Šíření „korigovaných informací“, zahrnujících i blokádu tzv. „nesprávných informací“, nabralo na intenzitě zejména po ruském vpádu na Ukrajinu v únoru 2022.

Ukrajina

Aniž by proběhla širší veřejná a odborná diskuze o pozadí, souvislostech a příčinách ruské agrese, která je dle současných pravidel a principů mezinárodního práva nepochybně nepřijatelná a protiprávní, téměř okamžitě převládl jediný narativ, šířený převážnou částí vládních i opozičních politiků a podporovaný většinou médií, že ze strany Ruska se jedná o nevyprovokovanou útočnou válku, která je projevem ruského hegemonismu a snahy restaurovat bývalé sovětské impérium, přičemž na Ukrajině se údajně bojuje i za ČR a pokud Ukrajina tento boj prohraje, dalším cílem Ruska jsou státy východní a střední Evropy.

V kontextu tohoto způsobu nazírání na rusko-ukrajinský konflikt byly ve veřejném prostoru zcela eliminovány jakékoliv snahy o hlubší věcný rozbor okolností a souvislostí předcházejících ruskému vpádu, který by vycházel z prokazatelných faktů a historických skutečností. Nové názorové paradigma, postavené na jednostranné preferenci hodnotových měřítek před respektováním faktů, velmi rychle zapustilo kořeny i ve značné části veřejnosti, která se ztotožnila se zjednodušenými výklady příčin konfliktu, aniž by tyto „korigované“ informace podrobovala alespoň elementárnímu kritickému přezkumu.

Ojedinělé pokusy o hlubší rozbor toho, co předcházelo invazi, byly okamžitě interpretovány jako souhlas s počínáním Ruska, což je ovšem stejně absurdní, jako kdybychom odsuzovali kriminalisty a soudce trestního soudu objasňující a posuzující motivy pachatelů trestných činů, že s jejich konáním souhlasí.

Mezi tyto „nesprávné informace“ nepochybně patří i četná varování řady význačných osobnosti politického establishmentu v USA, které již od počátku 90. let upozorňovaly na rizika rozšiřování NATO k ruským hranicím a zejména na vstřícný přístup NATO k členství Ukrajiny v Alianci.

Namátkou lze zmínit George Kennana, tvůrce politiky zadržování SSSR, který ve svém článku „A Fateful Error“, zveřejněném v r. 1997 v listu The New York Times,  jasně uvedl, že pokračující rozšiřování NATO bude „…most fateful error in American policy in the entire post-cold-war era“ („…nejosudovější chyba americké politiky celého období po skončení studené války“). Dále velmi správně vystihl, že pro Rusko není podstatné ujišťování ze strany Západu, že rozšiřování NATO není nepřátelským aktem, ale samotné vnímání tohoto procesu jako ohrožujícího jeho bezpečnostní zájmy.

Dalším, kdo upozorňoval na rizika tohoto procesu, byl bývalý ministr zahraničí W. Burns (současný šéf CIA), který v r. 2008 zmínil ve své depeši tehdejší ministryni zahraničních věcí Condoleeze Riceové,  že další rozšiřování NATO vč. případného přijetí Ukrajiny do Aliance je pro Rusko „červenou čárou“; v závěru svého sdělení uvádí, že „Russia would have to decide whether to intervene; a decision Russia does not want to have to face“ („Rusko by se muselo rozhodnout, zda intervenovat; takovému rozhodnutí Rusko nebude chtít čelit“).

V červnu 1997 poslalo 50 prominentních amerických odborníků na zahraniční vztahy (mezi nimiž byl například bývalý ministr obrany Robert Mc Namara, bývalý velvyslanec USA v SSSR Jack Matlock nebo Stansfield Turner, za éry prezidenta Cartera šéf CIA), prezidentu Clintonovi dopis, ve kterém hned v úvodu upozornili, že rozšiřování NATO je politickou chybou historických rozměrů a jeho důsledkem bude destabilizace Evropy.

Celé to rámuje nesplněný příslib nerozšiřování NATO, pronesený generálním tajemníkem NATO Manfredem Wörnerem 17.5.1990 : „…fakt, že jsme připraveni neumisťovat jednotky NATO mimo hranice Německa dává Sovětskému svazu trvalé bezpečnostní garance“.

Charakter „korigovaných informací“ mají i častá tvrzení (nejen) českých politiků, že Ukrajina má plné právo si svobodně zvolit svoje bezpečnostní ukotvení včetně členství v NATO. Takové výroky vyvolávají zcela jistě nadšenou odezvu zastánců tzv. hodnotové politiky, ovšem fakta a historické skutečnosti říkají něco jiného: Charta evropské bezpečnosti, přijatá na summitu OBSE v Istanbulu v r. 1999, říká v čl. II, odst. 8, že účastnické státy nebudou posilovat svoji bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních států. V čl. 9 se pak uvádí, že bezpečnost každého státu je neoddělitelně spjata s bezpečností všech ostatních (!) Tuto chartu podepsalo Rusko i Ukrajina, nicméně Ukrajina, intenzivně podporovaná Západem, se po r. 2014 rozhodla tento závazek ignorovat.

Princip nedělitelné bezpečnosti byl poprvé zahrnut do Závěrečného helsinského aktu v r. 1975 a poté byl zmiňován v četných dalších mezinárodních smlouvách včetně Pařížské charty pro novou Evropu, přijaté na konferenci OBSE v listopadu 1990 v Paříži či Zakládajícího aktu NATO-Rusko z r. 1997.

Uvedené dva příklady vcelku názorně dokládají praktický způsob, jakým se vláda a jí nakloněná média snaží v souladu s Fialovou neformální koncepcí „korigovaných informací“ dlouhodobě a systematicky ovlivňovat a formovat veřejné mínění o dění na Ukrajině.

Izrael-Gaza

Počátkem října byla válka na Ukrajině odsunuta do pozadí na první pohled překvapivým koordinovaným útokem Hamásu na Izrael, jehož výsledkem bylo na 1200 obětí a několik stovek unesených rukojmí. V reakci na to spustil Izrael rozsáhlou pozemní, leteckou a námořní operaci proti Gaze, zaměřenou na zničení Hamásu, která ovšem přináší zároveň i velký počet obětí z řad Palestinců v Gaze; podle údajů palestinského ministerstva zdravotnictví, převzatých agenturou Reuters, činil počet obětí z řad palestinských obyvatel Gazy k 6.12. více než 17 tisíc, z toho asi 70 % žen a dětí.

Reakce české politické a mediální scény byla vcelku jednoznačná – Izrael byl napaden a má právo se bránit. S tím lze nepochybně souhlasit. Podobně jako v případě Ukrajiny i tady chybí ovšem jedna podstatná věc, o které se nemluví, a tou je věcné a nezaujaté posouzení širších souvislosti a skutečností, charakterizujících palestinsko-izraelské vztahy a postoj Izraele a zejména samotného premiéra Netanjahua k hnutí Hamás.

Byl to právě Netanjahu, který zejména po r. 2006, kdy Hamás zvítězil ve volbách v Gaze a stal se zde vůdčí politickou a správní silou, aktivně prosazoval strategii podpory Hamásu, o čemž svědčí četná vyjádření řady zahraničních zpravodajských portálů (např. zde, zde, zde).

Podstatou této strategie bylo postavit proti sobě Hamás v Gaze na straně jedné, a Fatáh Mahmuda Abbáse, který je klíčovou složkou palestinské správy (PA) na Západním břehu na straně druhé, a tím zabránit jakýmkoliv snahám o znovuobnovení myšlenky vzniku palestinského státu.

Existence dvou center palestinského hnutí pak byla izraelské veřejnosti navenek prezentována jako důkaz nemožnosti znovuobnovit jednání s poukazem na to, že neexistuje jediná politická reprezentace Palestinců (ačkoliv většinově je stále akceptována právě PA jako faktický zástupce palestinského lidu), se kterou by bylo možno o ustavení plnohodnotného palestinského státu jednat.

Tato Netanjahuova politika však vyvolávala rostoucí kritiku nejen ze strany izraelských politiků napříč politickým spektrem, ale i z řad členů vládního kabinetu jako byl například Avigdor Lieberman, který v r. 2018 rezignoval na post ministra obrany v Netanjahuově vládě na protest proti jeho politice vůči Hamásu. Ačkoliv řazen mezi ultrapravičáky a ultranacionalisty, podporoval vznik samostatného palestinského státu, jak píše ve svém článku pro izraelský list Haaretz v únoru 2009.

V únoru 2020 zveřejnil Lieberman pro zpravodajský pořad Channel 12, že Netanjahu vyslal šéfa MOSSADU Cohena a vysokého představitele IDF (Izraelské obranné síly) v Gaze Haleviho do Kataru přesvědčit tamní vládu, aby upustila od svého plánu stopnout finanční transfery ve prospěch Hamásu. Katar posílal se souhlasem Izraele od r. 2018 Hamasu miliony dolarů v hotovosti na úhradu nákladů na výrobu elektřiny pro Gazu, platy zaměstnanců místní administrativy a podporu nejchudších palestinských rodin výměnou za klid zbraní ze strany Hamásu.

Jestliže tedy tato fakta prokazují, že krev 1200 obětí útoku Hamásu nepochybně ulpívá i na Netanjahuových rukou, je vcelku zřejmé, proč jsou tyto informace považovány Fialovou terminologií za „nesprávné“, neboť nezapadají do obrazu Izraele tak, jak je dosud jednostranně vykreslován nejen v českém mediálním prostoru.

Podobně do něj nezapadají ani další „nesprávné“ informace o izraelské okupaci těch části Západního břehu, na kterém bylo od r. 1967 dosud vybudováno na 150 osad, ve kterých žije plná jedna desetina obyvatel Izraele, tedy kolem 700 tisíc lidí. Tyto osady, které zabírají asi 40 % rozlohy Západního břehu byly vybudovány v rozporu s mezinárodním právem na palestinském území, což bylo obsahem jak řady rezolucí OSN či Rady bezpečnosti, tak to konstatoval i Mezinárodní soudní tribunál.

V soustavných a mnohdy nekritických projevech podpory Izraele ze strany české vlády zcela zanikají závažné a znepokojující otázky, jak vůbec mohlo dojít k tak masivnímu a rozsáhlému útoku, vyžadujícímu měsíce příprav a zapojení obrovského počtu lidí, aniž si toho všimly izraelské bezpečnostní a vojenské složky?

Jak se Hamásu podařilo vykopat a vybudovat 500 kilometrů tunelů v hloubce 30 metrů, aniž by na sebe upozornil?

Jak se mohl do Gazy dostat obrovský počet raket a střelných zbraní, když veškeré přechody jsou pod nepřetržitým dohledem armády a zpravodajských služeb?

Proč Netanjahu ignoroval varování o připravovaném útoku Hamásu? Šéf egyptské rozvědky Kamel Abbás mu osobně zavolal a varoval ho před možným útokem Hamásu. Yigal Carmon, zakladatel a prezident MEMRI (Middle East Media Research Institute) a bezpečnostní poradce premiérů Shamira a Rabina, zveřejnil 31.8.2023 svůj článek „Náznaky možné války v září či říjnu“, ve kterém důrazně varuje před možným útokem ze strany palestinských radikálů.CIA zaslala Izraeli dvě zpravodajské zprávy a varovala před možným útokem Hamásu. Ministr obrany Yoav Galland byl v červenci propuštěn za to, že varoval vládu před „skutečnou bouří“ připravovanou Hamásem.

Několik dní před útokem Hamásu informovali izraelští zpravodajští operativci své nadřízené o neklamných známkách připravovaného rozsáhlého útoku. Ti však tato varování ignorovali.

Proč dal Netanjahu večer 6. října volno bezpečnostním složkám kvůli svátkům Simchat Tóra a Šemini Atzeret a v době útoku následujícího rána tak nebyl k dispozici žádný personál, který by monitoroval ploty kolem Gazy které jsou jinak pod nepřetržitým dohledem v režimu 24/7?
Je opravdu pouhou shodou okolností, že 13.10., tedy několik dnů po překvapivém útoku Hamásu, vypracovalo izraelské ministerstvo pro zpravodajské služby 10-stránkový plán posuzující 3 možné varianty řešení jak naložit s palestinskými obyvateli Gazy, přičemž varianta „C“ – přemístění Palestinců na Sinaj do Egypta – je hodnocena jako strategicky nejpřínosnější?

Proti tomu se však okamžitě postavil Egypt jehož president Abdel Fattah el-Sisi dal jasně najevo, že přemístění Palestinců by představovalo závažné ohrožení egyptsko-izraelského smíru.

Ačkoliv tento dokument, jehož pravost nebyla úřady zpochybněna, nebyl předmětem jednání izraelské vlády, již jen samotný fakt, že byl v rámci vládních struktur zrovna v době probíhající vojenské operace v Gaze vůbec zpracován, naznačuje, že návrhy v něm obsažené nejsou až tak vzdálené případné politické diskuzi v nejvyšších patrech izraelské exekutivy. O tom ostatně svědčí i vyjádření izraelského diplomata Dannyho Ayalona pro Al Jazeeru.

Případné souvislosti s útokem Hamásu a způsobem, jakým na něj Izrael (ne)reagoval, nechť posoudí laskavý čtenář sám.

Závěr

Konkrétní příklady z Ukrajiny a Izraele názorně dokumentují, že ona Fialova zmínka o potřebě „korigovaných“ a selektování „nesprávných“ informací není pouze planým teoretizováním brněnského akademika, ale je uplatňována v každodenní praxi, o čemž svědčí jak vyjadřování politiků včetně většiny těch opozičních, tak i výstupy převážné části médií.

Ty se v současnosti týkají převážně dění na Ukrajině a postupu Izraele v Gaze, zítra se mohou rozšířit i na další témata jako jsou klimatická opatření, genderová ideologie, postavení rodiny, migrace či energetická politika.

Částečnou úspěšnost této strategie pak dokazují i postoje části veřejnosti prezentované na sociálních sítích, které sice povětšinou postrádají slušnost a potřebnou věcnou argumentaci, o to více však překypují agresivitou, vulgaritami a útočností proti zastáncům opačných názorů.

Ti (zatím) nejsou zavíráni do vězení, ale „pouze“ společensky diskreditováni a nálepkováni jako ruští trollové, agenti, dezoláti, či dokonce kolaboranti, v některých případech dokonce vyhazováni ze zaměstnání jako profesor Drulák.

Potvrzuje se tak opodstatněnost a naléhavost otevřeného dopisu 50 osobností veřejného života premiéru Fialovi, ve kterém upozorňují na konkrétní aktivity ministerstva vnitra, zaměřené na omezování svobody slova.

Jestliže jsou signatáři dopisu toho názoru, že žijeme v době, kdy se „…pravda nehledá pomocí dialogu a diskuse, nýbrž je nám vnucována „arbitry pravdy“, a to dokonce jako jediný možný politický názor“, pak s tím nelze než souhlasit.