15.4.2013
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Jak jsem se setkal se zákoníkem práce

Sdílejte článek:

OD ANDREJ FANDÁK 15/04/2013

Musím přiznat, že během mé krátké pracovní kariéry stál zákoník práce mimo mého zorného úhlu. Vždycky jsem se dokázal se svým zaměstnavatelem dohodnout bez toho, abychom se museli obracet na nestranného rozhodčího. V případě, že je nával práce a nestíhají se termíny pracuji přesčasy a víkendy bez extrémního nátlaku. Na druhé straně zaměstnavatelé byli vždy tolerantní k uvolněnému tempu v dobách méně hektických.

[ad#hornisiroka]

 

Na všechny neshody a konflikty, které jsem s mými zaměstnavateli měl, jsme po opadnutí vášní našli společně kompromisní řešení. To přirozeně vyplynulo z povahy věci. Nevím, zda bychom se dokázali lépe dohodnout, kdybychom si při tom četli nařízení ze zákoníku práce. Ale možná jsem měl doposud pouze štěstí.

 

Proto mě nedávno docela překvapilo, jaký destrukční potenciál má takový nevinný soubor zákonů.

 

 

Firma XY se z černých do červených čísel přehoupla neočekávaně. Proces byl rychlejší než schopnost vedení přestat myslet v rozvojových strategiích a soustředit se na udržení firmy při životě. Zatímco se management rozhýbal k výraznějším řezem, firma už dlužila svým zaměstnancům dva měsíční platy.

 

Nedá se říci, že by situace byla beznadějná. XY je malá bratislavská konzultační firma, která zaměstnává přibližně 20 programátorů a konstruktérů. Část zaměstnanců pracuje na dlouhodobém projektu, který firmě přináší přiměřený zisk a naději do budoucna. Ke dnu ji táhnou hlavně mzdové náklady neproduktivních zaměstnanců.

 

Vedení se konečně rozhodlo pro krok, který měl přijít již před dvěma měsíci. Propustit neperspektivních zaměstnanců a pokusit se znovu dostat firmu do černých čísel. Bohužel zákoník práce obsahuje nařízení, které může tento plán potopit a společnost XY definitivně položit na kolena. Odstupné.

 

V případě, že výpověď není oboustrannou dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tak je zaměstnavatel povinen zaplatit propuštěnému zaměstnanci odstupné. U dlouholetých zaměstnanců to mohou být až tři měsíční platy. Pro firmu XY by to znamenalo, že by se potřebný krok sanace opozdil ne o dva, ale rovnou o pět měsíců.

 

Každý z propuštěných zaměstnanců dostal nabídku. Pokud se výpověď uskuteční dohodou, tak firma doplatí prioritně dlužné výplaty z prostředků aktuálního projektu. Kolik propuštěných zaměstnanců reflektovalo na danou dohodu? Nikdo. Našel se i expert, který kromě odstupného požadoval ještě i výpovědní lhůtu. Tři měsíce chtěl pracovat pro firmu, která pro něj nemá práci a nemůže si ho ani dovolit platit.

 

Firma XY je kvůli opožděné konsolidací v konkurzu. Ztratila svého dlouhodobého zákazníka a tím i možnost vyplatit mzdy, které dlužila svým bývalým zaměstnancům. Spolu s neproduktivním personálem si nyní hledají nové zaměstnání všichni. A odstupné nakonec nedostal nikdo z nich.

 

Společnost XY se dostala do specifické situace a poslední ránu jí uštědřilo povinné odstupné pro propuštěné zaměstnance. Nechci zde nyní řešit nakolik mají pracovníci morální právo na tři měsíční platy, když neodvedou žádnou práci. Jelikož se na tom shodli nějaké dámy a pánové na hradním kopci, tak asi to právo mají. Otázka podle mě stojí následovně. Kolikrát už v minulosti nastala situace, se kterou zákonodárce nepočítal? A prostřednictvím zákoníku práce znemožnil firmě nejoptimálnější z možných řešení.

 

Zákoník je soubor opatření, kde odstupné pro propuštěné zaměstnance je pouze jedním z mnoha.Konečný účet může být tedy mnohem vyšší, než nešťastná společnost XY. Každé nařízení je v běžné situací neškodné. V nepříznivé konstelací může mít neočekávané účinky. Domnívám se, že každé jedno opatření zmiňované právní normy má potenciál v neočekávané situací způsobit podnikateli problémy a zaměstnance poslat na úřad práce.

