Kam jsme došli?

Krátký zahraniční úvodník:

Zatímco u nás se zraky všech obracejí k regionům postiženým velkou vodou, v USA se našel další atentátník na Trumpa. Tentokrát se schovával v křoví a měl Kalašnikov s optikou. Tentokrát si ho agenti všimli včas a dokonce ho chytili živého.

Jak trefně podotkl Pavel Šik, milý atentátník byl myšlenkově něco jako Juraj Cintula na Slovensku. Také se rozhodl střílet pro záchranu liberální demokracie, protože Trump je jasný diktátor a Hitler. Zároveň byl atentátník něco jako náš TZLD Foltýn. Také považoval chcimíry za odpad společnosti, byl na Ukrajině a verboval do jejích řad afghánské umírněné lidojedy, kteří museli uprchnout před Tálibánem. Samozřejmě, verboval hlavně hubou a jeho argumenty byly vpravdě foltýnovské, vy svině!

Vlastně už mě americké předvolební klání přestává zajímat. Pokrok prostě nezastavíš. Kdysi stříleli na hotového prezidenta, ale dneska už to vylepšili a střílejí rovnou na kandidáta. Udělali to už dvakrát a to máme teprve půlku září. Jako fakt si někdo myslí, že se s volebním výsledkem poražená strana smíří? Už to zašlo trochu moc daleko a vypadá to, že Pánbůh má rád Trumpa, ale nemá rád Ameriku, protože ji žene k občanské válce.

A teď už dnešní text:

Víte, čím se nejvíce budou lišit letošní povodně od těch v roce 1997? Tenkrát ještě všude ve státní správě pracovali lidé, kteří měli za sebou pravidelná cvičení kritické infrastruktury a byli proškolováni z manuálů na Třetí světovou válku. Všichni si ještě pamatovali osmdesátá léta, měli průpravu jako bezpečáci ve velkých fabrikách a znali havarijní plány.

Věděli, z kterého podniku může co vytéct, věděli, co se musí udělat s vodovodem, když ho kontaminuje špinavá voda, věděli, komu zavolat o cisterny, měli zásoby chloraminu, měli průpravu v řízení nouzového zásobování, existovali lidé, kteří věděli, jak se pracuje s tím, když voda třeba zaplaví hřbitov, dokázali identifikovat, z které elektrárny či chemičky jsou ty duhové skvrny na hladině a v každém podniku seděl ještě člověk, který k nelibosti managementu byl vlastně k ničemu, protože jen aktualizoval plány na takovouto událost.

Můj oblíbený (již nepíšící) bloger, Petr Kubáč, vzpomínal, že tehdy byl zrovna na vojně a vozil lidem v postižených oblastech pitnou vodu a on jako jeden z mála nikdy nezapomněl do cisterny nalít lahev SAVA. Lidé sice na vodu nadávali, protože smrděla po chlóru, ale ve svém rajónu neměl jediný případ úplavice.

Armáda tehdy měla ještě stovky a tisíce elektrických generátorů a existovalo ženijní vojsko. Teď prý nad záplavami létají dva (ruské) vrtulníky a v pohotovosti jsou čtyři další (ruské) vrtulníky. Asi se ty moderní americké helikoptéry, které jsme za Metnara draze koupili, hodí jen pro boj, ale pro nic jiného.

Dnes jsme o čtvrt století dál. Prakticky neexistuje už nic z toho, co existovalo tenkrát. Státní správa prošla mnoha reformami podle Murphyho zákona, že každá změna je k horšímu. Vznikly kraje, které tenkrát za povodní ještě neexistovaly. Změnila se organizace hasičů, policie, veteriny, úřadu bezpečnosti práce, všeho. Z vševojskové armády zůstalo torzo hodící se k zahraničním misím nebo k majdanům… a k odklánění miliard.

Většina komunikace probíhá bezdrátově přes vysílače. Obecní rozhlas leckde nahradili rozesíláním SMSek. Hodně lidí už nemá ani televizi ani rádio, protože mají internet. Dnešní plynový kotel potřebuje nezbytně i elektřinu a i ti, co mají kotel na tuhá paliva, zpravidla potřebují elektrické oběhové čerpadlo, protože už dávno vyměnili těžkopádné rozvody za elegantní tenké měděné trubičky.

Většina prodejen jsou super či hypermarkety a předpokládá se, že vezmete auto a dojedete tam. Deset kilometrů není žádná štreka. Tedy… pokud mezi vámi a Kauflandem není podemletá silnice.

Bezpečáci a odborníci na kritickou infrastrukturu z devadesátého sedmého jsou už dnes většinou po smrti a nebo dožívají v důchodu. Po nich přišly reorganizace, tlak na efektivitu a odbourávání jakékoliv robustnosti systému. Naopak přišly technologie, které tenkrát ještě nebyly k dispozici. Pracovníci kritické infrastruktury ubývali, místo nich přibývali pracovníci pro rovnost příležitostí, měření sociálního skóre a uhlíkové stopy. Mizely sklady civilní obrany a objevovaly se neziskovky pro inkluzi. Mizeli inženýři a objevovali se absolventi gender studies.

Navíc se ukazuje, že leckde se ani nezačalo se stavbou protipovodňových opatření, které by se hodily už tenkrát v roce 1997. V Troubkách dokonce začala obec sama stavět val, ale nakonec ho museli zdemolovat, protože jim to stát zakázal… To prostě nevymyslíš. O přehradě Heřminovy nad Krnovem a Opavou se čtvrt století mluvilo a blokovalo kvůli zeleným Khmerům.

Zato nás mají ochránit povinné revize kotlů a komínů a zákazy používání starých kamen, které teď budou to jediné, co bude ve vyplavených oblastech blbuvzdorně fungovat a sušit mokré zdivo.

Teď uvidíme na vlastní oči, jaký pokrok jsme za těch pětadvacet let udělali. Uvidíme, jestli se státní správa reorganizovala směrem k větší efektivitě, nebo k většímu průseru. Uvidíme, jestli nové technologie nahradily staré znalosti. Uvidíme, jestli si jinak seskládaní úředníci a hejtmani povedou lépe, než si kdysi vedly okresy. Zjistíme, nakolik nám uškodilo nebo neuškodilo upadající školství. Uvidíme, nakolik si naše armáda zaslouží všechny ty miliardy, protože jako se vypořádá s povodněmi, stejně se bude vypořádávat i s nepřítelem.

Bartoš a jeho digitalizace byl viditelný. Ale teď uvidíme, jak se povedla spousta dalších „digitalizací“ tam někde uvnitř úřadů.

A také uvidíme, jestli je náš průmysl za třicet let investic do ekologie doopravdy čistější. Voda teď totiž spoustu výrobních prostor pěkně vypláchla a vynesla na světlo Boží i to, co mělo zůstat skryto.

Zkrátka uvidíme, kam jsme za čtvrt století došli. Přírodní katastrofa, to je vždycky taková maturita, která prověří všechny. Od těch nahoře až po ty dole. Prověří připravenost, znalosti, schopnosti i charaktery. Udělá to veřejně a způsobem, který nedokáže ohnout ani deset Foltýnů ba ani Česká televize. Na to je to příliš plošné a zasahuje to příliš mnoho lidí.

Během příštích týdnů se jasně ukáže, jestli jsme se vydali na cestě dějinami dobrým směrem a nebo jestli je nejvyšší čas udělat restart, vrátit se do roku 1989 a zkusit to znovu a lépe.