9.8.2023
Kategorie: Historie

K debatám o hodnocení skupiny bratří Mašínů

Sdílejte článek:

LUBOMÍR STEJSKAL

S úžasem sleduji internetové debaty týkající se bratří Mašínů (a dalších členů jejich odbojové skupiny). Hodnocení aktivit této skupiny jde ruku v ruce s hodnocením charakteru komunistického režimu.

 

Ukazuje se, že ta část veřejnosti, která se zapojuje do debat na zpravodajských severech, je v obou aspektech celé věci hluboce rozdělena. Můj úžas se vztahuje k tomu názorovému proudu, který má tendenci zrůdnou povahu totality bagatelizovat. Něco takového považuji vzhledem k tomu, co se v této zemi dělo za naprosto nepochopitelné.

Nebyla to skupina bratří Mašínů (SBM), kdo jako první zahájil válku (třídní boj). Útočníkem byl režim vedený komunistickou stranou a plně sloužící zájmům cizí moci – Sovětskému svazu. Členové SBM byli těmi, kdo se brutálnímu útoku na lidskou svobodu a československou demokracii bránili. Způsob jejich obrany byl dán celou řadou faktorů a pokud se dnes nad tím či oním aspektem této obrany někdo pohoršuje (v pozici generála po bitvě), pak je třeba říci, že se museli rozhodovat za pochodu, operativně vyhodnocovat nastalé situace a podle toho jednat. Osobně mám stále na zřeteli, jak obludnou přesilou totalitní moc disponovala.

Figurky na šachovnici byly zřetelně rozestavěny. Komunisté, kteří usurpovali moc a vládu nad republikou, pošlapali svobodu a elementární principy demokracie (že jim k tomu před únorem 1948 pošetile umetli cestu demokratičtí politici v čele s prezidentem Benešem je smutná pravda, ale to vinu komunistů za to, co všechno během své vlády spáchali nikterak neumenšuje), z koho chtěli, z toho vytvořili nepřítele režimu a patřičně s příslušníky těchto množin také zacházeli: krádeže majetku, drsné zásahy do privátních životů i fungování společenských organizací, právě tak jako církví, pronásledování nevinných, internace nevinných, věznění nevinných, popravy nevinných, neexistovala žádná oblast v životě společnosti i jednotlivců, do které by českoslovenští bolševici nezasáhli, kterou by neměli pod kontrolou – zejména v nechvalně známých 50. letech, kdy rudá totalita ukázala svoji skutečnou, obludnou odvrácenou tvář.

Pokud se někdo v takových poměrech odhodlal k boji proti vraždícímu a loupícímu komunistickému molochu, který usiloval o likvidaci všeho, co mu stálo v cestě při realizaci jeho fantasmagorických představ o fungování světa a přitom vyžadoval totální poslušnost a bezpodmínečný souhlas s politikou nadiktovanou v Moskvě a slepě realizovanou jejími československými, ke všemu ochotnými lokaji, zasluhuje hluboký obdiv a odvahu. Je nesmyslné „cedit mašínovského komára“, když uzurpátor „požíral velblouda“.

Svět zažíval v té době éru studené války, v naší zemi zuřil třídní boj. Oponenti SBM se ptají, čím se provinila ta či ona oběť jejich boje proti režimu (který byl po obnovení demokracie a svobody charakterizován v zákoně přijatém českým parlamentem jako „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“). Ve válce nemají vzhledem k její podstatě takové otázky valného smyslu. Čím se provinili řadoví Japonci, obyvatelé Hirošimy, kteří zemřeli 6. srpna 1945 po explozi první atomové bomby? Bezpochyby drtivá většina z nich ničím. Stali se obětí války. Je kvůli tomu prezident Trumana zločinec? Nikoli! Totéž platí o civilních obětech spojeneckého bombardování německých měst. Jsou snad kvůli tomu Churchill a Rooseveltem zločinci? Nikoli! SBM se aktivně zapojila do boje proti zlu. Také tento boj měl své oběti – na obou stranách.

Taková je realita války, kterou v Evropě rozpoutalo Hitlerovo Německo, v Tichomoří Japonsko a u nás po únoru 1948 – jako válku proti vlastním lidem – komunistická strana v čele s Gottwaldem, věrným sluhou diktátora Stalina. Dokud budeme nahlížet na SBM jako na zločince a vrahy, znamená to, že komunistická indoktrinace byla mnohem účinnější, než jsme ochotni připustit. To pak můžeme jako zločince označit – v principu (!) – i rotmistry Gabčíka s Kubišem nebo plukovníka von Stauffenberga.

A právě kvůli míře oné indoktrinace jsem si jist, že něco jako vysoké státní vyznamenání pro SBM rozhodně není na pořadu dne. A už vůbec se ho Mašínovi a spol. nedočkají od prezidenta s komunistickou minulostí (ačkoli jsem mu v druhém kole dal přednost před jeho protikandidátem – rovněž s komunistickou minulostí).Více než o SBM to cosi vypovídá především o nás samotných.

Nenásilná varianta boje proti komunismu? Totální iluze. Budeme-li považovat Miladu Horákovou za osobnost oponující totalitě „slovem a myšlenkou“, pak si musíme připomenout, že skončila v oprátce zločinného režimu stejně jako Zbyněk Janata a Václav Švéda, dva členové SBM, kteří neměli štěstí.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (17 votes, average: 3,06 out of 5)
Loading...
100 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)