9.8.2014
Redakce
0
Kategorie: Humor

Dovolená s batoletem

Sdílejte článek:

OD: NETIPA 09|08|2014

Mateřská dovolená není z nějakého důvodu dovolenou v pravém slova smyslu. Samozřejmě, pokud člověk na své dovolené rád nespí, libuje si v tom, když ho obtěžuje malé zvíře, které má v kohoutku maximálně do metru, a které má za úkol uchovat na živu po co nejdelší dobu, a hlavně, pokud má člověk rád takovou tu dovolenou, kdy každý den přemýšlí, jestli zabít sám sebe a nebo sáhnout po palebné zbrani, zaběhnout si na náměstí a vzít s sebou co nejvíc lidí, potom ano. Mateřská dovolená je v tom případě vysněná dovolená.

 

[ad#hornisiroka]

 

Já mám však jiné představy, jak by se dal trávit volný čas, a proto mateřskou dovolenou za opravdovou dovolenou nepovažuju. Dokonce jsem přesvědčen, že jsem musel být v minulém životě velmi zlý člověk (minimálně Hitler), když jsem v tom současném potrestán malou zhmotnělinou démona. Právě proto jsem si potřeboval trochu od Čeňka dáchnout. Nataša to měla podobně, takže vysněná dovolená bez dítětě se jářku rýsovala a její obrysy byly více než zřejmé.

 

Mělo to být velkolepé, legendární, nezapomenutelné, no prostě báječné. S Natašou jsme se rozšoupli a koupili zájezd na tři týdny na Kubu. Padnul na to sice zhruba půlroční rozpočet domácnosti a Čeněk se buď už konečně naučí chodit na nočník a nebo ho budeme místo plenek balit do novin, ale jistě to bude stát za to.

 

Ve slabé chvilce se nám podařilo zlomit mé rodiče, kteří si vezmou Čeňka na chalupu, takže máme dokonce postaráno i o hlídání a nemusíme proto Čeňka zavřít s miskou rýže a lahvičkou vody doma na tři týdny do šuplíku.

 

Dítě jsme k našim odlifrovali v řádu několika sekund a plni nadšení zajeli na letiště. Jak už jsem říkal, měla to být dovolená desetiletí. Dovolená desetiletí tak nějak záhy skončila u odbavování, kde mi ta milá paní za přepážkou a s ochrankou za zády s úsměvem oznámila, že mám prošlý pas. Asi tak za setinu sekundy od vyřčení poslední slabiky, jsem obdržel facku od Nataši a i si s chutí kopla. Počastovala mě různými nadávkami a pak se rozbrečela. Ale to bych nebyl já, abych neměl v záloze plán B. S pocitem předem vyhrané bitvy jsem zašel opět za slečnou za přepážkou a s velkou slávou jsem jí předložil svůj řidičský průkaz. Slečna mi prozradila, že takhle ne a svým tázavým pohledem na ochranku, která se začínala pomalu přibližovat, dala najevo, že tudy cesta nevede. Po mém neochvějném plánu C, kdy jsem před slečnou mával kartičkou do knihovny, jsem byl vykázán z letiště a začínalo být možné, že se na Kubu nepoletí.

 

A opravdu. Na Kubu se neletělo. Nataša byla naprosto nepříčetná a z nějakého důvodu házela všechnu vinu na mě. Když jsem jí řekl, že to je stejně tak moje vina, jako její, polila mě kávou z termosky. Cestovka nám vrátila třetinu ceny zájezdu, takže z mého hlediska dovolená dopadla přijatelně.

 

Jelikož jsme ale honorace, jeli jsme ještě na jednu dovolenou. (Dovolená za x desítek tisíc, kdy jsme se vlakem projeli na letiště, ze kterého jsme se po dvou hodinách vraceli domů, ji nějak neuspokojila). Nataša měla stále dost volna, takže plán byl následující. Vyzvedneme si dítě a až ona vychladne, tak si promluvíme o našich možnostech. Aktuální možnost, že mě opustí, nechá mi na krku dítě a vezme si s sebou auto s televizí, mi nepřišla příliš výhodná, tedy je třeba nechat Natašu chvilku uležet.

 

Když Nataša vychladla, mohli jsme začít seriózní diskusi na téma další dovolená. Výsledek nebyl zase tak špatný. Odvezeme dítě opět k našim, pár dnů se budeme doma jenom válet a během válení najdeme nějaký last minute zájezd za zbytek peněz. Sice to patrně nebude už tak velkolepé, ale něco solidního by to být mohlo.

 

Odvezli jsme dítě a začali vybírat zájezd. Nevypadalo to tak úplně zle. Podařilo se nám najít nějaké solidní destinace typu Maroko nebo Malorka, což s přihlídnutím k situaci bylo povzbudivé. Druhý den našeho domácího válení mi volali naši, ať si proto toho sígra okamžitě dorazíme, že na tohle oni kašlou, takže je to všechno bezvadné. Nataša usmaží řízky s chlebem na cestu a pojedeme s Čeňkem autem do Chorvatska. To je věru dovolená desetiletí jak hrom.

 

 

 

Naštěstí (jak se to vezme) má Čeněk svůj pas, takže může vycestovat, aniž by nám ho někde cestou zabavili. Narychlo jsme si rezervovali hotel pár kilometrů od Splitu (podle fotek ucházející) a za dva dny vyrážíme.

 

Cesta byla opravdu parádní. Čeněk ve své sedačce buď řval a nebo mlátil pěstičkou do postranního okénka. Do toho mi Nataša nadávala, že teď už jsme mohli být dávno na Kubě a taky, že řídím jak blázen a jí se dělá špatně. Když jsem jí pobídnul, ať teda řídí ona, tak mi řekla, že nemůže, že jí je špatně, tedy jsme se dostali do začarovaného kruhu. Pro zlepšení atmosféry ve voze, se Čeněk nárazově několikrát posral, takže to pak bylo ještě lepší. Načasoval si to pokaždé na úseky, kde se nemohlo zastavit, takže několikahodinová jízda ve smradu se řvoucím dítětem a Natašou, které je střídavě blbě a střídavě jsem podle ní debil, mě nutila k zamyšlení, zda to nemám raději strhnout do protisměru pod nějaký sympatický kamion.

 

Nakonec jsme všichni ve zdraví dorazili na místo. Už tohle bych považoval za takové malé vítězství, jelikož malých vítězství není nikdy dost. Zvlášť, když to je na dlouhou dobu vítězství poslední. Na místě jsme učinili objev, že náš hotel je asi pět kilometrů od moře. Ta nízká cena mi byla podezřelá. Z obrázků hotel lákal na velký bazén, který tam sice byl, ale byl vypuštěný. Recepční nám oznámila, že donedávna byla v bazénu ještě voda, ale protože několik hostů dostalo z vody vyrážku a dva dokonce v důsledku toho zemřeli, raději bazén vypustili.

 

Přiznám se, že hotel neudělal příliš dobrý první dojem, ale věřil jsem, že ten druhý dojem bude lepší a celé to zachrání útulnými pokoji. Náš pokoj útulný byl, to zase jo, ale na můj vkus tam pobíhalo až moc ještěrek. Navíc v pokoji byla jenom jedna velká postel, takže dětská postýlka, kterou jsme si objednali tu buď nikdy nebyla a nebo ji sežraly ještěrky. Čeněk projevoval o ještěrky velký zájem a proháněl je po pokoji. Byl velmi spokojený a se zájmem mi vysvětloval, že ještěrka dělá “bůů”. Hlavně, že je kluk šťastný. Co na tom, že Nataša stojí na jedné noze na židličce a pokaždé, když kolem ní proběhne ještěrka, piští. Když jsem jí oznámil, že její počínání nemá logiku, jelikož ještěrka na židličku umí s přehledem vylézt, hodila po mě botu.

 

Prvotní zklamání mělo bohatě vynahradit koupání v moři. Převlékli jsme se do plavek, popadli jsme ručníky, matračku, potápěčskou sadu, Čeňka a mohlo se vyrazit. Na recepci jsme se zeptali, kde je moře a ani ne po půl hodinové cestě autobusem, kdy jsme dvakrát přestupovali, a po kilometrové chůzi vyprahlou pustinou, jsme byli na pláži. Slovo pláž je třeba brát s rezervou, jelikož to nebyla pláž v pravém slova smyslu. Byl to spíš přístav s obříma šutrama na břehu, o který jsem si hned rozříznul chodidlo. Během cesty na pláž, Čeněk lehce zrudnul, takže bylo třeba ho namazat krémem na opalování. Nataša z nějakého důvodu pořád nebyla spokojená a nebylo okamžiku, kdy by si nepostěžovala, že na Kubě by to bylo lepší. Co by víc chtěla? Má tady moře, má tady šutry, má tady ještěrky, tak co. Já jsem spokojen.

 

Popadnul jsem Čeňka, který si zrovna zvídavě hrál s mrtvým rackem, a pelášili jsme do vody. Ihned po kontaktu s vodou, naskákali po Čeňkovi nějaké pupínky, takže jsem ho odložil zpět ke zpruzené Nataše a šel se vykoupat. Ano, musel jsem kličkovat mezi bárkami v přístavu a sem tam jsem se zamotal do lan od bóje, či starých sítí, ale za ty prachy, krásný koupání. Nataša odmítla jít do vody a raději dělala s Čeňkem bábovičky z šutrů. Byl to takový až lehce tragikomický pohled, jak chudák kluk rve do plastového kyblíčku kameny, načež kyblíček obrátí dnem na zem, párkrát na něj zabouchá lopatičkou a v domnění, že udělal suprovou bábovičku, kyblíček odklopí. Ty tři šutry, které narval do kyblíčku, bábovičku neutvořily, takže je Čeněk takový smutný.

 

Odpoledne na pláži se pomalu chýlí ke konci. Čeněk nemůže do vody, protože se z ní osype. Nataša odmítá jít do vody a já po té, co jsem se srazil s rybářskou bárkou, se do vody bojím, takže je celá rodina hezky pohromadě na břehu. Čeněk má tendence pořád někam lézt a nebo padat do proláklin, takže mu musím být neustále v patách. Musím přiznat, že taková pláž není příliš přizpůsobená malým dětem.

 

Jakmile Čeněk vypil krém na opalování, byl nejvyšší čas jít do hotelu. Navíc za chvíli odjíždí poslední autobus, a pokud ten nestihneme, museli bychom přespat na pláži (v přístavu), což asi nikdo z nás nechce.

 

V hotelu jsme si zašli na večeři, a jelikož nálada uvnitř rodiny nebyla optimální, šli jsme spát na pokoj. Nataša se musela nadopovat práškama, aby mezi těma ještěrkama byla schopná usnout, zatímco já jsem chystal Čeňka na zběsilý spánek.

 

Nebylo nazbyt a museli jsme všichni tři spát na jedné posteli. Na jednu stranu to sice slibovalo divokou noční jízdu pana Čeňka, kterou budu mít hned z první řady, ale zase se mi bude lépe uspávat. Prostě ho zalehnu rukou a bude.

 

Před samotným procesem spaní jsem se začetl do Natašiny knihy, kterou jsem jí šlohnul ze šuplíku, zatímco Čeněk v rohu místnosti něco potichu kutil. Nijak jsem mu nevěnoval pozornost, jelikož neměl v dosahu nic, čím by se mohl zabít. Po chvíli mi ten klid přišel podezřelý, tak jsem se zašel podívat, co tam ten kluk dělá.

 

Čeněk v poklidu seděl na zemi a něco žužlal. Když jsem se ho zeptal, co to papá, jenom se na mě usmál. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že tady nemá co papat, jelikož papat může jenom to, co mu dám já nebo jiná dospělá osoba. Proto jsem mu tu věc vytáhnul z pusy. A ano, byla to ještěrka. Čeněk vzal, ulovil, nebo co já vím ještěrku a strčil si jí do pusy. Nádhera. Ještě, že je Nataša nadrogovaná a úplně v limbu, jinak by bylo opět dusno. Pobídl jsem Čeňka, že ještěrka se nepapá a že je čas spinkat. Čeněk sice chtěl ještě papat další ještěrku, ale byl z toho sluníčka a vedra tak nějak utlumený, takže jeho uspání bylo dílem pár minut.

 

Čeněk váží zhruba dvanáct kilo a měří něco málo přes osmdesát centimetrů, přesto mě v noci doslova vykopal z postele na zem. Jeho spánek je poměrně zběsilý a během noci se různě otáčí, ryje obličejem v posteli, nadskakuje, kope, kouše, nadává a i se směje. A to všechno dělá ve spánku. On je totiž Satan nejen, když je vzhůru, on je Satan, i když spí. Nemůže být chvíli v klidu. Hrozná noc to byla. Nakonec jsem spal na zemi mezi ještěrkami, jelikož na posteli se to nedalo. Ten malý uzurpátor prostě celou zabral. Kdyby nebyla Nataša zdrogovaná, vykopal by i ji.

 

Ráno jsme si zašli všichni na snídani (o aféře “ještěrka” jsme s Čeňkem před Natašou pomlčeli) a pak už jsme museli pospíchat, jelikož nám za chvíli odjížděl autobus na pláž a další jede až odpoledne.

 

V tomto báječném tempu radosti, rodinné pohody a skvělé nálady nám dovolená utekla jako voda a po týdnu jsme nastartovali auto a jelo se domů. Cesta zpět byla ještě o něco lepší, než cesta tam, jelikož vedle toho, že Nataše bylo blbě, a když jí nebylo blbě, byl jsem podle ní debil, Čeněk řval a v pravidelných intervalech byl posranej, takže děsnej smrad, ještě navíc jsme měli plné auto ještěrek, které, po příjezdu domů, na nás vykoukly i ze zavazadel, a jedna vylezla přímo z Čeňka.

 

Každopádně dovolená za námi a můžu se opět s chutí vrhnout do toho echtovního otcovství.

 

 ZDROJ: Deníček moderního fotra

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky