Jak se žilo za socialismu? (2)

Nejen na sociálních sítích se nestálé šíří množství mýtů a bludů o životě v socialismu, které chci konfrontovat se skutečností. Některé se pokusím odkrýt. Po částech o ekonomickém zaostávání ČSSR, nízké koupěschopnosti obyvatelstva, znečištěném ovzduší, je tu pár faktů o kvalitě potravin.

Kvalitní potraviny? Mýtus!!!

Chléb chlebovatejší, mléko mlékovatější… Mnozí vzpomínají na potraviny před rokem 1989 s nostalgií. Jak to bylo doopravdy?

Komunistický režim problémy s bezpečností a kvalitou potravin ututlával, jak jen uměl. O dusičnanech a dusitanech v zelenině či těžkých kovech v sýrech byste se před rokem 1989 v cenzurovaných novinách nedočetli. To mohlo ve výsledku vytvářet zdání, že problémy s kvalitou potravin za socialismu neexistovaly.

Lidé sice byli detailně informováni o úspěších kombajnistů a každé nové výrobní lince, pravdu o tom, co měli Slováci a Češi na talířích, už ale filmové týdeníky neukazovaly.

Jednou z mála možností, jak se dá o kvalitě a bezpečnosti potravin před rokem 1989 dozvědět z první ruky, jsou Bulletiny potravinářského výzkumu vydávané Výzkumným ústavem potravinářským. Všechny bulletiny od roku 1962 jsou digitalizované a zveřejněné na webu ústavu.

Je to napůl úsměvné a napůl děsivé čtení.

Přečtěte si několik úryvků, které sesbíral Radovan Potočar do publikace Konzervativního institutu M. R. Štefánika „Socialismus: Realita místo mýtů“. Volně dostupnou ji naleznete zde. Doporučuji vám ji, je to výborné čtení.

Radovan Potočar je autorem kapitoly o kvalitě potravin a je v ní mnohem více informací a zajímavostí.

Zde je pár jeho vybraných úryvků z bulletinů:

„Potravinářská výroba polotovarů a hotových jídel se nedokázala ještě vyrovnat s některými elementárními požadavky hygienicko-zdravotními, jako je nepřípustně vysoký obsah těžkých kovů — jmenovitě mědi a cínu, nepřípustně vysoký obsah písku a podobně,“ psali J. Kurz a A. Kurzová v roce 1965. Například paprikové pochoutky z výroby v Dunajské Stredě vykazovaly průměrně 125 mg mědi na kilogram, zatímco norma připouštěla pouze 15 mg.

Tentýž autor a autorka píší dále: „Obdobná situace je například také s rajčatovým protlakem z některých závodů, jako též obsahující písek v špenátovém protlaku — všechno to ve výrobcích určených pro naše nejmenší konzumenty.“

H. Papajová a V. Hermanová v roce 1989 upozorňovaly: „Výsledky z 10 výroben sýra jednoznačně poukazují na to, že olovo, kadmium a zinek zůstávají v bílkovinné složce, tedy v sýru. (…) V případě zinku vzhledem k tomu, že jeho průměrná hodnota v nakupovaném mléce při plošném vyšetřování v České socialistické republice byla z 359 vzorků 4,739 mg/l, není teoreticky možné zajistit předepsaný zdravotní limit 25 mg/kg pro sýry.“

Dlouhodobým problémem byly rovněž dusičnany. Například monitorizace cizorodých látek v potravinách z roku 1988 upozorňovala, že nadlimitní obsah dusičnanů potravináři pravidelně během celého roku zaznamenávali v čerstvé zelenině, konzervovaných zeleninových výrobcích i v bramborách. Z 3126 vzorků bylo 25 % nadlimitních a nevyhovovalo ani tehdejším hygienickým požadavkům.

Tatáž monitorizace odhalila nadlimitní obsahy toxinů i v mase a masných výrobcích. Z 2349 vyšetřených vzorků tohoto sortimentu bylo až 32,3 % potravin nadlimitních.

Šunka pro USA

To, o čem věděli českoslovenští potravináři, si všimli i inspektoři při kontrolách našich výrobků v zahraničí. Například v roce 1984 se Československo pokusilo vyvést velkou dodávku šunky do USA. Vybírala se samozřejmě ta nejkvalitnější, ale ani to nestačilo. Americké úřady zásilku vrátily zpět s odůvodněním, že je značně zamořena směsí nebezpečných průmyslových chemikálií, polychlorovaných bifenylů (Zdroj: Český rozhlas: https://bit.ly/3oNOBUz)

Na margo vrácené zásilky šunky z USA doktor Miroslav Šuta poznamenává: „Dnes by podobné zjištění vyvolalo obrovský skandál. Lidé by kontaminované potraviny přestali kupovat a mnohé potravinářské podniky se zamořenými kravíny a prasečáky by zkrachovaly [nehledě k likvidačním pokutám]. V komunistickém Československu ale věděl o problému jen úzký okruh politiků a odborníků.“ (…) „Jednotná zemědělská družstva dále produkovala zamořené maso, mléko, sýry nebo vejce. Spotřebitelé se o zamoření potravin nikdy nedozvěděli. A někteří z nich dodnes žijí ve víře, že tehdejší potraviny byly údajně zdravé.“

Masa spřátelených zemí, spojte se!

Problémem byly i dovozy potravin. Ty jsme importovali hlavně z jiných socialistických zemí. Na dovoz kvalitních potravin ze Západu samozřejmě nebyly valuty.

Například maso. Jelikož do 80. let Československo nebylo v jeho produkci soběstačné, hovězí jsme museli importovat ze Sovětského svazu (zdroj: M. Petrov: Co bylo a nebylo za Reálného socialismu, 2013, Jota, str. 56).

Hovězí maso ze SSSR se v Čierné nad Tisou překládalo ze sovětské širokorozchodné tratě na československou železnici, při čemž rozmrzalo. „V našich mrazírenských vagónech ale zase zmrzlo, takže do cíle dorážela kompaktní zmrzlá hmota, ze které se musely jednotlivé kusy pracně vysekávat.“ (Zdroj: tamtéž)

Chemický průmysl v praxi

Zemědělství v ČSSR bylo výrazně chemizované, čímž komunisté nahrazovali zaostávání v produkčních plodinách.

Vidět je to i z produkce průmyslových hnojiv po roce 1990, kdy rekordním rokem byl právě první transformační rok po revoluci.

Znečištěné životní prostředí a šlendrián ve státních podnicích se na špatné kvalitě potravin v Československu podepsaly také. Výsledkem bylo, že obyvatelé ČSSR se v roce 1990 dožívali o mnoho let méně, než obyvatelé svobodných zemí Západu, ačkoli v roce 1948 jsme začínali na stejné startovní čáře.

Ale o tom v jiných částech seriálu.

• Radovan Kazda, poslanec NR SR za SaS, spolupráce na podkladech: Radovan Potočar