
Jak Trump drží Evropu slabou
PETR VLK
Letošní, trochu normální a mrazivě nikoli v mém životě výjimečná zima, s vyprazdňujícími se zásobníky, vedla už leckoho na evropském Západě k zamyšlení, zda naprostá energetická závislost na Evropy na USA, je pro náš kontinent tím pravým ořechovým, za něž ji vydává bruselské vedení Evropské uHnie a všichni ostatní čelní evropští političtí papaláši. Moc pěkný text k tomu vyšel na britské webu UnHerd.
How Trump keeps Europe weak America weaponises energy
podle překladače
Jak Trump drží Evropu slabou Amerika využívá energii jako zbraň
„Evropa si zajišťuje kontrolu nad svými dodávkami energie a posiluje naši autonomii.“ Prohlásila to Roberta Metsola, předsedkyně Evropského parlamentu, ve svém projevu tento týden – vysvětlila, že blok právě schválil úplný zákaz ruského plynu, který by měl vstoupit v platnost do konce roku. Bohužel takové fanfaronské sebevědomí je vážně nemístné, protože EU pouze nahradila jednu závislost druhou. Co kontinent kdysi dovážel plynovodem z Ruska, nyní z velké části získává ze Spojených států, které dnes představují zhruba 60 % dovozu zkapalněného zemního plynu (LNG) do EU.
A tím to ale nekončí. Americký LNG je nejen výrazně dražší než ruský plyn z plynovodů, ale je také mnohem volatilnější. Plyn z plynovodů byl obvykle dodáván na základě dlouhodobých smluv s předvídatelnými cenami. LNG je naopak vázán na globální spotové trhy, takže ceny jsou velmi citlivé na kolísání nabídky a poptávky, povětrnostní události a geopolitické šoky. Načasování evropského oznámení nemohlo být nešťastnější: zatímco si úředníci v Bruselu gratulovali k nově nabyté „energetické autonomii“, ceny plynu v USA vzrostly během týdne o 70 % a dosáhly nejvyšší úrovně za tři roky poté, co silné chladné počasí zmrazilo plynovody, narušilo dodávky a zvýšilo domácí poptávku v USA.
Tyto cenové výkyvy se přímo promítnou do vyšších cen plynu a elektřiny v Evropě – během jedné z nejchladnějších zim za poslední roky a v době, kdy si miliony Evropanů již nemohou dovolit dostatečné vytápění. Vyšší ceny energií již dávno ochromily konkurenceschopnost průmyslu a tlačily velké ekonomiky, především Německo, k deindustrializaci.
Celkově vzato tato epizoda shrnuje sebezničující charakter energetické politiky EU za poslední čtyři roky. Problém však nespočívá jen v tom, že levný a spolehlivý ruský plyn byl nahrazen dražším a nestabilnějším americkým LNG. Ještě znepokojivější je, že Spojené státy mnohem pravděpodobněji využijí svůj vývoz energie jako nástroj politického nátlaku než kdykoli předtím Rusko, čímž se EU stane ještě více závislou na svém imperiálním pánovi než kdykoli v minulosti.
Přes všechny řeči o ruské „militarizované“ dodávce plynu, historie vypráví jiný příběh. Po celá desetiletí nejprve Sovětský svaz a později Rusko dodávaly energii Německu a zbytku Evropy během řady geopolitických krizí, včetně vrcholu studené války. V poslední době, i po dodávce německých zbraní na Ukrajinu a poté dokonce i po po útoku na Nord Stream, Moskva opakovaně prohlašovala, že je na Berlíně, zda dodávky plynu obnoví, či nikoli.
Spojené státy mají naopak dlouhou a dobře zdokumentovanou historii zneužívání energie jako páky k vynucení ekonomických a geopolitických ústupků. A za Donalda Trumpa se to stalo explicitní politikou. Strategie národní bezpečnosti USA, zveřejněná v listopadu 2025, označuje „americkou energetickou dominanci“ v oblasti ropy, plynu, uhlí a jaderné energie za nejvyšší strategickou prioritu a expanzi amerického energetického exportu výslovně formuluje jako prostředek k „projekci moci“.
Nejde o pouhou rétoriku. Trumpova administrativa opakovaně prokázala svou ochotu agresivně zasahovat na domácích i globálních trzích, převracet zavedené politiky a vyvíjet tlak nejen na protivníky, ale i na dlouholeté spojence.
V době, kdy se Trump vrátil do úřadu, byla závislost Evropy na amerických energetických zdrojích již hotovou věcí , a to po rozhodnutí EU odříznout se od ruského plynu a sabotáži plynovodu Nord Stream. Od té doby se Trump aktivně snaží tuto závislost pouze prohloubit. Například v dubnu 2025 jeho administrativa využila cla v tzv. „Den osvobození“, aby vyvinula tlak na Německo a další státy EU, aby se zdržely dovozu ruské energie.
