Pře
25.10.2013
Kategorie: Společnost62 přečtení

Když se manžel a dluhy vymknou z ruky

Sdílejte článek:

MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ 25|10|2013

Víte, jak může v běžném životě vypadat zacyklení? Mohlo by to vypadat kupříkladu takhle:

[ad#hornisiroka]

 

MMM (= můj mlsný manžel) do mě tak dlouho hučel, abych knižně vydala recepty, které jsem byla donucena vymyslet a začít používat kvůli nemalé potravinové přecitlivělosti MMM (= mého mlsného manžela) i zbytku rodinky, až jsem kapitulovala. Asi před čtrnácti dny jsem napsala a vydala kuchařku „Citlivá kuchyně“. A dejme tomu, že bych prahla po tom, aby všechny její výtisky ihned po vydání zmizely z pultů. A tak bych rozbila prasátko, posbírala drobné a po internetu celý náklad skoupila. Protože by byl celý náklad okamžitě skoupen, zisky by se mi jen hrnuly. A protože by se mi zisky jen hrnuly, MMM by se rozhodl uspořádat oslavu a začal by do mě hučet, abych podle obrázků v kuchařce na onu oslavu navařila osm chodů… Tak trochu divné, že? Tak trochu zacyklené. Skoupím-li sama sobě svůj vlastní náklad, nemohu mít zisk. Budu-li vařit sama podle sebe, těžko to bude nějaká novinka. Tak trochu … ehm, nelogická blbost. Klepete si na čelo? A víte, co je nejúžasnější? Že přesně, ale přesně takhle funguje dnešní svět. A skoro nikdo se nad tím nepozastavuje.

 

V roce 2008 puklo něco, co vešlo do dějin pod názvem hypotéční bublina. Banky rozdaly hromady úvěrů, které za moc nestály. A najednou měly banky jaksi problém. I rozhodly se státy, že některé banky „zachrání“ a zestátní je. Aby na to ovšem státy měly, rozumějme, na onu záchranu, musely se zadlužit. To se v případě států provádí tak, že státy vydají státní dluhopisy a rozprodají je. Pokud je tedy někdo ochoten koupit je. Když se žádný takový vrták nenajde, stát buď zbankrotuje, anebo si půjčí od „konsorcia států“, tedy třeba od Evropské unie. No, a protože ani bankrotování, ani půjčování si od EU není moc příjemné, bývá docela užitečné mít k dispozici dostatečnou zásobu vrtáků, kteří jsou ochotni státní dluhopisy skupovat. No jo, ale kde je vzít a nekrást?

 

Státy se zamyslely – a našly geniální řešení. Prohlásily, že jejich státní dluhopisy jsou takzvaně „bezrizikové“. A že když nějaká banka nakoupí takový „bezrizikový“ státní dluhopis, nebude muset tyto dluhopisy na rozdíl od úvěrů a dalších typů aktiv krýt svým vlastním kapitálem. Neboli, státy vytvořily regulaci, která banky vlastně nutí státní dluhopisy kupovat. Takže tu máme banky, které jsou zachráněné státem, a státy, které jsou zachráněné bankami. A tohle by prý mělo generovat užitek pro stát, banky, i pro toho třetího, totiž pro veřejnost. Tak trochu … nelogická blbost, ne?

 

Jenomže ono se to děje. A ono se to děje čím dál víc. Ještě nikdy v historii nenakupovaly banky v Evropské unii státní dluh tak zhusta jako nyní. Jen za prvních osm měsíců tohoto roku vzrostl podíl státních dluhopisů v majetku bank prakticky o celou jednu třetinu (!) na 1,8 bilionu eur. A tenhle podíl je dvakrát větší než před pěti lety. Nebo řečeno jinak: Ještě nikdy nebyly banky tak velkým věřitelem státu, a současně ještě nikdy v historii nebyly banky tak velkým dlužníkem státu. Podivuhodně zacyklené. Česká republika je v tomhle divném závodě mezi špičkou. Zatímco v průměru v EU tvoří státní dluh 5,6 % majetku bank, u nás je to slušných 12,4 %. Asi nepřekvapí, že s námi na špici jsou i chroničtí evropští potížisti, kteří už museli žádat o mezinárodní pomoc, třeba Španělé či Portugalci.

 

A kdybychom chtěli jít ještě dál, není ani těžké přijít na kloub onomu podivně zacyklenému jevu, který se teď rozmáhá napříč Evropou. Banky mají od hodné tetičky Evropské centrální banky k dispozici hromady levných peněz, a nevědí, co s nimi. A tak je investují – kupují za ně… státní dluh. Namísto toho, aby dělaly to, kvůli čemu banky existují, totiž aby půjčovaly. Proč vlastně půjčovat lidem, když je to tak pracné, drahé a regulátor do toho pořád strká nos? Mnohem snazší je přeci vzít si levňoučké peníze od ECB a nakoupit za ně státní dluh. A ještě k tomu bude stát-regulátor spokojen.

 

 

Zase jsme u toho. Centrální banky rozehrály neskutečně riskantní hru. A nikdo – ani ony samy – netuší, jak tahle hra může skončit. Jedno vám ale řeknu. Po mejdanu obyčejně přichází kocovina. Ještě že mám jeden účet v bance prázdný, druhý vysypaný a vím, jak potěšit Mého Mlsného Manžela. Nashle příště, odcházím vařit svíčkovou.

 

[ad#velkadolni]

 

Převzato s laskavým svolením autorky z:  sichtarova.blog.iDNES.cz

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
62 přečtení
(8 votes, average: 5,00 out of 5)

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.