouholetým manažerem Institutu Václava Klause, kde se věnoval organizaci konferencí, publikací a šíření myšlenek, které se často stavěly proti hlavnímu proudu.

V květnu 2022 převzal vedení strany Motoristé sobě. Ta v té době navazovala na dřívější Stranu nezávislosti a potřebovala nový směr i energii. Macinka jí vtiskl jasný profil. Motoristé sobě hájí zájmy řidičů, odmítají přehnanou zelenou politiku a prosazují svobodný trh. Kritizují zavádění eura, omezování automobilové dopravy a podporují stavbu nových silnic. Sám Macinka tvrdí, že politika má sloužit lidem, a ne nutit je k životnímu stylu, který nechtějí.

V roce 2024 se Motoristé sobě spojili s hnutím Přísaha a společně kandidovali do Evropského parlamentu. Koalice nakonec získala mandát díky Filipu Turkovi. Do nadcházejících voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu 2025 však strana vstupuje samostatně. Macinka věří, že má šanci překvapit a oslovit nejen řidiče, ale i voliče, kteří se cítí unavení z tradičních stran a složitých politických kompromisů.

Je známý svými přímočarými výroky. V roce 2025 získal anticenu Zelená perla za prohlášení, že by bylo zajímavé odideologizovat Ministerstvo životního prostředí. Pro jedny to byl důkaz jeho smyslu pro humor a ironii, pro druhé ukázka nepochopení environmentálních problémů.

Pro své příznivce je Petr Macinka politikem, který mluví jasně a stojí na straně obyčejných lidí. Pro kritiky je to muž, který si z politiky udělal nástroj k boji proti všemu, co zavání ekologickými opatřeními. Nestranný pozorovatel v něm vidí člověka, který si přinesl zkušenosti z prezidentské kanceláře i z think-tanku a teď se snaží přetavit tyto zkušenosti do politiky, která má být srozumitelná a viditelná hlavně pro ty, kdo tráví velkou část života za volantem.

*****

Piráti a Zelení – Zdeněk Hřib a ??? Pomahač, Svárovská, Berg

V čele Pirátů stojí od listopadu 2024 lékař a bývalý primátor Prahy Zdeněk Hřib. Piráti dříve vzbuzovali rebelii, dnes ale už raději jen vyráží do vládních lavic. Zelení vám rychle vysvětlí, jak třídit odpad, zatímco vy si jen přejete, aby jejich předčasná euforie nezabila pragmatismus. Na tenhle duet už stojí za to jen pokrčit rameny a říct: škoda slov, ztráta času.

*****

Ať už se rozhodnete jakkoli, věřím, že vám tenhle přehled alespoň trochu pomohl zorientovat se v záplavě politických jmen a slibů. Rozum a volební lístek jsou pořád vaše nejsilnější zbraně. Tak ať míří správně.

Daniel Danndys Krajča, FB

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc DUBEN 2026:
*****************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Jan Tománek 2000,- Kč, Tomáš Šimčík 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč

Celkem za měsíc: ... 8 020,00 Kč

Vybráno 18.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Strach z následků - 7.4.2026
• Obránovo Maďarsko nás brání před rozpínavostí Bruselu - 7.4.2026
• Eva Decroix si stěžuje, že ji nechceme zvolit do čela jednoho z poslaneckých výborů - 7.4.2026

(21 votes, average: 4,57 out of 5)

Loading...