O několik měsíců později Trump silou přiměl Evropskou komisi k závazku nakoupit americký LNG, ropu a jaderné energetické produkty v hodnotě 750 miliard dolarů výměnou za vyhnutí se sankčním clům. Samotné číslo je nereálné, ale o to nikdy nešlo. Jak to vyjádřil Trumpův ministr energetiky Chris Wright , cílem bylo signalizovat, že energetická závislost Evropy bude „dlouhodobá“. Tlak fungoval. Podle bruselského think-tanku Bruegel se dodávky LNG ze Spojených států do EU v roce 2025 zvýšily ve srovnání s předchozím rokem přibližně o 60 %.
Zároveň Washington tyto energetické toky stále více politizuje a američtí představitelé otevřeně spojují pokračující dodávky LNG s regulačními a politickými ústupky. Ještě před několika měsíci Wright a jeho katarský protějšek společně naléhali na lídry EU, aby zrušili klimatické a environmentální předpisy považované za překážky dovozu fosilních paliv, a tyto požadavky výslovně spojili se závislostí Evropy na LNG z Ameriky a Perského zálivu.
Ale až Trumpova výslovná hrozba převzetím Grónska konečně vytrhla Evropany z jejich sebeuspokojení. Jak The New York Times uvedl deník , evropští lídři a analytici se nyní obávají, že by Trump mohl zneužít americký vývoz energie k vynucení ústupků nejen ohledně Grónska, ale v celé řadě otázek. Jak vyjádřila Sophie Corbeau z Centra pro globální energetickou politiku Kolumbijské univerzity: „lidé si začali uvědomovat, že jsme pravděpodobně až příliš závislí na americkém LNG.“
To je zdvořilý způsob, jak popsat skutečnost, že Evropa se nyní ocitá silně závislá na plynu ze země, jejíž prezident otevřeně ohrožuje územní celistvost evropského státu. Ať už jsou rizika spojena se závislostí na ruském plynu jakákoli, ve srovnání s tímto stavem blednou. Výmluvné je, že evropský komisař pro energetiku Dan Jørgensen nyní hovoří o potřebě diverzifikace od amerického LNG.
To je však jen o málo víc než performativní rozhořčení. Převládající evropský narativ naznačuje, že nic z toho by před Trumpem nebylo myslitelné. Ale to je absurdní. Trumpova hrubá taktika bledne ve srovnání s destrukcí plynovodu Nord Stream, největším aktem průmyslové sabotáže v dějinách Evropy – operací, kterou buď přímo provedla, nebo politicky schválila Bidenova administrativa s cílem násilně oddělit Evropu od ruského plynu a upevnit si závislost na americkém LNG. Připomeňme si, když nic jiného, samotné hrozby Washingtonu v této otázce. Mlčení Německa – a Evropy – po útoku působí, že dnešní projevy evropského šoku vypadají jako pouhé politické divadlo.
Pravdou tedy je, že nebezpečí nahrazení ruského plynu americkým LNG byla od začátku zřejmá. Ekonomické a politické náklady byly předvídatelné a dokonce široce předvídané . Jediný rozdíl mezi tehdejší dobou a dneškem je, že Trump znemožnil ignorovat ubohou pozici a realitu Evropy.
Je však zásadní pochopit, že Trumpovo zneužívání evropských energetických dodávek jako zbraně je mnohem víc reálné, než že jde jen chvástání nebo bezohlednou honbu za krátkodobými zisky. Jak jasně ukazuje Národní bezpečnostní strategie USA, tyto kroky jsou součástí širší dlouhodobé strategie zaměřené na zajištění americké energetické dominance na nadcházející desetiletí. Neméně důležité je, že šikana ze strany USA by měla být vnímána jako součást posledního zoufalého úsilí o zachování hegemonie země v rychle se měnícím globálním řádu.
Kontrola nad energií je již dlouho ústředním pilířem americké poválečné zahraniční politiky. Po většinu této doby to fakticky znamenalo kontrolu nad globálním obchodem s ropou. Od svržení íránské nacionalistické vlády v roce 1953 až po invazi do Iráku v roce 2003 se prakticky každá větší americká intervence na Blízkém východě řídila touto logikou. Nikdy nešlo pouze o zajištění dodávek ropy pro domácí spotřebu. V podstatě šlo o upevnění americké globální moci.
Tím, že zajistil, aby se s ropou obchodovalo v dolarech – a aby exportní země tyto dolary recyklovaly zpět do amerického finančního systému –, dokázal Washington povýšit dolar na status světové rezervní měny a nadělit si to, co Giscard d’Estaing nazval „přemrštěnou výsadou“ samofinancování svého dovozu. Zároveň tím, že USA kontrolovaly fyzické a finanční úzké body obchodu s ropou, která je životodárnou silou globální ekonomiky, získaly mocný donucovací nástroj: schopnost trestat státy, jejichž politika byla v rozporu s americkými zájmy, buď tím, že jim zakázaly přístup k dodávkám energie, nebo je vyloučily z finančního systému zaměřeného na dolar prostřednictvím sankcí.
V posledních letech se však základy tohoto systému dostávají pod stále větší tlak. Země působící mimo kontrolu USA – zejména Venezuela, Írán a Rusko – dodávají rostoucí objemy ropy na globální trhy, zejména do Číny, což pomáhá podnítit jejich rychlý vzestup. Souběžně tyto a další země vyvážející ropu, včetně tradičních spojenců USA, jako je Saúdská Arábie, začaly stanovovat ceny ropy v měnách jiných než dolar, nebo otevřeně pohrozily, že tak učiní, a zpochybňují tak monetární základy americké moci.
Například až do nedávného útoku Trumpa Venezuela pokrývala zhruba 5 % čínské spotřeby ropy. Írán si navzdory rokům sankcí udržuje pozoruhodně vysokou úroveň vývozu ropy. Více než 80 % ropy z této islámské republiky nyní míří do Číny, což představuje 13 až 15 % celkového dovozu ropy do ČLR. Svoboda zemí vyvážet ropu a další zdroje za podmínek, které nediktují USA – a to platí i pro ruský vývoz plynu do Evropy před rokem 2022 – představuje dvojí hrozbu pro její hegemonii. Nejenže podkopává dominanci dolaru, ale také oslabuje schopnost Washingtonu využívat energii a sankce jako nástroje geopolitické disciplíny.
Trump byl ohledně těchto sázek upřímný. V roce 2024 varoval , že ztráta statusu dolaru jako světové rezervní měny by byla „jako prohra ve válce“. Jiní byli podobně explicitní. Marco Rubio v roce 2023, když komentoval obchodní dohodu mezi Brazílií a Čínou, varoval, že takové dohody vytvářejí paralelní globální ekonomiku „zcela nezávislou na Spojených státech“ – ekonomiku, v níž by Washington již neměl možnost vynucovat ekonomické sankce. Proto je každá země, která prosazuje nezávislou energetickou politiku, automaticky označována za bezpečnostní hrozbu.
V tomto světle lze mnoho amerických akcí v posledních letech – od zablokování přístupu Evropy k ruskému plynu, přes zabavení venezuelských ropných aktiv až po stupňující se tlak na Írán – chápat jako prvky jediné, ucelené strategie: znovuuplatnění americké fyzické a finanční kontroly nad globálními energetickými toky, získání vlivu na protivníky i spojence a odrazení zemí od porušování nepsaných pravidel amerického řádu.
Trump tuto strategii shrnul, když po útoku na Venezuelu prohlásil , že „Čína si od nás může koupit veškerou ropu, kterou chce“ – ale v dolarech a za amerických podmínek. Zda bude tato sázka úspěšná, se teprve uvidí. Jedna věc je však jasná: největší hrozbou pro mír dnes není vznik multipolárního světa, ale odhodlání Spojených států mu zabránit, i za cenu toho, že zaženou své vlastní spojence k zemi.
***
Za mne osobně naprosto dokonale všeshrnující článek. K němuž není co dodat.
Má ovšem jedinou chybu – papaláši ani v Bruseli ani v evropských hlavních městech si jeho logické úvahy nehodlají ani v nejmenším osvojit! Jakkoli jde o naprosto triviální záležitost. Ne a ne a ne!
Kdysi se v tuzemsku razilo heslo – radši se mýlit s USA než mít pravdu s Ruskem. Dnes jsem ve stavu, kdy platí radši se nechat zadusit s Amerikou než dýchat stejný vzduch s Ruskem! Tu první variantu šlo přežít. Tu druhou ne. Ale koho to zajímá?
KOSA NOSTRA


Dlouholeté dodávky Ruského plynu plynovody ve dlouhodobě stejných nízkých cenách byly jistotou. Cenu této energie bylo možno dlouhodobě plánovat.
V novém tisíciletí američtí židáci zjistili, že dluhy začínají být nesplatitelné a najeli na teorii All Gora o oteplování planety. Z toho vznikl Zelený úděl a zblbnutí idiotů ve vedení Evropské unie.
Rusové se šprajcli a založili Brics, který mohutně ohrozil další petrodolarové zisky Amíků, takže bylo nutné rozpoutat válku proti Rusům v zastoupení blbých Ukrajinců a tím i migrací oslabit EU.
Momentálně přes Ukrajinu a Irán testují Ruský a Čínský jaderný potenciál a reakce jejich protiraketové obrany. Vypadá to, jako by přes toho hlupáka Zelenského chtěli zaútočit definitivně na ruskou jadernou triádu.