Je možný svět bez války?

Za sovětského komunismu se tady hodně bojovalo za mír. Hlásaly to transparenty v májových průvodech, plakáty na fabrikách, titulky v Rudém právu, říkanky ve školách a školkách. Bojovalo se několikerým způsobem.

„Buduj vlast – posílíš mír“ byl jeden z nich. Patřívalo k němu překračování výrobních plánů dříči zvanými „úderníci“ a skupinami dříčů zvanými „úderky“, a urychlování sklizní družstevníky za pomoci brigádníků z řad studentů a důchodců. Vysbírávání a zabíjení „amerického brouka“ mandelinky bramborové byl další, a podíleli se na něm kromě povinně všech školáků i Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Za mír se též bojovalo zavíráním a popravováním zrádců, zaprodanců imperialismu, trockismu, titoismu a sionismu a škůdců socialismu, včetně skálopevných a pravověrných komunistů, kteří předtím zavírali a popravovali škůdce nekomunistické.

Ale bojovalo se i vyzbrojováním a nepřetržitou bojovou přípravou lidové armády k bdělosti. S písněmi vyzývajícími „proti těm, kdo vraždí, k boji nastoupit“, varujícími „zaženeme všechny, kdo myslí na požár“ a pyšnícími se „my letci máme ptáky z ocele, létáme s nimi na nepřítele“. To byly ty písně básníků profíků, co za zásluhy v boji za mír sídlili v zámku Dobříš ukradeném původním majitelům a darovaném stranou a vládou Svazu spisovatelů. Mezi rýmaři amatéry vznikaly napodobeniny jako „na souši i na moři, rozdrtíme agresoři, ejchuchu i ve vzduchu“.

Bojovalo se za mír tak pilně, až to jednoho básníka, po druhé láhvi vína, mimo prostory Dobříše, přimělo k zamyšlení, že „bojovat za mír je jako šukat za panenství“.

xxx

Válka je pravidelnou a přirozenou součástí lidských dějin od té doby, kdy první člověk prohlásil něco za svoje vlastnictví a druhý člověk mu to chtěl vzít. Některé války sice předstíraly boj za pravou víru, dobro světa a blaho všeho lidstva (kromě jeho nepřátel, jež bylo třeba k blahu lidstva zničit), ale i jim šlo nakonec o to něco někomu ukrást. Pak už se jen vylepšovaly bojové technologie: pěst, noha, klacek, kámen, sekyra, meč, kopí, kuše, luk, mušketa – až k dnešním nukleo, chemo, bio, psycho, kyber, satelit, a kdovíco. Výuka dějin používá různé války jako mnemotechnickou pomůcku třídění dob a chápání posloupnosti, ideového vývoje, toku událostí, kulturních trendů a technického pokroku. Tak známe období válečná, předválečná, poválečná, meziválečná a studenoválečná.

Války se dělívají na útočné a obranné. Ty útočné jsou klasifikovány jako nespravedlivé, ty obranné jako spravedlivé. Jenže ne vždy je jasné, která je která. Za spravedlivou se ráda pokládá i taková, která útočí na někoho, o němž tvrdí, že své vlastnictví nabyl nespravedlivě.

Míru se ve válce dosahuje trojím způsobem. Válka se buď prohraje, nebo vyhraje, nebo se uzavře příměří, když nikdo nedokáže vyhrát. „Nejsnadnější a nejrychlejší cesta k míru je válku prohrát“, praví známý bonmot. Nemusí to sice být mír k poražencům vlídný a řídí se heslem „raději život v podvolení než hrdinská smrt“. Poetičtěji řečeno „raději žít jako pes než umírat jako lev“. Pak se často přechází na heslo „když je nedokážeš porazit, dej se k nim“.

