27.7.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Hitlerův socialismus 4.

Sdílejte článek:

HYNEK RK

Wikipedia nezklame: „Národně socialistická německá dělnická strana (německy: Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP), též označovaná jako nacistická strana, byla německá krajně pravicová politická strana, jež vznikla 24. února 1920 přejmenováním Německé dělnické strany (německy: DAP, Deutsche Arbeiterpartei).“ Krajně pravicového na ní samozřejmě nebylo vůbec nic. Ještě jsem nikdy neviděl, aby dělnická a socialistická strana byla pravicová. Vůbec je poněkud legrační hovořit o pravicovém socialismu. [PeTaX]

[ad#textova1]

Intervence v měnové oblasti

Státní zbrojení si vyžádalo již poměrně brzy regulaci obchodu s devizami. Hitlerův bankéř a finanční expert Hjalmar Schacht zavedl už někdy v roce 1934 kvalitativní přidělování deviz:

„…kdyby každý požadavek na devizy byl posuzován z hlediska nutnosti pro národní hospodářství. Výsledkem byl Schachtův »Nový plán«, který znamenal obrat ke státní kontrole nad dovozem pomocí mimořádně byrokratického systému povolení a kontrol. Každý dovozce potřeboval povolení k importu od Říšského ministerstva financí, které mělo celou řadu dohlížejících poboček, pro každé zboží jinou. K nim byly přiřazeny ještě kontrolní pobočky hospodářských odvětví, řízených průmyslovými podniky a kontrolovaných Říšským ministerstvem hospodářství.

Dovozci tak museli svádět nejen únavnou papírovou válku s oběma druhy kontrolních poboček, kterým museli prokazovat, že devizy opravdu potřebují. Poté, co jim byl kontingent povolen, si museli devizy vyzvedávat na úřadech zemského finančního úřadu a vést o nich přesné účetnictví. Kdo naopak nějaké devizy získal díky vývozům, musel je v plné výši převést do Říšské banky a vyměnit je za říšské marky. Schachtův »Nový plán« dovozcům nepředepisoval pouze kolik a čeho mohou dovézt, nýbrž také odkud.“ [1]

Dalším opatřením „Nového plánu“, který měl zajistit devizy, byla podpora exportů. Například:

„V březnu 1935 vydal Hitler na přání Říšského ministerstva hospodářství výnos, v němž byly podniky požádány o dobrovolnou sbírku pro stát. Ale ukázalo se, že ani »dobrovolně« vybraná částka 740 milionů RM nebude stačit. A tak dostaly pravicové hospodářské spolky v červnu 1935 za úkol, aby od svých členů vybíraly příspěvky na podporu exportu.“ [2]

Nedílnou součástí Hitlerovy „nové“ hospodářské politiky byla i rozsáhlá inflace ve smyslu zvyšování množství peněz v oběhu. Například oběh bankovek vzrostl z 5,3 miliardy na 8,2 miliardy říšských marek za pouhých deset měsíců od března 1938. [3] Inflace tak činila asi 55 % za 10 měsíců! Ruku v ruce s tím kráčelo zadlužování, říšský dluh:

„Na konci roku 1932 obnášel 8,5 miliardy marek, v roce 1939 činil již 47,3 miliardy marek a na konci války dosáhl 387 miliard marek.“ [4]

Dle ekonomů D. Lipky a D. Šťastného:

„Rovněž komplementární monetární politika se vyznačovala snahou pumpovat do ekonomiky co nejvíce peněz. Diskontní úrok centrální banky se snížil z 8 procent v roce 1932 na 2 1/8 % v roce 1941. Výnos dlouhodobých vládních dluhopisů pak prodělal podobný vývoj. Poklesly ze 7 procent v roce 1933 na 4,5 procent v roce 1939 a dále až na 3 % v roce 1942. Kromě toho od roku 1934 existoval i strop na výši dividend. Veškeré kapitálové příjmy nad 6 % byly odčerpány do státních fondů, kde byly investovány jménem vlastníků do vládních dluhopisů. Výsledkem byl výrazný pokles vydaných soukromých dluhopisů. Podle P. Temina se podíl vydávaných soukromých cenných papírů na celkovém objemu snížil z 50 % na pouhou jednu desetinu. Výsledkem této politiky bylo nahrazení soukromých investic investicemi veřejnými, inflace a nakonec i kolaps monetárního systému, kterému se nepodařilo zabránit ani striktní regulací cen.“ [5]

Samozřejmě vedle této monetární politiky rostlo i vládní zadlužení. Deficit vládních výdajů se v roce 1932 pohyboval kolem 2 % veřejných rozpočtů, v roce 1938 to bylo již 35 %. [6]

Gottfried Feder a 25 bodů

Program Nacionálně socialistické německé strany práce aneb jednotlivec nic moc není

Nahlédněme opět do programu nacionálně socialistické německé strany práce z roku 1920. Zde se to nadřazením obecného blaha či zájmu většiny nad blaho jednotlivce jen hemží.

