Koho vlastně vláda zklamala? Aneb … paradox nespokojených voličů

Volební kampaň pro sněmovní volby probíhá relativně poklidně, o vítězi je podle všech průzkumů fakticky rozhodnuto už předem a zbývá jen otázka, jak moc hnutí ANO, uhánějící po celý rok hladce na „vítězné vlně“, vyhraje. Přesto však volby nabízejí různé zajímavé otázky, podivné paradoxy i nelehká dilemata.

Patří mezi ně i skutečnost, že hnutí ANO, přes výhodné startovní podmínky i své mohutné nasazení ve stylu „slibme všechno všem“, je ve srovnání s minulými volbami jen o pár procent nad svým tehdejším výsledkem.

Tedy ve skutečnosti je výše naznačený stav méně výsledkem posílení ANO a více souvisí s oslabením vládních stran skrze početnou skupinu zklamaných voličů. I když necháme stranou skutečnost, že v poměrném volebním systému, vyžadujícím existenci koaličních vlád, je určitá míra zklamání voličů fakticky nevyhnutelná, můžeme pozorovat určitý paradox.

Pokles SPOLU

Tento fenomén zklamanosti se týká zejména SPOLU, které pokleslo cca o třetinu (z 27,7 na 19,5 %), zatímco Piráti a STAN v součtu svých preferencí (minus cca 2 % od Zelených) narostli z 15,6 na cca 21-22 %. Do určité míry to je pochopitelné, protože SPOLU je nejsilnější vládní subjekt, má premiéra, a tak nespokojenost se přirozeně zaměřuje tímto směrem. Navíc Petr Fiala se v zájmu udržení koalice snažil postupovat velmi centristicky a kompromisně, čímž naštval všechny, konzervativce i liberály (natož pak „liberály“ a progresivisty), a SPOLU tak schytává kritiku z obou stran společně s ním.

Podobný problém pak mají i lidovci, kteří se zmítají mezi konzervativním křídlem z venkova a křídlem „liberálním“, zosobněným ministrem životního prostředí a jeho nadšením pro společenskou přestavbu skrze Green Deal.

Progresivní STAN a zmrtvýchvstalí Piráti

Překvapivě odlišně je na tom hnutí STAN, jež si sice stále drží image „středových starostů, jež mají zdravý rozum a umějí se dohodnout“, ale fakticky zakormidloval tvrdě do progresivních vod, kde eurooptimismus je standardem a o Zeleném údělu se nediskutuje. Starostové zřejmě považují své původní voliče z venkova a malých měst za jisté a hodlají expandovat do nových lovišť a stát se tak hlavní „liberální“ (tj. progresivní) silou na české politické scéně. To znamená, že se pokoušejí přetáhnout část voličů od SPOLU (zejména těch původně volících TOP09) a hlavně využít oslabení Pirátů, k němuž došlo po pádu Ivana Bartoše. Piráti se tomu snaží čelit větším radikalismem, příklonem k Zeleným a snahou oživit (navzdory svému vládnímu angažmá) původní „revoluční“ image ve stylu „Pusťte nás na ně!“. Ovšem celkově jim to relativně vychází, jak vyplývá ze srovnání preferencí v předchozím odstavci.

Nevoliči a kdo z nich roste

Zklamaní voliči SPOLU se teoreticky mohou vyskytovat ve dvou skupinách. První je zklamána, že vláda nebyla dosti liberální či progresivní (například v kontextu nepřijetí Istanbulské úmluvy). Zástupci této skupiny se mohou přiklonit k Pirátům, kteří pro jistotu už loni využili šance prchnout do opozice, anebo ke STAN, kteří jsou sice stále ve vládě, coby druhá nejsilnější strana, ale zároveň se dlouhodobě a úspěšně tváří, že ve vládě „my nic, my muzikanti“ a že jsou vlastně celou dobou v opozici (viz proslulé Rakušanovy „hovory z šatny“, kdy se na počátku roku 2024 vymezil proti vládě a následně v březnu pochválil, jak jediný „hraje vepředu“). Na to navázali dalším vymezením se proti vládě a deklarují ochotu „nastoupit do čela“, což průběžně kombinují s chválením se za empatii (jejím výrazem má být např. třeba rozšíření eutanasie, pokud možno i pro nezletilé) a avizují, že oni povedou vládu jinak a lépe. Inu, kam se na ně hrabe Fiala se svou umírněností a kompromisy.