Tak po celé dějiny zanikala slabší etnika, postupně vstřebávaná do silnějších. Tak se třeba kdysi Evropu ovládající Keltové, později porážení pozdějšími okupanty, postupně stávali Římany, pak Francouzi, Portugalci, Germány a Slovany. Tak se postupně ve Francouze proměnily vedle Keltů i kmeny Vlámů, Normanů, Germánů, Provensálců, Katalánců a Basků. Tak se taky z baltských kmenů slovanských stali Němci, později ochotně vraždící své někdejší slovanské bratránky. A tak taky mohli germánští Burgunďané a Lotrinci hrdinně bránit Francii před pogermánštěnými kmeny slovanských Prušáků, „až jejich špinavá krev zkropí naše brázdy“, jak dodnes zpívá francouzská hymna.

xxx

O míru snili už bibličtí proroci – a jaká vymýšleli krásná hesla. Překováme meče v pluhy. Národ bude národu kázat mír. Lev bude v míru polehávat s beránkem (a bude žrát trávu nebo chcípne hladem?). Ale praktickou otázkou přežití v míru nakonec vždy bylo, jak si mír udržet, chce-li nás ovládnout, okrást nebo zotročit někdo silnější. A tak se vedle mírů teoretických zrodil i mír praktický: Chceš-li mír, připravuj se na válku. Naše síla lupiče odrazuje, naše slabost je povzbuzuje. Válce se dá zabránit jen z pozice síly.

Tak vznikla politika odstrašování, odborně zvaná „deterrent“. To na rozdíl od opačné politiky ustupování zvané „appeasement“. Ta druhá vždycky končila válkou, ta první udržovala mír. Přinejmenším do té doby, než onoho silně vyzbrojeného mírotvorce napadlo přepadnout a okrást někoho slabšího. Studená válka – což bylo zhruba řečeno neválčení dvou hlavních bloků kapitalismu a komunismu – byla půl století zárukou „světového míru“ díky vzájemnému odstrašení nukleárními zbraněmi schopnými zničit celou planetu za pár hodin.

Jenže on ten „světový mír“ nebyl tak úplně „světový“. Válčilo se mimo ty dva bloky, zástupně. Kromě soutěže o to, který z nich uloupí kterou část „neangažovaného světa“, bylo potřeba ono odstrašování silnějšími a dokonalejšími zbraněmi průběžně testovat a podle stavu zbraní protivníkových vylepšovat. Ekonomičnost jejich výroby se zefektivňovala výrobní kvantitou a prodejem „třetím stranám“.

Tak vznikaly v „třetím světě“ lokální války etnické, třídní, povstalecké, revoluční, osvobozenecké, teroristické nebo džihádové. Ty občas hrozily vybuchnout v konflikt globální a musely se hasit odstrašováním zbraněmi ještě silnějšími. Aby jim nepřítel uvěřil, musely se předvést v některé té lokální válce. Každý a jakýkoli konflikt kohokoli s kýmkoli v třetím světě byl proto vítán a oběma bloky podpořen. Tak se válečná ekonomika stala samozřejmou součástí ekonomiky mírové.

A tak se taky sen „trvalého míru“ stal ekonomickou nemožností. Přesněji řečeno, on tou ekonomickou nemožností vždy byl, jen si toho nikdo nevšiml.

xxx

Podobně se taky zapomíná, že velká část technického a vědeckého pokroku se rodí ve válkách a teprve později se válečných vynálezů využívá k civilním účelům. Války dávají příležitost největším vědeckým a technický géniům objevovat a tvořit, nač by možná nepřišli v míru, kdy by je nepoháněla naléhavost.

Nedávnými nejznámějšími příklady jsou Einstein, Bohr a Fermi s jejich Hirošimou a Nagasaki, bez nichž bychom možná dnes (viděno s dávkou cynismu) neměli jaderné elektrárny. Elektronické sledování má svého kmotra ve válečném radaru. Americké, ruské a čínské technologie satelitní byly původně vynalezeny se záměrem sledování nepřítele. Dynamit a laser vznikly jako zbraně. Velký počet dnešních špičkových elektronických technologií pochází z izraelské armády.