 

Filozofií zákoníku práce je posílit pozici zaměstnance vůči zaměstnavateli. V demokracii je zcela přirozené, že nějakou podobnou zákonnou formu máme. Zaměstnanců je mnohonásobně více a proto jsou pro politiků přitažlivější cílovou skupinou jako podnikatelé. Voliči si v podstatě takové “kladivo na zaměstnavatele” prohlasovali ve volbách.

 

Je ale vůbec možné pozici zaměstnance vůči zaměstnavateli nějakým relevantním způsobem posílit bez rizika, že nezvýšíme pravděpodobnost jeho nezaměstnanosti?

 

Vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je běžným tržním vztahům. Jeden z nich nabízí službu – prodávající, zatímco druhý službu nakupuje – zákazník. Co však již v dnešní sociálně tržní ekonomice málokdo registruje, zákazníkem je zaměstnavatel. A jak už říkal Tomáš Baťa, v tržní ekonomice by měl být pánem zákazník. Je zajímavé, jaký nepopulární je tento slogan na trhu práce, zatímco ve všech ostatních tržních vztazích akceptován.

 

Zaměstnavatel má silnější pozici v pracovně-právním vztahu z objektivních příčin. On je prvotním iniciátorem pracovního kontraktu. Schopnost podnikatele tržně zhodnotit práci svého zaměstnance je klíčová pro existenci pracovního místa. Kdyby to dokázal zaměstnanec sám, tak nepotřebuje pracovní místo. Tím, že zaměstnavatel dokáže prodat na trhu práci svého zaměstnance, dostává do ruky ty pomyslné “klíče od míchačky”. A žádný zákoník práce to nemá šanci změnit.

 

Na druhé straně vztah mezi podnikatelem a jeho zaměstnancům je založen na oboustranném souhlasu a dobrovolnosti. Zaměstnavatel nemůže být diktátorem. Pokud se nenajde průnik mezi představami obou stran, tak k žádnému kontraktu nedojde a zaměstnanec může nadále žít se vztyčenou hlavou bez potřeby posluhovat nenasytných kapitalistů. A tím je zaměstnavatel dostatečně limitován, bez potřeby omezovat jeho rozhodnutí zákoníkem práce.

 

Základní zbraní v rukou zaměstnance je vůle podnikatele, aby jeho podřízený u něho pracoval i následující měsíc. A ta vyplývá ze schopnosti zaměstnavatele zhodnotit na trhu jeho práci, respektive vize, že se mu to někdy v budoucnu podaří. Ruku v ruce s touto schopností jde i motivace zaměstnavatele platit mzdy svých pracovníků.

 

Jelikož v dnešní ekonomice dostáváme mzdu v měsíčních časových intervalech, zaměstnavatelé řeší dilema o užitečnosti svých zaměstnanců na měsíční bázi. V případě, že podnikatel ztratí pocit, že kontrakt se zaměstnancem je pro něj perspektivní, je zbytečné daný vztah uměle udržovat při životě vnucenou legislativou. Je to možná kruté konstatování ve světě, kde nám slibují vyretušovaných politici z billboardů jistoty jako na běžícím pásu, ale je to tak.

 

Vraťme se ještě k příkladu s odstupným.

 

V případě, že by odstupné nebylo vnuceno každé firmě prostřednictvím zákoníku práce, neznamená to, že by neexistovalo. Firma by lákala do svých služeb kvalitní zaměstnance i odstupným v případě propuštění, pokud by na trhu práce převažovala poptávka po zaměstnancích aktuální nabídku. Méně kvalitní uchazeči by pravděpodobně žádné odstupné nedostávali. Ale na druhé straně by bez povinného odstupného byli podnikatelé náchylnější přijímat nekvalifikované zaměstnance, kdyby v případě propuštění nebylo nutné dodatečně platit 3 měsíční platy. A najít si práci je pro člověka jednoznačně výhodnější než v případě její ztráty dostat odstupné.

 

ZDROJ: menejstatu.sk (překlad Pravý prostor)

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 4,33 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    O plynu bez ideologie

    JIŘÍ JOHN Pár čísel k emotivním, ideologicky vyhraněným vyjádřením „našich“ politiků ve věci zásobování Evropské unie plynem. About Latest

    Krávy debilní … !

    PAVEL B. REICHL Soukromá restaurace se statusem veřejného prostoru zažívá od devadesátých let velkou proměnu. Začalo to domáháním se přístupu