Vzhledem k převaze liberálních až progresivních stran ve vládě je druhá skupina zklamaných voličů patrně větší a její stížností je skutečnost, že vláda vedená deklaratorně konzervativní ODS byla více liberální a méně konzervativní. Opoziční tábor se snaží lákat je na „národní konzervatismus“, k němuž se hlásí kdekdo, od Motoristů, přes ANO až po komunisty („Stačilo!“), ve stylu: „Hlavní je boj proti woke, vše ostatní jsou detaily“, ale zatím se příliš nedaří.

Mohlo by to souviset se zjevnou skutečností, že ANO je sice většinově neprogresivní, ale zároveň, navzdory řečem o středovosti a rozkročenosti, je výrazně levicové, což s sebou přináší negativní důsledky pro ekonomiku a do budoucna i pro většinu společnosti, přirozeně s výjimkou důchodců a lidí, kteří to mají do důchodu „za pár“. Tyto důsledky dopadnou skrze nárůst zadlužení a skrze „pyramidovou hru“ průběžného důchodového systému prakticky na všechny lidi s věkem pod 50 let a nejbolestněji na „milovaná“ vnoučata dnešních důchodců, která se mohou těšit na rostoucí daně (nazývané lišácky „sociální pojištění“) pro financování současných důchodů, za něž následně v budoucnu dostanou důchod ve výši někde mezi almužnou a nulou. To samozřejmě proponentům strategie „po nás potopa“ z řad politiků a voličů ANO nijak vadit nebude, ovšem pro stoupence konzervatismu, jenž je svou podstatou antitezí neodpovědného „projídání budoucnosti“, by to mohl být problém.

Proto velká část této zklamané skupiny hrozí přesunem do kategorie nevoličů. To však vede k paradoxnímu výsledku, kdy snaha vytrestat vládu za její nedostatečný konzervatismus se projevuje oslabováním SPOLU a tedy relativním posílením Pirátů a STAN. Proto tedy zklamaní konzervativní voliči svým rozhodnutím nevolit fakticky vytvářejí silnější pozici liberálně-progresivních stran, což evokuje klasický idiom o střílení se do vlastní nohy, respektive cimrmanovské: „Nedám si dnes po obědě doutník. Neplačte, sami jste si to zavinili!“

Volba pro večírek na dluh

Jaké jsou alternativy k volební neúčasti? Jednou možností je zatnout zuby a hodit hlas ANO či některému z jeho preferovaných partnerů (Motoristé, komunisté či SPD), a to nikoli z lásky k Andrejovi Babišovi či z nadšení nad jeho sliby, nýbrž ve snaze „vyslat signál“, z něhož se vládní strany (zejména SPOLU) mají poučit. To však vytváří nejistotu, jak onen volební signál nespokojených konzervativních voličů bude pochopen.

Když SPOLU výrazně propadne, zatímco hodně uspěje ANO a v rámci vládních stran relativně uspějí Piráti či STAN, jak to bude interpretováno? Ve smyslu „Voliči chtějí, abychom byli více pravicoví a konzervativní“, anebo: „Podívejte se na STAN, byli také ve vládě, přiklonili se výrazně k liberálnímu progresivismu a nedostali takový výprask jako my a dokonce posílili. To je ta správná cesta, kterou naši voliči chtějí.“

