7.2.2017
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Ekonomie polopatě (XI.): 200 let krizí v nichž měl stát prsty

Sdílejte článek:

ONDŘEJ TURIS

  • 1819 – Panika v USA

Panika roku 1819 byla pro USA první vážnější ekonomickou krizí. Její původcem byla inflační politika dočasné centrální banky , která začala tisknout peníze hned po jejím založení v roce 1816.

[ad#clanek-respo]

Množství nových peněz puštěných do oběhu vzrostlo odhadem z 67,3 mil. dolarů v roce 1816 na 94,7 mil. v roce 1818. Peněžní zásoba v ekonomice tak za 2 roky narostla o více než 40% , což bylo dost na rozpoutání cenové inflace. V červenci 1818 si vedení banky uvědomilo vážnost situace způsobené inflační politikou jejich poboček. Schopnost banky zaměnit bankovky za drahé kovy (tak jak to tehdy zákon vyžadoval) byla ohrožena. Banka se rozhodla zakročit a nově vytvořené peníze začala stahovat z oběhu. Následná redukce množství peněz a úvěrů “zařídila” USA její první řádnou ekonomickou depresi.  Část investic vytvořených v období před depresí musela být zlikvidována a mnoho lidí a firem zkrachovalo.

“Banka byla zachráněna, lidé vybrakováni,” tak komentoval výsledek paniky roce 1819 historik William M. Gouge.

Centrální banka “Second Bank of the United States” odpovědná za monetární expanzi byla jen dočasnou institucí. Už z jejího názvu vyplývá, že USA experimentovalo s centrálním bankovnictvím i v minulosti. No díky silné opozici vůči centrálním bankám, obě národní banky byly funkční pouze po jedno 20ti-leté období (1791 až 1811 první banka a 1816 až 1836 druhá). Politická vůle na prodloužení licencí těchto bank se nenašla. Dnešní americký FED (centrální banka USA), vznikl až v roce 1913.

  • 1825 – Anglie, Latinská Amerika a “Poya”

Po ukončení napoleonských válek v roce 1815, Bank of England (BoE) začala prosazovat tvrdou měnovou politiku s cílem vrátit se ke zlatému standardu se směnnými poměry z před roku 1797. Poté, co se jí to v roce 1821 podaří, BoE svou měnovou politiku uvolní (za vydatné pomoci regionálních bank), následkem čehož britská ekonomika výrazně expanduje. Exporty a investice rostou a nastává spekulativní boom na akciových trzích. Obzvláště se “daří” akcím se zaměřením na Latinskou Ameriku , kde se právě formují nové státy, které jsou žíznivé po investicích do infrastruktury a do technologií tažení přírodních zdrojů. Lidé “investují” i do dluhopisů imaginární jihoamerické země “Poya” s ročním “výnosem” 2,5% a také do jihoamerických dolů, z nichž mnohé existují jen na papíře.

Skotský Generál (a hlavně podvodník) Gregor MacGregor “vymyslel” fiktivní teritorium v ​​centrální Americe s názvem “Poya”. Gregorovi se mezi lety 1821 až 1837 podařilo nalákat stovky investorů na koupi dluhopisů a územních certifikátů této fiktivní země.

Jak to u spekulativních bublinách bývá, každá jednou praskne. Nebylo tomu jinak ani v dubnu 1825, kdy padl londýnský akciový a dluhopisový trh. Panika se rozšířila do jiných částí Evropy.

BoE ve snaze zachovat zaměnitelnost bankovek za drahé kovy, zvýšila úrokovou sazbu a to právě když byl run na banky v plném proudu. Záchrannou likviditu začala BoE poskytovat až po prosinci 1825, kdy panika nabrala výrazných proporcí. Navzdory záchrannému úsilí BoE, mnoho bank a firem zkrachovalo. Problémům se nevyhnula ani Latinská Amerika, kde mnoho nových států muselo vyhlásit bankrot. Díky mimořádné půjčce od Banque de France, si BoE nakonec dokázala udržet zaměnitelnost svých bankovek za drahé kovy a situace se později stabilizovala.