Mezi nejslavnější válečné technology historie se řadí Leonardo da Vinci, jenž ač slavnější jako malíř, vypracoval víc technických vynálezů, než namaloval obrazů. Mnohé z nich přímo pro válečné účely a na válečné zakázky. Tank, bitevní člun, přehrada, padák, vrtulník, ponorka, kalkulačka, skafandr, reflektor, hydraulický pohon, solární energie, astronomická navigace, kuličková ložiska, multipákové a multikladkové stroje, samohybné vozidlo, robot – z těch nejznámějších.

Častý argument proti válkám je údajný úpadek kultury, viz heslo starých Římanů, že „ve válce múzy mlčí“. Ale i to je omyl. Války byly zdrojem inspirace většině starořeckých dramat a eposů. Válečná je skoro polovina Shakespearea. Ve válce nebo o vlákách byly napsány mnohé z těch nejslavnějších románů (Dumas, Tolstoj, Stendhal, Hašek, Hemingway, Remarque, Mailer, Heller, Pasternak, Vonnegut). Hollywood a Londýn za války a o válkách natočili své nejslavnější filmy. Šostakovič složil svou nejdramatičtější symfonii za německého obléhání Leningradu. Sublimní válečnou hudbu vytvořili Čajkovskij, Beethoven a Chopin. A mohli bychom citovat dál. Ani ta kultura nás k trvalému míru nepřesvědčí.

Válečné múzy navíc sdělují toto poselství: Válka (a do určité míry už i samotný vojenský výcvik v době míru) odhalí lidské charaktery a jejich sklony k dobru nebo zlu a donutí člověka k překonávání překážek a svých vlastních limitů v míře, jakou mír nenabízí, a tím hraje významnou roli v lidské evoluci.

xxx

Co by se muselo v ekonomickém, politickém, psychickém a sociálním uspořádání lidského druhu změnit, aby mohl nastat trvalý světový mír? Nebo opačně řečeno, jaké následky na ekonomické, politické, psychické a sociální uspořádání by trvalý světový mír měl?

Tuto základní otázku si už v roce 1963, kdy se po zažehnání jaderné hrozby ze sovětských raket na Kubě začínalo nesměle jednat o postupném odzbrojení, položila skupina amerických vědců z oborů matematika, přírodní vědy, ekonomie, právo, historie, politologie, sociologie, psychologie a antropologie, říkající si „Iron Mountain Study Group“, podle místa setkávání. Po třech letech dospěla k takovéto odpovědi:

„Trvalý mír, ač teoreticky možný, je pravděpodobně neproveditelný. Válka plní určité funkce zásadní pro stabilitu společnosti. Dokud se nevytvoří jiné způsoby plnění této funkce, bude nutné válečný systém zachovat a jeho účinnost zlepšovat.“ (Pojmem „válečný systém“ autoři míní i samotnou válečnou připravenost, bez aktuální horké války).

Závěr věru pesimistický a ještě dlouho poté nezveřejněný, neboť shledán pro širokou veřejnost nestravitelný. Zato ale podložený argumenty po více než půl století stále platnými a racionálními, s vynecháním aspektů emočních, etických a ideologických. Ocitujme si několik těch hlavních.

xxx

Válečný průmysl zaujímá určité procento celosvětové ekonomiky. (Zpráva uvádí tehdejších 10%, dnes je to pravděpodobně víc). Jeho zrušení by způsobilo prudký nárůst nezaměstnanosti a tím i deficit v daňových příjmech států a výdajích na přeškolování lidí a konverzi průmyslu. Vytvoření náhradního průmyslu a zaměstnanosti v tak velké míře je krátkodobě neproveditelné, nejoptimističtější teoretické plány tehdy počítaly se 12 lety. K tomu přidejme neodhadnutelný, ale nevyhnutelný nárůst chudobou způsobené zločinnosti, jejíž zvládání by se neobešlo bez vyzbrojení bezpečnostních složek, čili nutnosti zachování určité míry zbrojní výroby.

