24.7.2016
Redakce
0
Kategorie: Humor

Jak jsme zařídili cedulku do výtahu …

Sdílejte článek:

LADISLAV STROJIL 24|07|2016

Kdysi dávno jsem dělal projekt na Ukrajině a mám z toho takové historky, že mi je věří jenom Ukrajinci. Tahle je o tom, jak jsme zařídili cedulku do výtahu…

[ad#clanek-respo]

To jsme se tak jednou vraceli z hospody.

Střízliví.Chyba, já vím.

Na recepci hotelu (podotýkám, že dvoupatrového) jsme dostali nápad, že zkusíme, kolik lidí se vejde do hotelového výtahu (podotýkám, že ukrajinského).

Chyba, já vím.

Střízlivý (opravdu!) odhad byl, že i tři je moc, ale stálo za to zkusit, jestli se tam vejde dvanácti lidí.

Vešlo se. Přestože obtížně.

Chyba, já vím.

Představte si menší sprchový kout. Zavěšený na laně nad jámou. V Dněpropetrovsku.

Já vím.

Někomu z nás se podařilo zmáčknout na panelu dvojku, výtah zavřel dveře, vydal podivný zvuk, klesnul o dvacet centimetrů, zhasnul světlo v kabině a tím to pro něj skončilo.

Vím.

Chvíli jsme zkoušeli mačkat různá tlačítka, než nám došlo, že výtah už dnes nic vytahovat nebude.

Otevřít dveře silou nešlo — mimo jiné proto, že jsme byli ve výtahu tak natěsno, že většina z nás měla ruce nad hlavou, abychom se vůbec vešli.

Zavolali jsme na pomoc recepční — holky chvilku mačkaly různá tlačítka, než jim došlo, že výtah už dnes nic vytahovat nebude.

Se mohly zeptat nás, my už to věděli.

Holky to chtěly vzdát, ale po kratším přemlouvání, že do rána tam čekat nebudeme, nemůžeme a ani moc nechceme, souhlasily, že zavolají opraváře i večer. Ale moc šancí tomu nedávaly.

Pat a Mat dorazili přibližně za půl hodiny. Teplota ve výtahu již přesáhla čtyřicet stupňů, a taky nám docházel kyslík.

Pat chvilku mačkal tlačítka výtahu, než Matovi došlo, že výtah dneska už nic vytahovat nebude.

Se mohli zeptat holek, ty už to věděly.

Potom se Mat Pata zeptal, jestli ví, jak ten výtah funguje. To nám na náladě nepřidalo. Pat řekl, že ne, ale že ten výtah už dnes nic vytahovat nebude.

Chytrej kluk, rychle chápal.

Potom asi na deset minut odešli a vrátili se s nějakou špicí z kola, načež začali škvírou mezi dveřmi výtahu něco háčkovat.

Asi po deseti minutách jsme se pro úplnost zeptali Mata, jestli tuší, jak ten výtah funguje. Mat odpověděl, že neví, ale že ten výtah dnes už nic vytahovat nebude.

Chytrej kluk, opravdu.

Teplota ve výtahu pomalu dosahovala padesáti stupňů, takže kyslík nám přestával chybět, protože denaturace bílkovin se zdála jako závažnější problém.

Z legrace jsem pronesl, že jestli se někdo pozvrací, tak to bude špatné. Odpovědí mi bylo pár těžkých polknutí a upozornění, že legrace vypadá jinak.

Další kolega zahlásil, že potřebuje na velkou. A protože legrace opravdu vypadá jinak, myslel to vážně.

Pat a Mat zatím zkoušeli otevřít špicí západku dveří, a přitom náhodou zjistili, že ve spodní části se dají dveře silou otevřít na cca pěticentimetrovou mezeru.

Požádali jsme Pata a Mata, ať přinesou z pokoje číslo 16 větrák a umístí ho před dveře, aby tou škvírou foukal dovnitř čerstvý vzduch.

Teplota ve výtahu mezitím dosáhla šedesáti stupňů a čokoládový bonbon, který jsem popadl cestou kolem recepce a držel nad hlavou, již kompletně stekl po mé ruce a lechtal mě v podpaždí.

Kolega si povzdechl, že ho už to lehtá na kotníku.

Pat a Mat mezitím donesli z pokoje č. 16 ventilátor a dál zkoušeli špicí otevřít výtah. Po pár minutách nám to nedalo a zeptali jsme se jich, proč ten ventilátor nezapnou.

Pat odpověděl, že nemají prodlužovačku.

Požádali jsme je, aby z pokoje č. 16 přinesli prodlužovačku — že ji určitě najdou, protože z ní před pár minutami vypojovali ten ventilátor.

Za půlvěčnost a pár minut k tomu přinesli prodlužovačku, zapojili ventilátor… a zase nic.

Slyšeli jsme, že ventilátor běží, ale dovnitř žádný čerstvý vzduch nešel. Kolega u škvíry hlásil, že u venku stojí Mat, šťárá špicí ve škvíře a na záda mu fouká ventilátor.

Začali jsme mít strach nejen o sebe, ale i o Matovy ledviny. Kdyby měl šťárat špicí ještě další hodiny a dny, určitě by mu ten ventilátor neudělal dobře.

Jako by vytušil narůstající napětí, zeptal se nás Mat, kolik nás tam je.

Odpověděli jsme, že dvanáct. Pat se srdečně zasmál a prohlásil, že je rád, že ještě máme smysl pro humor.

Povzbuzen uvolněnou atmosférou se Pat dál vyptával, jestli je někdo z nás těhotný. Odpověděli jsme, že není, ale že kdyby to nějak mohlo uspíšit vysvobození, tak to můžeme zařídit.

Asi po hodině a půl se Matovi podařilo trefit špicí packu zajišťující dveře proti otevření a výtah se otevřel.

Z maličkého výtahu postupně vystoupilo, jako klauni z Fiatu, dvanáct totálně rudých, zpocených a smradlavých individuí.

A druhý den se ve výtahu objevila cedulka, že výtah je pro 3 osoby a že má nosnost 250 kg.

V pěti jazycích! Druhý den! Na Ukrajině se nikdy nic nedá zařídit do druhého dne! Ale my jsme to dokázali.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Fcb Ladislav Strojil

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 4,69 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky