Je libo Velblouda?

Trocha historie

Když do Velké Británie dorazila informace o souboji jižanského Merrimacu a seveřanského Monitoru, redakční článek v Timesech konstatoval:
“Jakkoli jsme měli k okamžitému použití 149 prvotřídních válečných lodí, máme nyní jenom dvě: Warrior a Ironside. S výjimkou těchto dvou není v anglickém námořnictvu ani jediný koráb, jehož by nebylo šílenstvím poslat do boje proti Monitoru.”

Bylo to, pochopitelně, trochu jinak:

Monitor byl nezpůsobilý pro plavbu na otevřeném moři. Už jeho přeplutí z loděnice do místa ikonické plichty s Merrimacem (která ovšem byla pro Jih strategickou porážkou) málem poslalo loď ke dnu a zachránily ji jen velmi výkonné pumpy, které měla. I konec této lodi byl způsoben bouří na otevřeném moři, kterou loď po uhašení ohně pod kotly (a tím vyřazení pump z činnosti) neustála a šla ke dnu. Vrak byl ještě v minulém století nalezen, avšak je v důsledku koroze v tak mizerném stavu, že bylo od plánů na vyzvednutí této ikonické a dějinně významné lodi upuštěno. Monitor byl prostě samohybná plovoucí baterie, určená pro zátoky, říční ústí apod., a tam také odvedl hlavní podíl své práce, včetně zadržení Merrimacu a tím i udržení seveřanské námořní blokády Jihu během onoho ikonického střetu.

Merrimac byl oproti Monitoru způsobilý plout na širém moři a pravděpodobně by si tato loď namazala na chleba kteroukoli z britských dřevěných lodí (jak to ostatně před připlutím Monitoru udělala se dřevěnými bitevníky Severu, Cumberlandem a Congressem) a je docela pravděpodobné, že by zvládla i Ironside a Warrior, protože ty měly slabá místa, nepokrytá pancířem, zejména na zádi. Navíc měly obě tyto lodi kombinovaný pohon (plachty + pára), takže byly daleko zranitelnější než ryze parní Merrimac (a ostatně i Monitor).

Nicméně onen výrok byl v principu správný, protože skutečně ony dvě lodi zahájily věk do železa zakutých válečných lodí, podstatně odolnějších a co do ničení nepřítele výkonnějších než lodě dřevěné.

K podobné změně došlo za druhé světové války, kdy poklesl význam bitevních lodí a narostl význam lodí letadlových. Geniálně to postřehl japonský admirál Jamamoto, který počáteční úder proti USA naplánoval jako úder letadly z letadlových lodí. Jeho protivníci s US ekonomikou za zády ho však vbrzku nejen dostihli, ale i předčili. Do konce války pak rozběhli i “pásovou” výrobu eskortních letadlových lodí, které původně doprovázely konvoje do Velké Británie a chránily je před ponorkami, na konci války v Pacifiku však obstály i proti japonským bitevníkům včetně kolosálního Jamata.

Současnost

Současná válka na Ukrajině (ale do jisté míry i události v Izraeli) ukazuje naprosto jasně, že dochází ke změně použitelnosti létajícího vojenského materiálu. V obou konfliktech se masívně uplatňují drony, ať už střílející a bombardující, nebo “sebevražedné”, tj. ve stylu japonských Kamikadze nalétávající na cíl a vybuchující.

Klasické letouny jsou stále více upozaďovány, protože zničit nepřítele dronem vychází levněji a ještě navíc neriskujeme zajetí nebo zabití draze vycvičeného pilota.

Je velice pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat, a že i v nějaké případné velké válce budoucnosti budou klasické stíhačky upozaděny oproti dronům. A pokud zastarají i ty, budou zcela jistě nahrazeny nějakou zcela novou technologií, buď nyní ještě neexistující, nebo přítomné jen v zárodečné podobě, kterou si s její pozdější účinností nedokážeme spojit.

Zcela jistě stíhačky nezaniknou, jako ostatně nezanikly ani plachetní lodi, ba ani zcela nezanikly bitevní lodi, ale budou, jako zde uvedené i nezmíněné překonané technologie nasazovány za specifických okolností, případně v misích nevojenského charakteru.

Velbloudi

Koncepce víceplošníků v podstatě zastarala po první světové válce. Změnu nepřinesly ani špičkové československé dvouplošníky Avie, které měly lepší manévrovatelnost a stoupavost než německé stíhačky na začátku války. Budoucnost patřila jednoplošníkům, ale jen po krátkou dobu, protože už v závěru druhé světové války se objevila nová třída letounů, stíhačky (a posléze i bombardéry) proudové.

Jistěže se i dnes uplatní víceplošníky i jednoplošníky starší koncepce, ale jen ve speciálních a spíše mírových užitích (třeba jako práškovací letadla).
Velká Británie by rozhodně dopadla špatně, kdyby proti německých stíhačkám v rámci Bitvy o Británii nasadila ony před dvěma desetiletími vysoce úspěšné Velbloudy. Jediná reálná možnost úspěchu takové akce by spočívala v tom, že by se někteří němečtí piloti při spatření letky Velbloudů uchechtali k smrti.

Americké stíhačky

Americké stíhačky F-35, které by měly být dodány za cca deset let, budou už v době dodávky zastaralé (deset let je zhruba polovina času mezi první a druhou světovou válkou, přičemž pokrok vojenské techniky se spíše zrychluje; a to v podstatě už nyní tato letadla nejsou zcela nová).

Daleko větším problémem však je, že do té doby bude ještě daleko více zastará koncepce použití vojenské stíhačky jako takové. Lze důvodně očekávat, že se objeví řada dalších oblastí, v nichž budou běžně nasazovány drony a podobná technika (při útoku na Izrael se osvědčily i např. motorizované padáky) a použití stíhaček bude daleko omezenější než nyní.

Je také otázka, zda letouny Saab JAS-39 Gripen nejsou pro sestřelování (a také detekci) dronů použitelnější než stíhačky F-35, protože jsou o něco pomalejší a lépe manévrují. Je otázka, zda by se na boj proti těmto prostředkům nedaly “exhumovat” ony výše zmíněné Avie, které bychom si snad, zejména po odmítnutí ekohovadin ruských agentů z Bruselu, dokázali vyrobit i sami. Možná by však stačilo příslušně vyzbrojit Delfíny a Albatrosy.

Ostatně, drony také nejsou žádná novinka. Jejich primitivními předchůdci byly mj. i německé letouny V1 a patrně by se do této rodiny zbraní daly připočíst i japonské “bombové balony”, vypouštěné u tichomořského pobřeží USA z ponorek. Přelom způsobila nová elektronika, schopná propůjčit těmto prostředkům jednak určité “samořízení”, jednak je reálně řídit na dálku.

Co dělat?

Asi nejhorší je trvat na naplňování koncepce, která se stále více ukazuje být zastaralou. Je zcela jasné, že majitelé “výběhových” továren budou velice rádi, že alespoň něco ještě prodají, než celá současná koncepce vzdušného boje půjde do kélu a s ní i zájem o jejich výrobek.

Na druhé straně jsou stamiliardy, plánované na zakoupení těchto stíhaček, daleko lépe použitelné v oblasti, která by zvýšila naši schopnost odolávat ruským útokům (či útokům kohokoli jiného), jakých jsme svědky na Ukrajině i jaké jsme viděli v Izraeli. Od obnovení protileteckých krytů pro obyvatelstvo až po vývoj protidronové obrany (klidně ať nám některé prvky k ní dodají USA a pofoukají si tím bolístku za nekoupené stíhačky).

Nicméně musíme opravdu reálně počítat s tím, že příští vzdušná válka nebude mít podobu teatrálních soubojů stíhaček, či útoků stíhaček na bombardéry, jak je známe z velkofilmu Bitva o Británii, jen s tím rozdílem oproti tomuto filmu, že motory budou mít ta letadla proudové. Vzdušná válka bude s nejvyšší pravděpodobností zahrnovat prostředky, schopné sundat jakýkoli letoun, neidentifikovaný jako přátelský, od výšky desítek metrů až po stratosféru.

Obyvatele budou zraňovat a zabíjet drony, plížící se nízko nad terénem, na jejichž včasném odhalování bude nutno ještě zapracovat. Nebo drony létající rychlostmi, na jaké stíhačky řízené lidmi prostě nemají. A i naše odveta bude spíše na křídlech bezpilotních prostředků než pilotovaných letadel.

A podle tohoto očekávání, k němuž se musíme inspirovat současným děním na Ukrajině i jinde ve světě, musíme uvážlivě vydávat prostředky jak na obranu, tak i na protiútok či odvetu.

Nákup “moderních” stíhaček F-35 za stovky miliard Kč (když počítáme i náklady na vytvoření zázemí pro jejich provoz) s dodáním za deset let, protlačovaný naší odborně naprosto nekompetentní vládou, bude pravděpodobně představovat jakýsi nákup stíhaček Sopwith Camel krátce před začátkem druhé světové války s tím, že v době dodání stíhaček F-35 nebudou zastaralá jen tato konkrétní letadla, ale patrně celá koncepce vzdušného boje, pro kterou jsou určena.