K provokaci Miloše Zemana v Izraeli

Svou kapku petroleje do jinak skvělého průběhu návštěvy Jeruzaléma přidal prezident Zeman. V krátkém proslovu u příležitosti setkání s izraelským prezidentem Reuvenem Rivlinem pravil:

• I teď provokuji, pane prezidente, a dokážu si představit mnoho lidí, především novináře, kteří proti tomu budou protestovat. Ale já jsem v permanentním sporu s českými novináři a upřímně doufám, že situace zde v Izraeli bude lepší.

Ještě než se zastavím u oné Zemanovy provokace, položím otázku, zda jeho osobní problém s českými novináři bylo nutné ventilovat tímto způsobem během státní návštěvy spřátelené země. Je to zásadní problém české domácí politiky? Jde ve vzájemných vztazích ČR-Izrael o tak klíčovou věc, že s ní musí obtěžovat prezidenta hostitelské země? Anebo je MZ českými novináři tak posedlý, že se prostě nedokáže ovládnout ani při tak slavnostní příležitosti? Jeho pozdrav (vyšel na hradím webu) má i s oslovením 14 vět – přesto si prezident neodpustil prezentovat svoji „bolístku“, kterou jsou čeští novináři.

Nyní k tomu podstatnému. O jakou provokaci vlastně šlo? Miloš Zeman uvedl:

• Nechal jsem se inspirovat Vaší ideou jednoho státu se dvěma národy, pane prezidente, a vím, že tato idea je provokativní. Každá velká a hluboká myšlenka je provokativní. Jsem zvědavý na Vaše argumenty na podporu této idey, neboť po mnoho, mnoho dekád se diskutuje o dvou nezávislých státech. Upřímně však musím přiznat, že Pásmo Gazy nevnímám jako nezávislý stát, neboť Hamás pro mě není představitelem státu, nýbrž teroristickou organizací. I teď provokuji, pane prezidente …

Dál už to známe.

Aby nedošlo k omylu: považuji tuto Zemanovu provokaci za správnou. Pásmo Gazy skutečně není žádný nezávislý stát, jde o arabské teritorium spravované teroristy. Souhlasím s prezidentem také v tom, že – pokud jsem ho správně pochopil – tzv. dvoustátní řešení konfliktu v Zemi izraelské není jediné možné.

Pouze si myslím, že víc než novináři budou protestovat představitelé arabské autonomie, ať už ti, kteří spravují území v Judeji a Samaří, anebo teroristé vládnoucí či operující v Pásmu Gazy. Vzpomeňme na jejich hysterickou reakci, když nedávno navštívil náš ministr zahraničí jeruzalémskou Západní zeď. Proto se mi jeví Zemanova poznámka, že je v permanentním sporu s českými novináři, jako nadbytečné.

Prezident Reuven Rivlin loni (2017) na tzv. Jeruzalémské konferenci řekl, že podporuje plné připojení Judeje a Samaří (Západní břeh) k izraelskému státu. S tím, že tam žijícím Arabům (tzv. Palestincům – LS) by bylo uděleno izraelské občanství, čímž by získali rovná práva s ostatními občany státu. To je ta myšlenka, kterou se náš prezident nechal inspirovat.

Jak Miloš Zeman správně poznamenal, „po mnoho, mnoho dekád se diskutuje o dvou nezávislých státech“ – a já doplním: kde nic, tu nic. Proto ho zajímají alternativy. Jednou z nich je i ta Rivlinova.

A pozor. V Izraeli žijí intelektuálové, kteří prosazovali dvoustátní ideu dávno předtím, než se o tzv. státu Palestina začalo hovořit – a dnes už té myšlence nevěří. Jedním z nich je spisovatel a tzv. mírový (rozuměj levicový) aktivista Avraham B. Yehošua. V červenci byl hostem Emmy Smetany (jestli správně skloňuji nepřechýlené ženské příjmení) v televizi DVTV, kde doslova řekl:

• Fandil jsem založení dvou států 50 let, už v době, kdy o Palestincích nikdo nemluvil a nikdo je ani neuznával. (…) Ale podle mého názoru, když vidím, co se děje v terénu a jaké jsou šance, myslím si, že je to jen podvrh.

Také on navrhuje, a rozhodně ho nelze podezírat z „antipalestinských“ postojů, zřízení jednoho státu na celém území mandátní Palestiny (s výjimkou Pásma Gazy – to je prý jiný případ), tedy Izraele, přičemž Arabové na Západním břehu by se stali jeho občany a „my bychom se pokusili s nimi spolupracovat“.

Jak patrno, sveřepé držení se dvoustátního řešení nikam nevede – je třeba dát zelenou alternativám.

Jednu z nich navrhl už před 15 lety prof. Arye Eldad, v té době poslanec Knesetu. Jmenuje se „Dva státu pro dva národy na dvou březích Jordánu“. Vychází z toho, že palestinští Arabové svůj stát již mají. Je jím hašemitská monarchie Jordánsko. V praxi by to vypadalo tak, že území na západ od Jordánu by tvořilo židovský palestinský stát Izrael s hlavním městem Jeruzalémem a území na východ od řeky palestinsko-hašemitský (arabský) stát Jordánsko s hlavním městem Ammánem. S tím, že by došlo k dobrovolnému transferu arabského obyvatelstva z Judeje a Samaří do Jordánska.

Tak provokativní (či snad stupidní, jak by se mohlo na první pohled zdát) tato myšlenka není, neboť než ji zatratíme, musíme si odpovědět na otázku: Jaké občanství měli Arabové žijící po vzniku Izraele na Západním břehu (v Judeji a Samaří)? Inu – jordánské. Proč? Protože byli občany jordánské monarchie. K tomu prof. Eldad (a nejen on) dodává: Proč vytvářet na západ od Jordánu další arabský stát, když na východ od řeky již jeden velký arabský stát existuje; stát, jehož byli palestinští Arabové občany předtím, než začala Arafatova propaganda usilovat o vznik tzv. Palestiny na teritoriu na západ od řeky Jordán.

A jak říká A. B. Yehošua, a to je asi to jediné, v čem s ním souhlasím, občas nezaškodí podívat se „do terénu“. A tu a tam i do historie vlastního národa.