Volba proti dlouhodobé hrozbě

Druhou možností je zatnout zuby opačným směrem a navzdory zklamání volit „menší zlo“ ve formě vládních stran a trestat kroužkováním. Případně si vzpomenout na vyjádření kancléře Adenauera: „O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika vnitřní; o tom, zda vůbec přežijeme, politika zahraniční“, a proto vzít v úvahu tuto oblast, v níž si vláda vedla lépe než v jiných. To může působit přehnaně a lze na to reagovat ve smyslu: „Rusko je slabé, neporazilo ani Ukrajinu, tak není nutno se snažit.“ Anebo naopak: „Rusko je příliš silné, není možné ho zastavit, tak není nutno se snažit.“ Obě tyto argumentační linie jsou zdánlivě v protikladu, ale paradoxně směřují ke stejnému výsledku: „Není nutno se snažit.“ V obou případech tedy převládá nutkání nechat Rusko, ať si dělá, co chce, a peníze místo na posílení obranyschopnosti využít na „lepší“ účely, ať už to jsou „důstojné (tj. nad rámec valorizace rostoucí) důchody pro naše lidi“, anebo „záchrana hořící planety před klimatickou změnou“.

To je však omyl v obou případech. Pohádky o nezměrné ruské síle slýcháme už dlouho a už byly mnohokrát vyvráceny, ale argumentační linie „Jsme v NATO, Rusko je slabé, takže pohoda“ působí věrohodněji. A vskutku, ruské tanky se asi na Berlín či Prahu v blízké budoucnosti valit nebudou. Ovšem menší akce v Pobaltí, třeba obsazení Narvy, hned poté prohlášení obsazeného území za součást Ruska, hrozit atomovkami a zároveň prohlásit, že Rusko nic dalšího nechce a že je možno uzavřít příměří na frontové linii hned teď. A co bude dál? Bude NATO bránit napadený členský stát? Nebo se budou rozléhat hlasy ve stylu: „Už je pozdě, už to nejde změnit, o nic nejde, je to jen malé území, nemá cenu se snažit, byla by to eskalace, my chceme mír.“

A v tu chvíli NATO fakticky přestane existovat. Pak si bude moci Rusko z nachystaného menu postupně vybírat slabé kusy. A bude nutno zbrojit daleko více a zároveň s menší šancí na vyhnutí se případné „speciální vojenské operaci“, až (nikoli „pokud, když nebo jestliže“, ale historicky prokázané „až“) bude kremelský vládce zase toužit pohladit své ego a potěšit své poddané další ukázkou „ruské velikosti“.

Volba proti komunistům

Třetí možnost je pro ty, kteří nemají žaludek ani na jedno z výše uvedeného, ale zároveň se nechtějí vzdát svého volebního práva a s tím spojené odpovědnosti. Prostě mohou volit někoho jiného, některou z malých stran. Například tu je Koruna česká, což jsou monarchisté, ale návratu krále opravdu není nutno se obávat. Podstatné je, že spolu s nimi kandiduje Konzervativní strana, jež je bohužel zcela marginální, ale na rozdíl od „národních konzervativců“ z komunistického „Stačilo!“ je autenticky konzervativní. Nebo tu jsou pohrobci Svobodných, původně libertariánské strany, kteří na rozdíl od svého předsedy odmítli stát se přívěskem Okamurovy „vlastenecky dotační“ SPD a kandidují v subjektu Voluntia. Anebo jakákoli jiná malá strana včetně Balbínovy poetické.

Přirozeně účelem tohoto kroku není poněkud naivní víra, že by se tyto subjekty dostaly do Sněmovny. Hlasy pro ně sice „propadnou“ a nebudou hrát roli při rozdělování mandátů, ale budou, na rozdíl od nevoličů, započítány do celkové volební účasti. V důsledku toho bude celkový počet odevzdaných hlasů vyšší, takže i počet hlasů nutných pro překročení pětiprocentní hranice bude vyšší. Tedy i tato zdánlivě téměř „nevoličská“ možnost představuje způsob, jak ztížit komunistům návrat do Poslanecké sněmovny, ale zároveň nepodpořit aktuální vládní strany.

Bonusem (z určitého pohledu) pak může být skutečnost, že po odpadnutí těchto subjektů naroste relativní podíl ANO, takže Andrej Babiš bude moci ukázat, co jeho „zkušený tým“ z volebních plakátů dovede, a nebude se moci vymlouvat na své koaliční partnery.

Jsou tyto možnosti ideální? Jistěže nejsou. Ale v tom právě spočívá půvab a břímě demokracie.

Konzervativní noviny