„První povinností každého státního občana musí být duševní a tělesná tvořivost. Činnost jednotlivce nesmí jít proti zájmům většiny, nýbrž musí, v rámci celku, být k dobru všem.“ [7]

„Požadujeme nekompromisní boj proti těm, kteří svojí činností škodí obecným zájmům. Zločinci proti národu, lichváři, šmelináři atd. budou trestáni smrtí bez ohledu na náboženství a rasu.“

Nebo stručně: „Obecné blaho před blahem jednotlivce — to jest smýšlení tohoto programu“. [8]

Ve své stati „Základní myšlenky“ G. Feder tvrdil, že oni jakožto nacionální socialisté, proto razí prostou a jednoduchou, pro každého srozumitelnou formuli: Obecné blaho před blahem jednotlivce. A dále pravil:

„Teprve ve službách veřejnosti, teprve jako sloužící článek v rámci národního celku, se probudí jednotlivec ve vyšším životě, teprve tak se stane — každý na svém místě — vpravdě začleněným do vyššího celku svého národa, teprve takto chápán zvítězí pravý socialismus = smysl pro společnost, opravdový život.“ [9]

Feder byl ostře proti úrokům, ale i dividendám a tantiémám, mimo jiné prohlásil, že:

„Úkolem národního hospodářství je pokrytí potřeb, a nikoli co nejvyšší rentabilita pro úvěrový kapitál.“ [10]

Národní hospodářství nemělo být hospodářstvím národního vykořisťování a pouhého profitu. Feder zjevně neuvažoval o tom, že pokud se má člověk vzdát třeba na rok pár tisíců marek, že za to musí být nějak odměněn, jinak půjčovat nic nebude, zvláště pokud mu hrozí za to smrt. To by ohrozilo nejen spotřebitelské půjčky, ale i půjčky na investice a půjčky na udržení stávající výrobní struktury ekonomiky. Zřejmě by pak musely být tuto půjčky nahrazeny nucenými půjčkami státu, které by platil daňový poplatník. K profitu čili zisku jakožto nástroji mezilidské koordinace viz výše L. von Mises.

Stať „Programové požadavky podrobně ve Federově formulaci z díla »Německý stát«“ sice uvádí, že nacionální socialismus v zásadě uznává soukromé vlastnictví a staví je pod ochranu státu, ale blaho národa však dává hranici nezřízenému hromadění bohatství v rukách jednotlivce. Pokračuje pak typickou socialistickou agendou 20. století: všechny dosud zprivatizované podniky budou zestátněny; lichva a šmelina, stejně jako bezohledné obohacování se na úkor a ke škodě národa se trestá smrtí; zavede se povinný pracovní rok pro každého Němce a bude panovat sociálně-politická zásada: Obecné blaho je nejvyšším zákonem a podobně. [11]

Zdá se, že obecné blaho měl definovat vůdce či strana či většina. Je jasné, že takovéto blaho by ignorovalo přání mnoha lidí. Na základě individuálních stupnic preferencí nelze sestavit společenskou stupnici preferencí. Ani všemocný fýrer se svou Prozřetelností to nesvede. Federovu radikálnost podtrhuje i to, že chtěl zestátnit velkopodniky. [12]

Nacionální socialista Rolf Kapp ve svém díle „Mírové dílo Adolfa Hitlera“ postuloval zásadu, že prospěch má přednost před prospěchem jednotlivce, na základní zákon nacionálněsocialistického světového názoru. Ještě radikálnější názor vyjevil profesor práva dr. Edmund Mezger roku 1944:

„Jakmile jde o zájmy celku, jednotlivec neznamená v nacionálním socialismu nic.“ [13]

Doktor Josef Goebbles, přední nacionální socialista a ministr propagandy, pravil na svém projevu „Poznání a propaganda“ ze dne 9. ledna 1928, že být nacionálním socialistou znamená, že:

„Ve všech věcech musím postupovat tak, že prospěchu státu dám přednost před vlastním prospěchem, avšak na druhé straně, že budu mít i záruku, že takto podporovaný stát má možnost chránit můj vlastní život.“

Při projevu „Rozhlas jako osmá velmoc“ ze dne 18. srpna 1933 pak tentýž uvedl, že nacionálně socialistická revoluce:

„Vyvstala z nejhlubších prazákladů lidu. Byla nesena lidem a dělána pro lid, svrhla z trůnu bezmezný individualismus a lid sám nastolila do centra dění.“ [14]

K tomuto upozadění jednotlivce je dobré připomenout tvrzení T. G. Masaryka (ten jinak nebyl příliš stoupencem individualismu):

„Jest ovšem otázka: Jestliže individuum nestojí za nic, jak všecky kolektivistické názory tvrdí, odkud pak má cena ta masa individuí? Když individuum není ničím, jeho vědomí a svědomí jest bez významu, proč tisíc individuí jest nejen něčím, nýbrž dokonce vším?“ [15]

Miliony nul jsou dohromady pořád nulou.

 [ad#pp-clanek-ctverec]

[1] Kopper, s. 199–200.

[2] Tamtéž, s. 201.

[3] Tamtéž. s. 242.

[4] Maser, s. 317.

[5] Lipka, s. 115.

[6] Tamtéž, s. 114.

[7] Feder, s. 31.

[8] Ibid, s. 32, 33 a 34.

[9] Ibid, s. 45.

[10] Ibid, s. 48–49 a 52.

[11] Ibid, s. 56–58.

[12] Ibid, s. 80.

[13] Placák, s. 63–64 a Frei, s. 231.

[14] Duffack, s. 11-12 a 36.

[15] Masaryk, s. 42.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky