Dozvuky porážky

NATO bylo poraženo tlupami barbarů, rajtujících na svých sexuálních objektech (s trochou nadsázky) a mávajících kalašnikovy. Nedokázalo ani provést organizovaný odsun a nepříteli přenechalo spoustu velmi cenného vojenského materiálu, využitelného jak k vedení regulérní války, tak i k teroristickým a podobným aktivitám.

Trocha historie

Afghánistán je prohlašován za nedobytný řadou politiků, kteří se snaží uvedenou porážku zlehčit. Faktem je, že si v tomto prostoru nevybojoval ostruhy ani Alexandr Veliký. Pak jsou velice dobře známy tamní potíže Britského impéria, zpopularizované mnohou beletrií, od doktora Watsona, veterána z Afghánistánu, až po “lstivé Afghánce” z Ryanovy epopeje “Jak jsem vyhrál válku”; je známa i porážka sovětů, a nyní tedy pohořelo i NATO, takže se, podle “vzdělaných” politiků nic neděje.
Realita je ovšem trochu jiná.

Až po to britské impérium včetně měli Afghánci vlastní zbraně, srovnatelné, nebo jen o něco horší kvality než měli jejich protivníci. Pro ně pak hrála obrovská rozloha země, navíc mozaika pustin a jakžtakž obyvatelných oblastí, znalost této země, včetně skrytých komunikací, veřejně neznámých vodních zdrojů apod. Což stačilo vykompenzovat rozdíl v kvalitě výstroje. A vyhráli hlavně tím, že donutili protivníka k opotřebovávací válce, jejíž náklady vysoce převyšovaly zisk očekávaný z vítězství.

Pokud se týká porážky sovětů, v případě tohoto konfliktu šlo jednoznačně o proxyválku mezi sověty a NATO a Afghánci by neměli šanci vyhrát, pokud by neměli rozsáhlou podporu amerických a jiných západních jednotek. Proto měli také k dispozici srovnatelně výkonné (a někdy i lepší) zbraňové systémy a k nim houfy “poradců”, kteří s nimi zacházeli. SSSR se v Afghánistánu vyčerpal, to ano, ale jen díky tomu, že fakticky válčil s NATO.

Nyní končící válka rozhodně proxyválkou nebyla, přestože je jasné, že jakousi pomoc Talíbové dostávali, ale byla velmi různorodá a v každém případě zdaleka ne tak rozsáhlá. Zcela jistě se jim dostávalo podpory z islámského světa, něco asi dostali i od Číny, nelze vyloučit i temné podezření na některé US firmy, spolupracující z Talíby v době války proti SSSR a pomáhající i po US invazi do země při směňování opia či heroinu, prakticky jediného vývozního artiklu Talíbanu, za zbraně, munici a další vojenský materiál. Nicméně, nikde se nevyskytovaly houfy “poradců”, obsluhujících zbrojní systémy.

Dopad

Už jsem psal, že porážka byla velmi ostudná a v závěrečné fázi se proměnila v úprk na způsob prchání ze Saigonu, byť president Biden explicitně tohle vyloučil. Ještě pár dní před pádem Kábulu, do kterého Talíbové napochodovali v podstatě parádemaršem (tedy, by napochodovali, kdyby něco takového uměli) byly oficiální odhady jeho udržení v řádu dvou měsíců. Těžce nespokojeni jsou odcházející vojáci a veteráni, kteří chápou tuto akci jako plivání na hroby svých padlých spolubojovníků. Akce Francie a některých dalších západoevropských členů NATO, kteří zaútočili do Kábulu a zachránili odtamtud část svých lidí (zatímco velení nejpočetnějších a nejlépe vyzbrojených, tj. US, oddílů se na něco takového nezmotalo), musela uštědřit Američanům další pořádnou ťafku. I veteránům z minulých let, kteří jsou už doma.

Projevy nespokojenosti jsou poprvé silně ventilovány po sociálních sítích. Připomínám, že na konci války ve Vietnamu ovládly informační prostor prostředky mírového hnutí, placeného a řízeného KGB, a sociální sítě, v nichž by mohli vyjádřit svůj názor normální lidé, nebyly. Stejně tak i v SSSR, kdy návrat z Afghánistánu doprovázela vlna utajování a fízlování nositelů “nesprávných” názorů.
Obrovským problémem je ztráta prestiže Bidenovy administrativy, která může posílit jak tažení proti výsledkům voleb, tak i stále více vyjadřovanou snahu o rozpad USA. Prestiž ztrácejí ale celé USA a rovněž NATO jako celek. Čína se už nechala slyšet, že se přestává bát případné reakce USA na obsazení Taiwanu či pokus o ně.

Co dělat?

President Zeman vcelku jednoznačně a velice rozumně uvedl, že NATO potřebuje dosti důkladnou reformu, protože se změnilo v byrokratického molocha, který v podstatě prosazuje jen US zájmy. A patrně ani ne USA jako takových, ale jen určitých složek vojenskoprůmyslového komplexu, dodávám já.
Je ovšem otázka, zda se něco takového podaří prosadit a provést.

Důležité je, že bychom se měli přestat bezuzdně spoléhat na kolektivní obranu v rámci NATO. Ona i ta kolektivní pomoc napadenému členovi má mnoho zadních vrátek, jimiž se z ní dá vybruslit. Pokud chceme, abychom nebyli v ohrožení, budeme se do toho muset pustit sami. A klidně i v době, kdy nám žádné “ze dne na den” nebezpečí nehrozí, protože po oslabení NATO mohou brzy nastat hektické chvíle.

Bude nutno obnovit základní vojenskou službu. Pochopitelně, ne v té podobě, jako byla za komunistů, ale tak, aby většina populace (tím myslím i ženy) měla vojenský výcvik. Aby dokázala alespoň na bazální úrovni zacházet s běžnými zbraněmi a v případě napadení se dokázala chovat racionálně i jako “sprostý civil”. Je otázka, zda alespoň pro část populace nezavést to, co má Švýcarsko, kdy některé druhy zbraní mají vojáci doma a v případě mobilizace vybíhají z domu v plné polní a bojeschopní.

Pochopitelně, bude třeba obnovit i CO (pro mladší čtenáře civilní obranu, tedy obranu civilního obyvatelstva před vojenskými, ale i teroristickými útoky a jejich následky), aby v případě napadení nebo i teroristického útoku většina lidí věděla jak co nejvíce snížit úspěšnost této akce, přičemž by některé druhy chování měla mít nadrilované.

Měli bychom na tom začít pracovat velice rychle, protože nějaký nový Hitler se může klidně objevit během následujících deseti let (kandidáti na někoho takového by se již v dostatečném množství našli) a může se snadno stát i to, že v souvislosti se zesilováním teroristických útoků po pádu Kábulu, jímž někteří Talíbové vcelku nepokrytě vyhrožují, se začnou podobné akce, jako dosud známe jen ze zpráv ze zahraničí, dít i u nás.

Teror může být jak reakcí na naše dobré vztahy s právě vyhnanou Afghánskou vládou, tak i na vysoké procento ateistů v naší populaci. Navíc jsme jako provozovatelé polních nemocnic mezi afghánským obyvatelstvem populární, což také může Talíby provokovat.

Porážka v Afghánistánu zcela jednoznačně učinila svět nebezpečnějším místem. Jak moc velký tento posun bude, ukáží nejbližší měsíce, možná léta. Na toto nebezpečí bychom se měli připravovat na vlastní úrovni, nespoléhat se na kolektivní bezpečnost NATO, která může být oslabena. Na EU se, pochopitelně, nedá spolehnout vůbec v ničem. Musíme se připravit i na to, že to bude něco stát a že to bude, zejména pro mladší část naší populace, stát i nějaké pohodlí.