Odzbrojení by muselo být celosvětové a stoprocentní, jinak hrozba války trvá, a kdo by odzbrojoval bez celosvětových záruk, by se stal neubránitelnou kořistí. Celosvětová kontrola zákazu výroby zbraní a vojenského výcviku je neproveditelná, zvlášť bez hrozby použití zbraní.

Válka není „pokračování politiky jinými prostředky,“ jak praví von Clausewitzovo klišé, nýbrž „základní společenský systém, v němž se střetávají jiné druhotné formy organizace společnosti“, a který vládl lidstvu po celé dějiny. Tím systémem je připravenost na válku a jemu naopak slouží všechny další systémy politické, ekonomické a filosofické. Takže války nejsou způsobeny mezinárodními konflikty zájmů, nýbrž naopak, potřeba válečné připravenosti si takové konflikty vytváří.

Jednou z neviditelných ekonomických funkcí války je ničit nadbytek starého, aby se mohlo vytvářet nové, lepší, dokonalejší. Válka je tedy zdrojem inovací a technického pokroku.

Válka a válečná připravenost slouží jako záruka národní existence, soudržnosti a loajality, i jako vnitrostátní autorita pro udržení občanského klidu a jeho obrany před násilnou anarchií. Snižuje napětí mezi rozeštvanými složkami společnosti a mezi generacemi. Odvádí pozornost občanů od vad vládnoucího režimu vytvořením vnějšího nepřítele. Takže, shrnuto: válka a připravenost na ni dodává národům společenskou stabilitu.

xxx

Jestli nám to vše zní jako válečné štvaní, zkusme si definovat, co pro nás znamená pojem „mír“. Pro většinu válčících stran v historii mír nastává, když jeden bojovník porazil druhého tak dokonale, že ten druhý se mu poklonil, odevzdal zbraň a stal se jeho poddaným. Bohem posvěcen byl tento způsob míru v islámu, jehož samotné jméno, zdánlivě odvozené od mírového slova „salaam“, znamená podvolení. Kdokoli na světě zůstává nepodvolený, je nepřítel, proti němuž se musí vést válka, dokud se nepodvolí a nepřijme jedinou pravdu boží, jak je sdělena v jedné konkrétní knize. Pak teprve nastane mír. Jenže i tuto jedinou pravdu si mohou její různí držitelé vykládat různě, podle toho, který z nich je zrovna nejsilnější. Tak se mír mění v permanentní válku.

Je tedy mír jen naivní utopie?

Na to by nám mohla odpovědět Bible. Co vlastně v ní – a potažmo v západní civilizaci – mír znamená? Hebrejské slovo „šalom“ je z téhož kořene jako „šalem“, znamenající jednak dokonalost, jednak zaplacení. Dokonalý mír podle biblických představ je jako dokonalá obchodní transakce ke spokojenosti obou stran. Nastává tehdy, když jsou splaceny všechny pohledávky, napraveny všechny křivdy, nikdo nikomu nic nedluží, nikdo nikomu nic nezávidí a nevyčítá, nikdo nikoho neuráží a neponižuje, nikdo se nikým necítí urážen a ponižován, nikdo nikomu nezavdává příčinu k nenávisti, nikdo se nikoho nebojí, nikdo nikoho nepodvádí, nikdo na nikoho nic nesvádí.

Jenže tím by skončilo všechno lidské drama a zbude už jen věčná nuda. Nebude o čem psát, komu a čím v podnikání konkurovat, s kým se o čem hádat, s jakými překážkami se potýkat na vylepšování dovedností.

Akorát že to se nikdy nestane. Kdo psal Bibli, to věděl. Proto taky k tomu připsal: Není ti souzeno dokonalosti dosáhnout, ale ani nesmíš přestat o ni usilovat. Takže místo snění o věčném míru se kochejme každou vteřinou, kdy se u nás neválčí, díky tomu, že nejsme-li na válku rovnou připraveni, máme aspoň kamarády, kteří to odstrašování dělají za nás. A držme se jich jako klíště.