Francie: Odpočítávání

Přiložená fotografie je ze dvora střední školy – Lycea, česky “gymplu”. Středoškoláci se ke Žlutým vestám přidávají od začátku týdne. Následovali hromadně hasiči a zdravotní záchranáři, jednotlivě policejní sbory. Od včerejška (středy 6/12) se ví, že Macron na víkend povolal k rozdrcení demonstrací armádu – mluví se o 89 000 mužích – včetně Cizinecké legie, která nesmí být na území Francie mimo válečný stav nasazena. Povstalci ustoupit nemíní. Ozbrojují se.

1. Reakce tuzemské politické scény

Mediální mainstream nepřekvapil. Dílem mlčí, dílem mlží. Mantra o “radikálech odmítajících platit daně” připomíná lži komunistické propagandy o polské Solidaritě (“Polákům se nechce makat”). Nepřekvapuje ani mlčení skutečných hlavounů: Presidenta, premiéra a podobně. Tohle je zahraničně-politický tenký led, na jejich místě je vyčkávání rozumné. Zaráží však mlčení opozice, a to jak hujerské “opozice v uvozovkách”, která dělá, jako by Francie – tahuon té skvělé evropské intergrace – neexistovala, tak skutečné opozice – Okamury, obou Klausů a dalších rádoby-spasitelů. Kluci holt netuší, co se říkat smí a co už nesmí. Osobně mě ještě víc zarazily postoje “rebelských” intelektuálů, jindy vystupujících pro-lidově a euroskepticky. Nechci nikomu ublížit, nemusel jsem zaznamenat všechno, ale nejčastější postoj zní: “Pouliční kravály nejsou cesta”, “Jsou to odsouzeníhodné sociální bouře”, “Měli by respektovat demokratické postupy” či “Zapalování aut hraničí s fašismem”. Dovolte mi vysvětlit, proč se ti lidé mýlí.

2. Kterak politická kartelizace zničila demokratické postupy

Pro českou politiku ten jev skvěle popsal Petr Hampl (https://petrhampl.com/kartel). Souvisí s rozbujelým sociálním státem, odkláněním “měkkých” dotačních peněz z eráru i EU, ale hlavně s tím, že politika v evropských “liberálních demokraciích” přestala být soutěží myšlenek o tom, kterak spravovat zemi. Stala se jedním ze způsobů nekalé obživy. Standardní politické strany spolu soutěží o to, která urve nejvíc ze státní či bruselské kasy. Reálnou politiku dělají všichni stejnou, určenou bruselskými, korporátními a byrokratickými mantinely. Aby urvaly co nejvíc mandátů, musí strany – rétoricky a mediálně – oslovit co nejširší spektrum voličů. Proto v každé naší partaji najdeme rozumného vlastence (Foldyna v ČSSD, Junior v ODS, Čunek nebo Zdechovský u Lidovců, Filip v KSČM, mají je kupodivu i u Pirátů či v Top-ce), středového blba (s dovolením nebudu jmenovat) i fanatického hujera (Hamáček v ČSSD, Fiala v ODS, Jurečka u Lidovců, Dolejš v KSČM…). Během kampaně si každý volič v každé straně najde to svoje – jen aby po volbách zjistil, že se nic nezměnilo.

A teď si představte, že ve Francii mají stejný systém – se stejnými čórkami na všech stranách a předvolebním manipulováním – ne circa 20 let (od Sarajevské krize), ale přes 45 let (de Gaulle, poslední opravdový státník, abdikoval roku 1969). Země byla zpočátku dost bohatá, takže to dlouho nebolelo.

Politicko-mediální kartelizace má ještě jeden dopad. Strany se jako čert kříží vyhýbají skutečně palčivým tématům, případně o nich mluví co nejvágněji. Vzpomeňte kterékoli naše volby. Modré z nebe slibovali všichni, ale která strana měla nějaké jasně vyhraněné téma? U nás roku 2017 jen SPD (migraci/islám) a Piráti (marihuanu). Všichni ostatní byli k nerozeznání. A kdo má jasné téma, je v očích ostatních “extrémistou”, strefují se do něj všichni. Ve Francii se všichni strefovali do Marine Le Pen, takže nakonec běžný občan, protože “extrémistou” nechce být nikdo, volil kohokoli, jen ji ne. “Báli jsme se, že vítězství Le Pen by znamenalo válku v předměstích”, přiznávali i vcelku příčetní Francouzi. No a tak mají – válku v centrech měst, již brzy v celé zemi.

3. Kdy je otevřená vzpoura legitimní?

Odpověď je jednoduchá: Když selžou demokratické postupy a občané se současně cítí natolik ohrožení (na svých svobodách, majetcích, životech), že nemohou v klidu počkat do voleb příštích.

Zvolení Macrona bylo výsledkem marketingové politiky, kartelizace a mediální manipulace. Tak tomu ovšem bylo i se všemi těmi Hollandy, Sarkozymi a Chiracky. Jenže Macron to přehnal. Vykládal Francozům beze studu, že jejich národ neexistuje; že centrum jejich kultury je v povodí řeky Kongo; že nacionalismus je zločin; že státy a národy musí být rozpuštěny. Navíc je hospodářsky dusil. Lidem můžete nadávat, pokud se o ně hezky staráte. Nebo je můžete brát u huby, pokud jim lichotíte. Obojí dělat nelze.

Mlácením demonstrantů, raziemi ve školách, hromadným zatýkáním a povoláním armády spadla klec. Když tohle dělá kretén, který vám současně slibuje “zničení”, není kam ustoupit.

4. Hořící auta, násilnosti, populismus, komunismus

To vše se děje. Nikdo nevíme, co mají na svědomí provokatéři, co je vyprovokováno policejní brutalitou na místě, čí jsou ta zapálená auta a výlohy (berního úřadu? nenáviděných televizních stanic?) a za co může poněkud “mediteránní” divokost Francouzů.

Násílnosti proti symbolům (a majetkům, a životům) “starého režimu” páchaly revoluční davy vždy, když revoluce vypukla spontánně a neměla vedení, které by davy usměrňovalo. A je úplně jedno, zda mluvíme o Rusku, Francii, Španělsku, Anglii, Indii nebo Spojených státech. Ty věci se časem zklidní, až se do čela dění dostanou politici. Podmínkou však je, aby násilí neeskaloval vládnoucí režim. Pokud se tento víkend režim uchýlí k hromadným násilnostem a střelbě, bude přibbývat i násilností ze strany povstalců. A to i v případě, že armáda demonstrace rozežene. Sovo “partyzán” pochází z francozštiny…

Poslední slovo ztratím k programu či požadavkům Žlutých vest. Program je samozřejmě “populistický” v tom, že vznáší těžko splnitelné ekonomické požadavky (méně daní, valorizaci důchodů, sociální pojištění i pro OSVČ, minimální ale i maximální(!) mzdu, progresivní zdanění korporací). Současně však je hluboce politický. Žádá přímou demokracii, zmenšení státního aparátu, odpoutání od EU, kontrolu islámu, přísnější imigrační politiku (vedle “sociálního pojištění i pro migranty”). Splnit vše by nejspíš dokázal jen Bůh – splnit aspoň něco však bude nutné, nemá-li se Francie utopit v barbarství.

5. Slovo závěrem

Chápu, proč je tuzemská politická scéna, včetně té opoziční a patriotické, z francouzských událostí zmatená. Ono se dobře mluví o odpoutání od EU, sociálnější politice, podpoře domácích podniků … pokud nejste v pozici, že to vše musíte zařídit. Jakmile se do té pozice dostanete, zjistíte, že to nejde bez bolestivých řezů. Bez faktické demontáže systému “liberální demokracie”, která je de facto byrokraticko-korporátní oligarchií, namířenou proti střední třídě.

V Česku, ale i kdekoli jinde, se do té demontáže stále můžeme pustit “poklidně”, jako se o to snaží v Maďarsku Orbán, v Rakousku Kurz se Strachem, v Polsku vládnoucí PiS, v Rusku ten strašně nenáviděný Putin. Nebo na to můžeme kašlat, nechat věci zahnívat, tlakovat Papinův hrnec.

Kam to tlakování povede, uvidíme už tento víkend v Paříži.