  • 1837 – Bankovní panika

Panice roce 1837 předcházela proinflační politika dočasné národní banky USA . V období mezi lety 1830 a 1837 narostlo množství peněz v ekonomice o více než 100%. Za tento nárůst do značné míry mohl masivní příliv stříbrných mincí z Mexika (i díky znehodnocování mexických mincí vládou) a útlum v exportu stříbra do Číny (i díky rostoucí čínské poptávce po opiu, namísto stříbra). Následně, systém bankovnictví frakčních rezerv do výrazné míry násobil inflační efekt rostoucích zásob stříbra v USA.

V roce 1837 ekonomický boom v USA skončil. Bank of England posloužila jako pomyslný špendlík, který americkou bublinu praskl, když BoE začala zvedat úrokovou sazbu směrem nahoru v reakci na rostoucí inflaci u nich doma v Anglii. Výsledkem byl útlum britského importu bavlny z USA a kostky domina začaly padat. Ceny klesly, banky začaly ptát půjčené peníze zpět, 343 bank z celkem 850 zavřelo dveře.

Lidé v panice začali zaměňovat své bankovky za stříbro, ale v květnu 1837 banky s požehnáním vlády zaměnitelnost bankovek za drahý kov pozastavily.

Banky postupně k roku 1838 obnovili zaměnitelnost bankovek za drahé kovy, ale jen za cenu zpřísnění úvěrové politiky doprovázené deflací. Později ještě v témže roce se důvěra v bankovní sektor obnovila a situace s inflačním boomem se opakovala. V následujícím roce 1839 bublina znovu splaskla a mnohé banky včetně té národní, znovu pozastavily zaměnitelnost bankovek za drahé kovy.

  • 1907 – Panika na Wall Street

USA v tomto období neměly centrální banku. Federální vláda však do jisté míry suplovala její funkce, např. tím, že vybraným bankám tolerovala pozastavení zaměnitelnosti bankovek za drahé kovy. Díky této praktice mohly některé banky půjčovat i nekryté peníze a tak generovat inflaci.

Za 40leté období mezi lety 1890 a 1930 se populace USA zdvojnásobila, hodnota farmářských pozemků narostla 3,5 krát, produkce železné rudy se zvýšila 4,5 krát, exporty 5 krát a pod. Vklady v komerčních bankách se ale za toto období zvýšily až 17,5 násobně. Přestože množství zásob zlata se za zmíněné období za zvýšilo proporcionálně s nárůstem průmyslové produkce, nárůst bankovních vkladů a z nich vytvářených úvěrů tento nárůst výrazně převýšil. I díky této proinflační politice bank se vytvořilo podhoubí pro další spekulativní boom, který skončil v říjnu roku 1907 .

Pádu burzy předcházela spekulace bratrů Heinzových, kteří si za půjčené peníze nakoupili obrovské množství akcí vlastní firmy “United Copper Company”. Bratři předpokládali, že cena jejich akcií je uměle tlačena dolů spekulanty, kteří sázejí na pokles ceny. Při této operaci si spekulant půjčí akcii, obratem prodá za aktuální cenu a později, když cena akcií klesne, zlevněnou akcii koupí a vrátí. Spekulant následně inkasuje cenový rozdíl mezi cenou za kterou akcii prodal na začátku a cenou, za kterou akci koupil na konci.

Jenže bratři Heinzovi se přepočítali a jejich “kontra-spekulace” skončila katastrofou. Hromadným nákupem se jim sice podařilo vytlačit cenu vlastních akcií z 30 dolarů na 60 dolarů, ale nakonec cena akcií zkolabovala na 10 dolarů. Ve výsledku bratři Heinzovi zkrachovali a do problémů se dostala i banka “Knickerbocker Trust”, která jim na celou operaci půjčila peníze. Knickerbocker Trust následně postihl klasický run na banku, kdy se její klienti “preventivně” začali dožadovat výplaty svých vkladů. Panika se rozšířila i na jiné banky a instituce. Akciový trh padl téměř o 50%.

Situaci pomohli uklidnit až JP Morgan spolu s dalšími významnými finančníky, kteří v reakci na paniku vložili mnoho vlastních peněz do problémových bank. Tito samí finančníci později významným způsobem přispěli k založení americké centrální banky FED, která měla převzít jejich roli “zachránce”.

  • 1920 – Zapomenutá deprese

Krátké americké depresi z let 1920 až 1921 předcházela inflační měnová politika (jako obvykle). V tomto období již existoval FED, který snížil požadavky na rezervy bank na polovinu, což nakoplo banky k poskytování nových úvěrů. Vklady v bankách se v období mezi lety 1914 (kdy FED otevřel své dveře) a 1920 více než zdvojnásobily. FED také během světové války ponechal úrokové sazby relativně nízko a zvyšovat je začal až koncem roku 1919. Jakmile se tak stalo, ekonomičtí hráči zjistili že mnohé z jejich investic jsou neudržitelné.

A začaly se dít věci. Nezaměstnanost se v roce 1921 vyšplhala na téměř 12%. Cenová deflace se dostala do dvouciferných hodnot. První rok této deprese byl ještě horší, než první rok dosud největší deprese v roce 1929.

Na této krátké, ale vážné depresi je zajímavé to, jak na ni vláda zareagovala. Nebo spíš nezareagovala, jelikož tehdejší prezident Woodrow Wilson právě bojoval s následky mozkové mrtvice a vláda zřejmě i díky tomu nechala depresi volný průběh. Později vláda v absolutním protikladu s obecně přijímaným keynesiánským názorem rapidně snížila své výdaje a daně pro všechny příjmové skupiny. Tehdejší ministr obchodu Herbert Hoover (pozdější prezident), nabádal nově jmenovaného prezidenta Warrena Hardinga ke státním intervencím do ekonomiky. Harding tyto návrhy ignoroval. Namísto “fiskálních stimulů”, vláda v období mezi lety 1919 a 1920 seškrtala své výdaje o 65% z 18,5 mld. dolarů na 6,4 mld. dolarů. K roku 1922 veřejné výdaje činily již jen 3,3 mld. dolarů. Národní dluh byl výrazně zredukován.

FED také nejednal v souladu s moderními poučkami a v roce 1920 zvýšil úrokovou sazbu na do té doby rekordních 7%. Žádné “záchranné operace”, jak to centrální banky zvyknou dělat dnes při podobných kalamitách se nekonaly.

Koncem roku 1921 ekonomika začala jevit známky uzdravování. Nezaměstnanost klesla na 6,7% a poté na 2,3% v roce 1923. Po odeznění krize nastalo období “Roaring twenties” – éry do té doby nevídané prosperity.

  • 1929 – Velká hospodářská krize

Rekordní pád na akciové burze z konce roku 1929 znamenal začátek nechvalně známé velké hospodářské krize, která trvala rekordních 10 let.

Vraťme se však o kousek zpět. Dvacátá léta byly poznamenána bezprecedentním růstem prosperity (éra “Roaring twenties”). Byla to doba, kdy se začaly masově produkovat spotřební statky, které dnes považujeme za samozřejmé, jako ledničky, automobily, vysavače. Ty se stávaly běžnou výbavou domácností. Venkov byl elektrifikovaný, telefonní síť rozšiřována, atd. Tomuto nárůstu životní úrovně lidí ve velké míře pomohla politika masivního snižování daní ministrem financí Andrewem Mellon (v úřadu od 1921 do 1932).

Na druhou stranu, v pozadí tohoto hmatatelného pokroku FED svou inflační politikou pomáhal nafukovat další spekulativní bublinu a tedy část optimismu v éře “Roaring twenties” neměl reálný základ. Ve dvacátých letech, ale zvláště v roce 1927, FED do ekonomiky napumpoval mnoho nově vytvořených peněz a tak snižoval úrokovou sazbu pod její přirozenou tržní úroveň. USA tak chtělo pomoci Anglii zabránit úniku zlatých rezerv. Anglie se tehdy snažila udržet svůj chatrný kvazi zlatý standard a k tomu potřebovalo dostatečné zlaté rezervy. Později v letech 1928 a 1929 začal FED úrokovou sazbu zvyšovat, což jen urychlilo nezbytné. Koncem roku 1929 spekulativní bublina na akciovém trhu splaskla.

Tehdy byl u moci prezident Herbert Hoover, který je mainstreamem nejednou líčen jako fanoušek volného trhu, který svou libertariánskou politikou způsobil největší krizi v dějinách. Opak byl však pravdou. Hooverovy bezprecedentní zásahy do ekonomiky pomohly prodloužit depresi. Hoover zdanil mnohé dovážené produkty, Hoover se snažil regulovat mzdy, Hoover zvyšoval daně pro všechny příjmové skupiny, Hoover přes deficitní financování masivní dotoval farmáře a různé veřejné práce.

První roky krize byly poznamenány opakovanými runy na banky. Lidé přicházeli o své úspory, když mnohé banky pod náporem paniky nedokázali vyplatit všechny vklady.

Po volbách v roce 1932 se prezidentem stal FD Roosevelt, který začal prosazovat ještě tvrdší intervenční politiku než jeho předchůdce Hoover. Tato politika masivních výdajů a regulací dostala jméno “new deal”, nebo nový úděl. Vláda v boji s nezaměstnaností (25% v roce 1933) financovala veřejné práce různého druhu, vláda posílila pravomoci odborů, vláda regulovala mzdy a ceny, vláda “v boji proti nízkým cenám” platila farmářům, aby likvidovala své přebytky plodin a dobytka přestože miliony Američanů hladovělo.

Během Rooseveltova prezidentování vzniklo mnoho precedentů, které formují západní civilizaci dodnes. Vznikl např. systém státního sociálního pojištění, provázanost zdravotního pojištění se zaměstnáním, úřad pro regulaci finančního trhu, pracovního trhu a bydlení. Vláda vytvořila schéma státního pojištění bankovních vkladů a pod.

Prezident Roosevelt také svým nařízením z roku 1933 zakázal lidem vlastnit zlato. Lidé museli své zlato odprodat vládě za tehdejší fixní cenu $ 20,67 za unci zlata. Později vláda změnila výměnný poměr bankovek na $ 35 za unci zlata a tak vlastně okradla lidí o velkou část jejich úspor .

I díky těmto a mnoha dalším vládním opatřením, velká hospodářská krize byla opravdu velká. A hlavně extrémně dlouhá ve srovnání s instantní depresí z let 1920-1921, kdy vláda nechala věcem volný průběh.

Začátek druhé světové války později pomohl “zamaskovat” část negativních dopadů hospodářské krize. Fabriky pod náporem válečných výdajů změnily strukturu výroby. Namísto chladniček a vysavačů nyní vyráběly tanky a letadla. Zatímco ženy vyráběly zbraně, muži byli povoláni na frontu do Evropy a Pacifiku. Statistiky zaměstnanosti zlíbivěly a lidé ve stresu z války si snadno zvykli na sníženou životní úroveň a přídělový systém. Když válka skončila, miliony vojáků se vrátilo domů, fabriky reorganizovaly výroby, vláda masivně osekala své výdaje. Bylo po krizi.

  • 1987 – Černé pondělí

V tzv. černé pondělí 19. října 1987 ztratily akciové trhy po celém světě rekordní hodnoty. Dow Jonesův index v ten den ztratil 22,61%. ád burzy byl do značné míry důsledkem inflační politiky FED-u, která černému pondělku předcházela. FED na čele s Paulem Volckerem mezi lety 1982 až 1987 zvolnil měnovou politiku.

Důsledky krachu na burze pocítil hlavně Wall Street a lidé co investovali do akcií. Počet celkových držitelů akcií klesl po černém pondělku z 53 mil. na 33 mil. Mnoho brokerských domů koncem 80-tých let propustilo tisíce zaměstnanců.

  • 2001 – Internetová bublina

Internetová bublina (dále jen IT bublina) se nafukovala od roku 1995 a splaskla v roce 2001. Abychom však lépe pochopili kořeny této krize, musíme se vrátit na začátek 90. ​​let.

Americká ekonomika se po recesi z let 1990 – 1991 začala zotavovat. Akciový trh začal pomalu růst a FED se začátkem roku 1994 pustil do zvyšování úroků. Jenže příchodem dluhové krize v Mexiku na přelomu let 1994 – 1995 a dalších přidružených finančních problémů, FED začal svou monetární politiku znovu uvolňovat a během krátké doby snížil úrokovou sazbu o 0,75% ze 6% v červnu 1995 na 5,25% v únoru 1996. Ještě radikálnější byla japonská centrální banka, která během téhož období snížila své úrokové sazby z 1,75% na 0,5%. Část poptávky po amerických aktivech tak byla dotována nejen politikou FED-u, ale i uvolněnou monetární politikou z jiných zemí.

V letech 1997 – 1998 proběhla série krizí v Asii, v Brazílii, v Rusku a částečně i v USA, kde jeden z velkých zajišťovacích fondů (LTCM) přiznal masivní ztráty. FED v reakci na tyto problémy třikrát po sobě snížil úrokové sazby.

V roce 1999 se záplava nově-vytvořených peněz naplno přetavila do masivního růstu cen aktiv. No největší nákupní horečka nastala na trhu s akciemi IT firem. Internet byl pro širokou veřejnost relativně nová věc a investoři si začali uvědomovat jeho potenciál. Jenže to trochu přehnali a při investování byli příliš optimističtí. Mánie investování do “firem budoucnosti” postihla nejen velké ryby, ale i běžných lidí. Mnoho lidí dobrovolně odešlo ze zaměstnání a začali se živit jen obchodováním na burze. Po zdánlivě neustálém růstu IT akcií na konci 90. let se mnoho lidí, kteří do té doby jen stáli bokem, cítilo vynechaných ze hry. I oni chtěli naskočit na “vlak příležitosti” bezpracného zbohatnutí. Do IT akcí před jejich pádem investoval kde kdo. Během boomu koncem 90. let lidé vyvinuli teorie o “nové éře”, které měly ospravedlnit nevídaný růst akciového trhu.

FED však počátkem roku 1999 začal zvedat úrokové sazby. Těsně před splasknutí IT bubliny, byl stále očividnější nedostatek programátorů, síťových inženýrů, kancelářských budov a jiných zdrojů potřebných pro materializaci všech investičních plánů. Bublina praskla. Akciový index NASDAQ, který reflektuje hodnotu akcií mnoha IT firem, klesl z 5048 bodů z března roku 2000 na 2471 bodů ke konci roku.

Teroristické útoky ze září 2001 americké ekonomice rozhodně nepomohly, ale jejich ekonomika byla v recesi již mnoho měsíců před útoky. V Kalifornském technologickém parku Silicon valley dostali vyhazov statisíce lidí. 

FED v reakci na recesi 11 krát po sobě snížil úrokovou sazbu.

  • 2008 – Velká recese (ale bez legrace)

FED uvolnil měnovou politiku ve snaze zmírnit následky prasklé IT bubliny z roku 2000-2001. Úroková sazba klesla z úrovně 6,5% (prosinec 2000) postupně na 1%, kde ji FED podržel do poloviny roku 2004.
Nově vzniklé peníze (plynoucí z politiky FED-u) si našly cestu do akcií, komodit, ale zvláště do nemovitostí. Kupování domů za účelem zbohatnutí se stávalo stále populárnějším (flipping houses). Mnoho lidí bylo čerstvě popálených z krachu IT bubliny a tak se “investice do bydlení” jevilo jako výhodná alternativa k obchodování s nejistými akciemi. Konečně, ceny nemovitostí v moderní historii USA do té doby víceméně jen rostly a tak se u lidí vytvořilo přesvědčení že to tak bude navždy.

Vláda také výrazně propagovala ideu “bydlení ve vlastním”. Za účelem podpory bydlení bylo za poslední desetiletí vytvořených mnoho vládních programů a úřadů. Daňové zákony zvýhodňovaly vlastnictví domu, před pronájmem. Úroky na hypotéce a daně z nemovitosti se daly dát do nákladů. Vlastníci měli výhody při zdanění příjmů z prodeje jejich domů.

Finanční trh měl také celou sadu motivací k tomu, aby spekuloval na trhu s nemovitostmi a hypotékami. Šlo nejen o zmíněné nízké úroky FED-u, ale i o státní pojištění vkladů v bankách a vykupování problémových hypoték vládními agenturami Fannie Mae a Freddie Mac.

Vláda takto deformovala trh s bydlením a hypotékami. I díky tomu, poptávka po nemovitostech rostla. Následkem čehož ceny amerických domů vzrostly za období mezi lety 2002-2006 přibližně o 50%. Díky propojenosti finančních trhů a podobné monetární politice, se realitní bublina nafukovala i v mnoha jiných zemích po celém světě. Psychologie jednoznačně hraje roli při nafukování masivní spekulativní bubliny, ale monetární inflace to celé umožňuje.

V roce 2004, začal FED z inflačních obav zvyšovat úroky. Sazba byla postupně zvýšena až na 5,25% (červenec 2006). To už se začaly objevovat první známky problémů na trhu s hypotékami. Pokřivené motivace během realitního boomu přispěly k tomu, že hypotéky dostali i méně bonitní dlužníci. Pod tíhou zvyšujících se úroků, mnoho dlužníků nemohlo splácet hypotéky. Růst cen nemovitostí se skončil a ceny začaly klesat. To jen pomohlo tomu, že ještě více dlužníků přestalo se splácením hypoték a dům raději nechali bance (v Evropě to funguje jinak). Bublina praskla. Ceny domů klesly o desítky procent v průběhu 2 až 4 let.

Bublina na americkém trhu s nemovitostmi byla první kostkou v dominu, která padla. Nezaměstnanost začala narůstat nejen v USA a akciové trhy se propadly po celém světě. Mnoho světových finančních institucí mělo na svých rozvahách cenné papíry navázané na problémové hypotéky z Ameriky. Banky si navzájem přestaly důvěřovat a omezily úvěrování mezi sebou.

V březnu 2008 se do problémů dostala významná investiční banka Bear Stearns, která mimo jiné také obchodovala s cennými papíry krytými hypotékami. Na scénu nastoupil FED, který poskytl půjčku Megabankou JP Morgan Chase a ten na oplátku banku Bear Stearns odkoupil.

Situace byla jiná v případě pádu banky Lehman Brothers v září 2008. Tato 100letá mega-instituce se záchranného kola v podobě nově vytištěných peněz z FED-u nedočkala. Neznámo proč. Naopak, den po bankrotu Lehman Brothers FED zachránil pojišťovnu AIG. Ta v březnu 2009 ohlásila výplatu rekordně vysokých odměn svému vedení v hodnotě stovek milionů dolarů.

Americký kongres také schválil záchranný program TARP, v jehož rámci se daňoví poplatníci poskládali na pomoc americkým a zahraničním finančním institucím přesahující hodnotu celého HPD tehdejší Ameriky.

FED také v reakci na ekonomické problémy začal uvolňovat měnovou politiku. Úroková sazba byla snížena (postupně až na nulu) a v rámci řady programů QE v ​​letech 2008 až 2013 (kvantitativní uvolňování) FED za vytištěné peníze nakoupil státní dluhopisy a aktiva privátních institucí v hodnotě tisíců miliard dolarů.

  • 2017+?

Nejdelší období bez ekonomické recese v USA trvalo 10 let a průměr je 4 roky. Poslední recese se v USA skončila v roce 2009. Od té doby jsou úrokové sazby významných centrálních bank na rekordních minimech a ceny akcií na rekordních maximech. Být alarmistem je při této konstelaci rozhodně na místě. Už jen pro jistotu.

Necháme se překvapit, jak se situace rozuzlí tentokrát. A kdy.

.

[ad#clanek-respo]

Zdroje a související materiály:

ZDROJ: Ondřej Turis

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky