Covid jako příklad převahy přírody nad člověkem … tvrdá realita, kterou by si měli bojovníci proti covidu přiznat

Počátkem roku 2020 se na světě objevil nový strašák: nový typ koronaviru a nemoc covid-19, kterou způsobuje. Od té doby je veřejnost manipulována a bombardována panikářskými výlevy a na první pohled děsivými čísly, které mají ospravedlňovat všechny ta opatření, která jako taková jsou pro lidi evidentně škodlivá a nepříjemná. Byl by nejvyšší čas si uvědomit, jaká jsou základní fakta a souvislosti, abychom si konečně vyjasnili, jaký k tomu všemu zaujmout postoj. Když je racionálně zvážíme, zjistíme, že jakákoli opatření jsou naprosto neobhajitelná, zbytečná a zbytečně společnost poškozující, a to úplně bez ohledu na uváděná čísla nakažených, nemocných a obětí. Důvodem je následující argument.

Nejde o hodnotu čísel, ale o to, co znamenají a jak je interpretovat

Nelze popřít, že virus SARS-CoV-2 je reálný a že určitý nárůst úmrtí je ve většině zemí v určitých časových úsecích sledovatelný. Není to hoax a výmysl. Ale to samo o sobě není důvod k tomu, co se dnes děje. Protože samotný fakt, že se děje něco špatného ještě automaticky neznamená, že se proti tomu má něco dělat. Ne vždy to má smysl. Grafy a údaje s čísly o epidemii jsou pojímány jako něco, co nás má vést k bojování s virem a co ospravedlňuje všechna omezení a atmosféru strachu. Ale to je zásadní chyba, protože ve skutečnosti jde jen o strohý statistický popis přírodního děje, kterému se nelze vyhnout a představuje pro některé skupiny lidí určité riziko (do spekulací, zda je koronavirus přírodní nebo umělý, se nechci pouštět, ale i kdyby byl umělý, tak by byl modifikovaným původně přírodním virem a jako takový je i tak „přírodní silou“). Je to stejné jako údaje o tom, že také chřipka si každoročně vyžádá určitý počet obětí (také téměř vždy z určitých rizikových skupin) – nevyhnutelně – a tak bychom měli přistupovat i k datům obětí covidu a celkové míře úmrtnosti. Současný přístup k datům je chybný: je to bráno jako pohroma, které je možné čelit a je třeba se jí za každou cenu ubránit, jinak přijde pomalu konec světa; je to obhajoba nesmyslných opatření působících jen další a ohromné „bonusové“ škody, kterých bychom mohli být ušetřeni. Když ale víme, že je něco nevyhnutelné, nejlepší je smířit se s tím, nedělat nic a žádné další zbytečné škody a starosti si nepřidělávat. Jediné, co se dá skutečně smysluplného dělat je co nejlépe se připravit na nevyhnutelné důsledky – v tomto případě zajistit co nejlepší léčbu a zdravotní péči o nemocné. 

Pokud vás zastánci karantén a lockdownů začnou uzemňovat smrští čísel, kolik lidí se nakazilo, kolik lidí je v nemocnicích a kolik už umřelo a že to je jasný argument pro bojování s koronavirem, přidržte se něčeho a nechte je v klidu se vykřičet – a pak jim odpovězte: ano správně, dokonce velmi správně, s těmi čísly máte pravdu (ačkoli někdy jsou manipulativně vytrhávána z celkového kontextu – a rozhodně odmítněte nedůvěryhodná čísla), ale tato čísla jsou právě přesně naopak argumentem a nezpochybnitelným důkazem PROTI jakémukoli bojování s koronavirem. Protože se už dlouho bojuje, skoro všude jsou uzávěry a lockdowny a čísla stejně rostou – tak k čemu to bojování je?? A dokonce tedy platí, že čím více bude nakažených a obětí v době dnešního bojování, tím je to pádnější důkaz, že všechny ty karantény a lockdowny, kterými jsme si poškodili životy a ekonomiku na léta, byly úplně a totálně k ničemu. 

Pokud budeme data chápat takto správně, pak se nám vyjeví, že panikáři a zastánci boje s virem, kteří všechny ostatní otravují a buzerují, jimi argumentují sami proti sobě – jen dokazují nesmyslnost vlastní argumentace, když ukazují, že postup viru se už nedá zastavit a zbytečně vyžadují od společnosti další oběti bez jakéhokoliv ospravedlnění. Kdyby následky bojování s virem nebyly tak katastrofální, bylo by to vlastně velmi legrační – jak nám panikáři předhazují hrozivá čísla, která ovšem narůstají právě v době, kdy je prosazeno všechno, co chtějí – v době roušek, karantén a radikálních lockdownů, takže tím jen dokazují, jak je současná tragikomedie k ničemu a jak je uvažování těchto lidí z hlediska elementární racionality převráceno naruby. Současná čísla jsou zásadním argumentem proti boji s virem, ne pro něj, protože mimo pochybnost dokazují, že bojování nemá žádný opravdový efekt. Tahle pomatená logika fanatických zastánců co nejtvrdších karantén a lockdownů je naprosto nepochopitelná: současné bojování pomocí všemožných opatření a paralelní neustálý nárůst nakažených, nemocných a mrtvých mimo jakoukoli pochybnost dokázaly, že virus naprosto nedokážou zastavit – ale podle nich toho rozhodně jsou schopny! I když se virus zjevně šíří dál i v době lockdownů. Takže v době zjevně neúčinných lockdownů se stále rostoucími čísly jsme krmeni řečmi, že právě lockdowny můžeme virus zastavit a eliminovat. Už to připomíná frašku.

Jejich data a grafy nejsou tím, za co je oni považují, tedy argumenty ve prospěch boje proti covidu, ale ve skutečnosti jen suchým popisem nevyhnutelného přírodního děje, který nezměníme; jen bohužel v tomto případě je to popis dočasného zvýšení počtu zemřelých lidí. Jsou konstatováním smutné, leč nevyhnutelné skutečnosti. Pokud ona data chtějí používat jako argument, že s tím musíme bojovat, pak musí dokázat, že má smysl bojovat, tedy ne se ohánět těmi čísly (jsou nevyhnutelnou daností a nic víc), ale nabídnout přesvědčivé řešení, jak takový boj vyhrát, tedy postup, kterým by virus už trvale zastavili a eliminovali. Ale ten nemají a nemohou ho mít, i radikální lockdowny a přísné karantény totiž dlouhodobě vzato nemají žádný účinek, jen šíření viru rozloží do delšího času.

Tato čísla jsou argumentem proti opatřením – jednak prostě proto, že dokládají mimo pochybnost, že vůbec nezabírají, a zároveň nám tím sdělují, že opatření jakožto zbytečná i naprosto zbytečně způsobují společnosti další obrovské škody, a dokonce i další zbytečná úmrtí navíc. Jak by sama nemoc nebyla dostatečným neštěstím, ještě si bezdůvodně působíme další neštěstí.

Stále podléháme silám přírody a nemůžeme je zastavit

Můžeme umřít na tisíce nemocí a teď prostě jen přibyla jedna další a bude tu s námi. Taková je celková situace a nám nezbývá než se s tím smířit. Jako je nevyhnutelný (a nepříjemný) fakt, že jednoho dne se Slunce začne měnit v rudého obra a život na Zemi zanikne, tak je nevyhnutelný (a nepříjemný) fakt, že občas se objeví nový hodně mutující, silně nakažlivý a snadno se šířící virus, ten nevyhnutelně projde populací a vybere si určitý počet obětí, a bude v ní už navždy a průběžně si nějaké počty obětí bude dál vybírat (ale v budoucnu už podstatně méně, protože po prvních vlnách si lidé postupně vytvoří imunitu). Tak to prostě je a nedá se s tím nic dělat. Jsou to fakta, která se nám nemusí líbit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Tato fakta ale nejsou argumentem pro nějaké „bojování“, protože je tu právě ona nevyhnutelnost a nezadržitelnost. Stát nikdy nemůže získat kontrolu nad každou částicí viru poletující v ovzduší. NIKDY. Proto virus, kteří dokáže ve vzduchu nějakou dobu přežít a šířit se jím, nikdy nemůže zastavit. Proto taky koronavirus nikdy nikde nezastavili. S tím se však někteří lidé nechtějí smířit.

Neexistuje dokonce ani omluva pro přemrštěná opatření, která se přijímala na začátku toho všeho. Často se hovoří, že tehdy ještě nikdo nic pořádně nevěděl a počáteční úlek a neznalost to mohou ospravedlnit. Takto mluví i mnozí z těch, kteří současnou hysterii jasně odmítají. Ale ve skutečnosti už začátkem jara bylo evidentní, že jde o virus, který se u většiny lidí nijak neprojevuje nebo jen mírně (tedy není nijak zvlášť nebezpečný), ale je hodně nakažlivý, takže ho nelze zastavit. Už tehdy evidentně nebyl důvod k panice a bylo jasné, že snahy ho jeho zastavení jsou marné a vyvolají víc škod než užitku. Už v březnu 2020 mohl každý vidět, že v Číně, kde to začalo, žádné statisíce a miliony lidí neumírají (a je to nejlidnatější země světa), takže jde jen o další respirační onemocnění, jakých jsou desítky – ačkoli jako je tomu u těch dalších, může u malého množství lidí mít vážný nebo i fatální průběh a první vlna, kdy projde populací poprvé, může mít trochu větší následky, protože lidé ještě nemají vytvořenou imunitu. K vidění byly v médiích jen davy lidí chodících po městech s rouškami, ne hromady mrtvol. Těch pár snímků, kde leželi lidé zhroucení na zemi uprostřed ulice jako po zásahu bleskem, snad nestojí za komentář. Každému s trochou zdravého rozumu musí být jasné, že to bylo narafičené. A jak pak světem procházely zprávy o šíření viru dalšími zeměmi, tak ani nikde jinde nebyly popsány případy nějakých masových úmrtí – šlo jen o čísla vyjadřující počty nakažených lidí, z nichž ale velká většina neměla žádné nebo jen mírné příznaky. Od počátku se také vědělo, že je to virus podobný chřipce a tyto viry nebývají téměř nikdy nějak zvlášť nebezpečné. I obecně pravděpodobnost náhlého objevení se nového viru s vysokou smrtností je velmi nízká, zvláště když nejde o virus z tropických oblastí. Skutečně nebezpečné a smrtící viry (jako Ebola nebo Marburg) téměř vždy pocházejí z tropických regionů. A ještě méně pravděpodobné je objevení se takto nebezpečného viru, který by se přitom šířil vzduchem jako chřipka. Zároveň bylo už tehdy zřejmé, že virus se nezadržitelně šíří světem různým opatřením navzdory a na jeho zastavování je už pozdě. 

Je evidentní, že virus, který (1) se snadno šíří a je hodně nakažlivý a (2) u většiny lidí nemá žádné příznaky, takže není možné všechny infekční nakažené „vychytat“, nelze zastavit, jakmile se do populace dostane, byť je zpočátku přítomen jen u malého množství lidí. Takovouto nákazu už nelze stopnout, musí populací nevyhnutelně projít. Jsou přírodní síly, s nimiž člověk prostě nic nenadělá a takové viry mezi ně nesporně patří. „Válčit“ s ním nemá žádný smysl. Lze ho nanejvýš zpomalit (což na konečném výsledku nic nezmění), ale za cenu děsivých ekonomických ztrát, finančních a existenčních potíží mnoha lidí a rodin, dopadů na společenský a kulturní život, mezilidské vztahy, psychický a fyzický stav mnoha lidí a také hrůzostrašných státních deficitů a zadlužování. Státy zavádějí nesmyslná, škodlivá, otravná a obecně celkem neúčinná opatření, válčí s druhými a dalšími vlnami nákazy bez konce v dohledu a bez sebemenší šance na vítězství – virus jejich populací nakonec nevyhnutelně projde. Jen problém prodlužují a odsouvají před sebe, ale stejně se mu nevyhnou a v plném rozsahu jím budou muset projít. Tedy, ke škodám způsobeným virem, kterým se tak jako tak neubrání, zbytečně přidávají ještě mnohem větší škody marným bojem s ním. Je to tedy vrchol stupidity. Můžeme to přirovnat k alergii, kdy reakce na nějaký alergen je pro organismus mnohem škodlivější než on sám. 

Na druhou stranu nelze stát ani vinit z toho, že v bojování s epidemií selhal. Opravdu selhal, ale nemohl neselhat, protože není v jeho moci s ní něco udělat. V případě naší země tak řeči, že podzimní a zimní vlnu tu máme kvůli selhání státu, který v létě vše příliš uvolnil a nic pořádně nepřipravil, jsou nesmyslné. Tato vlna musela nevyhnutelně přijít, protože taková je dynamika tohoto viru vázaná na roční období – a také přišla, i když lockdownová opatření už dávno platila.

Lockdowny a uzávěry – bezperspektivní strategie k ničemu

Tragikomicky pak působí vyjádření mnoha veřejně činných osob, že „zažíváme těžké období“, že „to bude ještě dlouhé trápení“ a podobně. Těžké období skutečně prožíváme, ale jen proto, že jsme si ho uměle a zbytečně vyrobili svými lockdowny. Bez toho by žádné těžké období nenastalo. Covid má zjevně vážný průběh u zlomku lidí a značná část z nich i tak není ekonomicky aktivní. Ekonomiku a společenský život by on sám narušil minimálně.

Měli jsme možnost vybrat si mezi průchodem viru populací bez vytvoření zbytečné ekonomické krize, vyvolávání veřejné hysterie, zavírání lidí doma a nástupu dosud nevídané státní buzerace a průchodem viru populací se všemi těmito slastmi. Vybrali jsme si bohužel tu druhou variantu.

Dnes už je evidentní, že podoba a intenzita opatření nemá na šíření koronaviru a konečný počet jeho obětí žádný podstatný vliv, vyjma toho, že šíření a oběti mohou pozdržovat a rozkládat do delšího času, což může mít jediné pozitivum: zabránění krátkodobému zahlcení nemocnic a malé prodloužení života budoucích obětí. Postup nechat ho projít volně a rychle je vlastně jinak ve všech směrech lepší, už jen proto, že když existuje nějaký nevyhnutelný problém, je lepší jím projít co nejdřív, mít ho za sebou a zbytečně ho neprodlužovat. Někde je kapacita nemocnic dostatečná i pro rychlý, nárazový průchod viru. A především, strategie onoho pozdržování obnáší ono obrovské negativum v podobě gigantických škody na ekonomice a společnosti – a nakonec i na zdraví obyvatelstva. Virus je přírodní síla a neřídí se vládními nařízeními, která ho v žádném případě ho neodstraní. Nanejvýš může částečně ovlivnit (zpomalit, ale tím také „roztáhnout“) průběh jeho šíření v čase.

Uzávěry a zákazy vycházení tak vůbec nic neřeší, protože se nejedná o udržitelné řešení. Celá politika zavření lidí má dlouhodobě pouze dva výsledky: ekonomický kolaps nebo další lockdown. Je to typické přešlapování v kruhu a bezcenná strategie bez perspektivy nějakého dlouhodobého pozitivního výsledku. Řešením může být jen to, že virus obyvatelstvem projde a to si na něj postupem času utvoří imunitu. Toho bychom ale dosáhli i bez lockdownů, a dokonce ještě rychleji, protože ty toto jediné skutečné řešení oddalují. Navíc toto řešení je nakonec nevyhnutelné, protože virus se uzávěrami zastavit evidentně nedá.

I kdyby se zavedl nějaký super-lockdown, kterým by se skutečně podařilo šíření viru zmrazit, nemůže to tak zůstat navždy a po uvolnění se nevyhnutelně zase začne šířit (dočasně zmrazit neznamená trvale zastavit). Není prostě jiné cesty než ho nechat projít. Epidemie viru toho typu, jako je SARS-CoV-2 (snadno se šířící, hodně nakažlivý a pořád mutující) může opadnout jen tím, že projde populací (čímž rozprostře se v ní a přirozená imunita ho eliminuje nebo ho zatlačí do role trvale přítomné, ale už velmi málo rizikové nákazy). Jediná alternativa je, že se zavřeme doma navždy a zemřeme tam hlady, takže už nebude nikdo, koho by virus nakazil (tím by byla epidemie opravdu jednou provždy vyřešena, ale toto řešení asi nikoho neláká). Třetí cesta neexistuje.

Místo na předem k neúspěchu odsouzenému bojování se šířením viru jsme se měli plně soustředit na co nejefektivnější řešení nevyhnutelných následků – tedy zkvalitnit a rozšířit kapacity ve zdravotnictví. Uzávěry ekonomiky, likvidace mnoha živností a maloobchodů (tj. plátců daní, z nichž se financuje i zdravotnictví), masové testování lidí, kterým nic není, to vše jsou naprosto zbytečné ztráty a výdaje, které se mohly efektivně využít k léčbě lidí s vážnějším průběhem. Jenže takovéto konstruktivní řešení by stát stálo mnohem víc námahy než něco pořád zavírat a zakazovat a nezískal by tím nad obyvatelstvem moc a kontrolu, o níž se mu donedávna ani nesnilo. A jisté skupiny by nezískaly fantastickou příležitost k obohacení a posílení vlivu. 

Takže můžeme shrnout: pokud jde o snahu zastavit šíření viru, výsledkem je totální fiasko. Zato tu máme zbytečný rozvrat hospodářství a celé společnosti a neuvěřitelný nárůst státní moci, dohledu, otravování a buzerace. To je jediný hmatatelný výsledek, se samotným virem se nestalo vůbec nic. A je velmi nejisté, zda se někdy, pokud jde o míru svobody, vrátíme do předcovidových dob.

Neřešme covid jako takový – je to zbytečné a zničující. Jen nevyhnutelné následky

Naprosto všechny řeči o tom, kdo umřel nebo s covidem leží v nemocnici, kolik lidí zemřelo nebo je v nemocnicích, co se mělo nebo nemělo udělat, co zavřít nebo otevřít, kdo co zavinil, co se má dělat, kde se co zlepšuje nebo zhoršuje, co kdo svým jednáním sleduje nebo způsobuje, co kdo dodržuje nebo nedodržuje atd. atd. jsou úplně a totálně k ničemu. Je to jen nesmyslné tlachání a babrání se v něčem, co už je pevně dáno a je to nezastavitelné. Jen tím zbytečně ztrácíme čas ve vzájemných sporech a otevíráme tím dveře atmosféře paniky a hysterie – a koneckonců právě to je živná půda, z níž vyrostla současná zničující, despotická, otravná a přitom zcela zbytečná státní buzerace (tedy že covid je třeba neustále nějak „řešit“). Stát nemá v souvislosti s covidem řešit vůbec nic, pokud jde o jeho šíření, bezpříznakové nákazy a lehké případy – nemá cokoli omezovat, kontrolovat, zavírat, testovat, nutit k nošení roušek, nařizovat karantény, vytvářet predikce/modely atd atd. DŮLEŽITÁ JE JEN JEDNA JEDINÁ VĚC: KORONAVIROVÁ EPIDEMIE NEVYHNUTELNĚ OBYVATELSTVEM PROBĚHNE A KORONAVIRUS TADY UŽ BUDE NAVŽDY, TAKŽE S NÍM BUDEME MUSET ŽÍT – A TEČKA. NENÍ NA TOM CO ŘEŠIT – KROMĚ SNAHY O CO NEJLEPŠÍ LÉČBU VÁŽNĚJŠÍCH PŘÍPADŮ A NAVÝŠENÍ KAPACIT, POKUD JE TO NĚKDE POTŘEBA. ŠÍŘENÍ VIRŮ JAKO JE KORONAVIRUS SE NIKDY NEDÁ ZASTAVIT ANI UŽ NIKDY NEZMIZÍ A DOKUD SI TO NEUVĚDOMÍME A NEPŘESTANEME JEHO ŠÍŘENÍ A EXISTENCI ŘEŠIT, ZE SOUČASNÉHO MARASMU SE NEVYHRABEME. KROMĚ VĚDECKÉHO VÝZKUMU KORONAVIRU A OTÁZKY JEHO LÉČENÍ BYCHOM HO MĚLI V PODSTATĚ IGNOROVAT – POUZE VZÍT JEHO EXISTENCI NA VĚDOMÍ JAKO BEREME NA VĚDOMÍ EXISTENCI SPOUSTY JINÝCH NEMOCÍ. JINAK HO KAŽDÝ Z NÁS ŘEŠME, AŽ KDYŽ KVŮLI NĚMU SKUTEČNĚ ONEMOCNÍME. PŘESNĚ TAKOVÝ JE PŘÍSTUP I KE VŠEM OSTATNÍM NEMOCEM – A JE TO SPRÁVNÝ PŘÍSTUP. ZACHÁZET S KAŽDOU NEMOCÍ JAKO S KORONAVIREM, UŽ BYCHOM SE ZBLÁZNILI A NAŠE SPOLEČNOST BY SE ZHROUTILA. 

Virus je nezadržitelný, ale apokalypsa se nekoná

Ke všemu uvedenému je třeba říci, že koronavirus není žádný děsivý zabiják, který by mohl způsobit pandemii s opravdu velkým počtem obětí. Celková čísla vážných případů a úmrtí nejsou nijak katastrofická a zhruba odpovídají vážné chřipkové vlně, která se objevuje jednou za několik desetiletí. Nárůst mrtvých tu skutečně je, nelze to popírat a je znatelný, ale žádná děsivá pandemie s mohutným nárůstem úmrtnosti to není. Meziroční nárůst oproti nejbližším předchozím letům (2015-19) je v naší zemi okolo 13 % (pokud lze věřit oficiálním statistikám, což je otázka). Kvůli nesmyslnému bojování s šířením viru (zanedbání jiné zdravotní péče, prevence a prohlídek, zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva, zvýšení počtu sebevražd) u nás nejspíše zemřelo už několik tisíc lidí – navíc a zcela zbytečně. Nějaký vliv v navýšení měl i faktor stárnutí obyvatelstva (trend určitého zvyšování počtu mrtvých je tu už téměř 15 let). Čísla mrtvých reálně na covid jsou nepochybně o několik tisíc menší. Racionální odhad může být, že na covid u nás za rok 2020 zemřelo 10 až 12 tisíc lidí. Není to zanedbatelný počet, ale nejde o žádnou apokalypsu. Z hlediska širšího historického pohledu není úhrnný počet mrtvých v tomto roce nijak děsivé číslo. Celkové číslo mrtvých za rok 2020 zhruba odpovídá počátku 90. let. V 70. a 80. letech u nás každoročně umíralo zhruba stejně nebo i ještě o několik tisíc lidí víc. Rekordní byl rok 1980 s více než 135 tisíci mrtvými. (Samozřejmě lze diskutovat, zda oficiální čísla nejsou i tak zveličená a zda na následky lockdownů nezemřel větší podíl lidí, někde dokonce možná víc než na samotný virus.) Obdobná nebo i nižší procenta navýšení úmrtnosti máme i ze všech dalších zemí (remake „Velký Mor po 650 letech“ se tedy nekoná).

Důkaz, že boj s šířením viru je k ničemu, podává vývoj počtů úmrtí na covid. Je to klasická sezónní křivka ukazující, že virus probíhá populací celkem bez ohledu na nějaká opatření. Na jaře a v létě byl nárůst mrtvých kvůli covidu minimální (mrtvých za týden jen o 50 až 200 víc než průměr za předchozí roky), pak od podzimu nastal nárůst úmrtnosti o desítky procent, během dvou týdnů dokonce až na dvojnásobek (tento vrchol tu byl začátkem zimy) a pak během zimy nastal pozvolný pokles, který bude pokračovat až do jara. Tím je vyvráceno i tvrzení, že počet mrtvých by bez opatření byl ještě mnohem větší. Čísla stagnovala, stoupala i klesala v době, kdy opatření konstantně platila. Zhruba totéž platí i pro ostatní země. Zpomalit (ne zastavit) šíření viru mohou jen tvrdé lockdowny (jako v Izraeli), ale tím se celý marasmus jen prodlužuje, protože virus se šíří jen pomaleji a po uvolnění se šíření viru zase zrychlí.

Tvrdá skutečnost je taková, že jsme neměli – kromě soustředění se na co nejefektivnější léčbu a co nejrychlejší nalezení účinného léku – dělat vůbec nic a smířit se se situací jaká je, dokonce i snaha o ochranu starých a oslabených je asi k ničemu, protože to nakonec projde i přes ně. Dělat něco proti něčem, co nejde zastavit, nemá smysl, zvláště, když to má další následky, které jsou jen negativní. Nedosáhli jsme ničeho a jen jsme si vedle efektů samotného viru způsobili další zbytečné škody. Soustředit se na léčení skutečně a vážněji nemocných je jediná smysluplná cesta, která je mnohem efektivnější a levnější než hysterické testování klinicky zdravých lidí, dlouhodobé likvidační lockdowny a monstrózní vakcinační akce, které jsou stejně příliš pomalé a z hlediska účinnosti nedostatečné.

Pro to, co tady stát vyvádí, jak společnost poškozuje a zavádí despotická opatření, tudíž neexistuje žádné ospravedlnění. Jeho opatření jsou neúčinná, a navíc tu žádná novodobá morová rána není. Není pak ospravedlnitelný ani ohromný nárůst státní moci, kontroly a buzerace, jejichž prostřednictvím stát současná opatření vymáhá. Jestliže jsou tato opatření k ničemu, pak i tato státní buzerace, invaze do života lidí a rozvrat běžného chodu společnosti je k ničemu a nedá se nijak obhájit.

V otázce uzávěr a karantén je důležitá míra nakažlivosti, ne smrtnosti

Diskuse se nemá, pokud jde otázku zavádění karantén a uzávěr, primárně vztahovat k míře smrtnosti dané nemoci, ale k míře její nakažlivosti a jak snadno se šíří a přenáší.

Příroda je krutá a proto nezbývá než všem panikářům a hypochondrům říci tvrdou skutečnost, s níž by se měli smířit: vysoce nakažlivé viry se zastavit nedají bez ohledu na to, jakou mají míru smrtnosti, takže neplatí ani argumentace, že kdyby tu byl skutečně vysoce nakažlivý virus s vysokou smrtností (naštěstí je pravděpodobnost vzniku takového viru téměř nulová), mělo by smysl a bylo by ospravedlnitelné s jeho šířením bojovat. Ne, nebylo. I tak bychom se museli smířit s tím, že populací projde a zaměřit se čistě na co nejefektivnější léčbu a zajištění dostatečných kapacit v nemocnicích. Nezbývalo by než se smířit s tím, že ho nakonec chytnete a doufat, že budete mezi těmi, kdo přežijí. Smysl by dávalo jen se snažit být v co nejlepším zdravotním stavu a s co nejlepší imunitou. Pokud jde o šíření nákazy, nic by se dělat nedalo. Bojování s šířením by populaci jen oslabilo a mrtvých by bylo ještě víc. Možná by mohla mít smysl snaha nějak ochránit staré a oslabené do doby, než zbytek společnosti získá imunitu – ale i to je diskutabilní. Víme, jak všechny minulé snahy o zastavení vážných epidemií dopadly. Neuspěly a obyvatelstvem prošly. Tím méně má smysl pokoušet se zastavit šíření vysoce nakažlivého viru, který zas až tak nebezpečný není.

Možná je dokonce na místě si přiznat ještě tvrdší skutečnost, že ani ochrana slabých a starých není možná a i přes ně to projde, dokonce právě spíše přes ně, když jsou zranitelnější (ano, taková je krutá příroda, která nezná soucit a jde po těch slabších). Větší smysl by i zde asi mělo smířit se s tím, že i přes ně virus projde a spíše zmobilizovat síly pro jejich léčení. Zastánci plošných lockdownů tvrdí, že selektivní ochrana těchto lidí a nechání ostatní společnosti v běžném chodu není možná. Možná to tak opravdu je, ale pak je třeba se zeptat: a jejich plošná opatření snad onu ochranu těchto skupin zajistila? Stejně i při těchto opatřeních samozřejmě v drtivé většině na covid umírají staří a oslabení. Tak to prostě je a jestli někdo sní o světě, kde nikdo nikdy nezemře na nějaký virus a kde si přednostně viry nevybírají oběti mezi starými a slabými, je bohužel na špatné adrese. Zde žijeme na planetě Zemi, kde žije člověk, který přes své úspěchy na poli civilizace stále do značné míry podléhá přírodnímu řádu a kde k životu i ony viry prostě patří a patřit budou – a budou se objevovat nové viry a pokud budou vysoce nakažlivé a šířící se vzduchem, obyvatelstvem prostě projdou a vyberou si svou oběť vždy a nikdo je nezastaví. Taková je tvrdá realita. Žádný boj proti nim není možný, leda snad okamžitá izolace, když se takový virus podaří hned na počátku izolovat v jednom prostorově jasně omezeném ohnisku. To se ale většinou nepodaří a pokud se takový virus více rozšíří, je už pozdě. Obecně je možné zastavit jen viry s nízkou mírou nakažlivosti, tedy hlavně ty, co se nešíří vzduchem – zde karantény opravdu mohou zabrat. Naštěstí smrtící viry jako vzteklina, Marburg nebo Ebola se vzduchem téměř nešíří a u nich mají karanténní opatření smysl. Naopak silně nakažlivé a hodně mutující viry jako rýma, chřipka nebo dnešní koronavirus jsou naštěstí vesměs nepříliš nebezpečné – zato však je nemožné je zastavit. 

A pokud o tom, co bylo napsáno někdo stále pochybuje, nechť si vzpomene na minulé vážné pandemie jako španělská chřipka, s nimiž se také snažili lidé bojovat a zastavit je (ano, i v době španělské chřipky se masově nosily roušky, vládla psychóza proti „narušovačům bojování s epidemií“ a kdeco se uzavíralo). Ale je známo, jak to jejich bojování a zastavování dopadlo. Virus se tak jako tak rozšířil, vybral si svou daň a žádné opatření s tím nakonec nenadělalo vůbec nic. 

Léta 1918-1920, svět bojuje se španělskou chřipkou. Velmi podobně jako dnes. Výsledek? Naprosté fiasko a mnoho desítek milionů mrtvých. Nad snadno šiřitelnými viry se nedá zvítězit.

Do určité míry se člověk z područí přírody samozřejmě vymanil. Ne ale zcela. Viry nikdy nemůže úplně porazit a odstranit ze světa, má však humanitu a vědu, které ho motivují a které mu umožňují jim do jisté míry čelit. S hůře šiřitelnými viry si dokáže dobře poradit už ve stadiu jejich šíření. Dobře šiřitelné viry jako je SARS-CoV-2 zastavit nedokáže, i tak má ale velmi slušné možnosti léčby případů s těžším průběhem, které tento virus nevyhnutelně způsobuje. To je jediná reálná a smysluplná fronta, na níž má smysl se pustit s virem SARS-CoV-2 do boje. Snadno šiřitelná nemoc se dá řešit jedině léčením a ne zavíráním obchodů a hospod.

A co vakcinace?

Je dost nepravděpodobné, že definitivním řešením by mohla být vakcinace. První velkou slabinou vakcinace je její pomalost (vývoj, distribuce, aplikace) ve srovnání s rychlostí šíření viru. Ohromné množství lidí už ho „chytlo“ a než se s očkováním začne, dalších mnoho lidí ho ještě dostane. Než by se vůbec dosáhlo dostatečné proočkovanosti, většina populace už infekci stejně prodělá a už budou mít přirozenou imunitu. Ochrana, kterou vakcíny poskytují, není ani zdaleka stoprocentní, existují i tvrzení, že ve skutečnosti hodně nízká a de facto tak nemůže šíření viru a počet onemocnění zásadním způsobem snížit. Očkování vytváří protilátky jen po určitou dobu, která u virů jako tento nejspíš nebude příliš dlouhá (není to virus, na nějž vzniká celoživotní imunita jako u spalniček). Navíc existuje velké množství lidí, kterým vakcíny nebudou moci být z nejrůznějších důvodů (alergici, děti, těhotné ženy atd.) aplikovány. I kdyby všichni ostatní byli očkovaní, tito lidé budou stejně trvalými přenašeči viru – a je jich hodně. Některé vakcíny navíc mají jen vytvářet rezistenci a ne skutečnou imunitu, takže člověk i tak může prodělat infekci a být přenašečem. A především víme, že tento virus hodně mutuje, takže je velkou neznámou, nakolik bude vakcína účinná proti novým kmenům, které nevyhnutelně vznikají. Už nyní se ví hned o několika nových kmenech. Je téměř jisté, že dříve či později se objeví kmeny, proti nimž stávající vakcíny nebudou účinné. 

Velké pochyby vyvolává i jejich překotně rychlý vývoj, nevyzkoušenost a riziko nežádoucích vedlejších účinků (o nichž už existují četné doklady). Vakcinace mohla být teoreticky východiskem, pokud by se všichni úplně zavřeli doma a šíření viru by se zmrazilo, než by se vyvinula, a pak by se rychle všichni naočkovali – a zároveň šlo o virus, proti němuž se dá očkováním získat dlouhodobá imunita. Žádná z těchto podmínek není splněná. Kvůli celkové nedůvěře a pochybnostem okolo vakcín je navíc velká část lidí (patrně většina) odmítá, a to oprávněně. Navíc jak se zdá, i očkovaní se mohou nakazit, mohou být nositeli a šiřiteli viru. Možná dokonce více, protože u nich je patrně pravděpodobnější průběh bez příznaků, takže virus mohou šířit, aniž by věděli, že ho v sobě mají.

Ze všech uvedených důvodů je varianta, že po očkování koronavirus zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, hodně nepravděpodobná. Přinejlepším může výskyt viru a jím způsobených onemocnění v populaci průběžně trochu snižovat, ale nic víc. Navíc vzhledem k oprávněně skeptickému postoji velkého množství lidí není proočkování valné většiny obyvatelstva vůbec v dohledu. 

Nelze se na tomto místě nezmínit i o naprosto skandálních úvahách spojených s vakcinací – na snahy lidi k ní donutit a na možné kádrování lidí a zavádění de facto feudální společnosti občanů 1. a 2. kategorie (očkovaná šlechta s privilegii jako chodit do kina nebo cestovat a neočkovaný plebs s omezenými právy). To je v principu nepřípustný přístup, to nemá žádného politika demokratické země ani jen napadnout a pokud toto začne hlásat, ihned má být zažalován u soudu. Stát nemá právo přímo nebo nepřímým nátlakem porušovat fyzickou integritu svých občanů a nutit je pod hrozbou deklasování nechat si do těla vstřikovat vakcíny, nota bene nedostatečně testované, na bázi nevyzkoušených technologií a zřejmě poněkud rizikové.

Není ani jasné, jak by mělo vzhledem k omezené délce imunity, novým mutacím a zdlouhavosti procesu vakcinace udržování populace ve stavu imunity pomocí vakcín probíhat. Vakcinace celé populace je na dlouho, dokonce i když se očkuje v poměrně vysokých počtech. Jde o mnoho měsíců nebo dokonce o dva tři roky. Než by se naočkovali všichni, u těch dříve očkovaných by mezitím účinek pominul. A hned by se musel spustit další cyklus. Nemluvě o nových mutacích, na něž by stávající vakcíny nezabíraly. Pak by se asi musela zavádět ještě nová extra očkování a cykly. Společnost by musela nacházet stavu jakýchsi permanentních vakcinačních manévrů.  

Můžeme tedy říci, že snaha o vybudování trvalé plošné imunity proti snadno šiřitelnému a mutujícímu viru jako SARS-CoV-2 pomocí vakcín je opět jen nereálnou, křečovitou a dost nešikovnou snahou člověka bojovat proti přírodě. Samozřejmě mnohdy ani o tento motiv nejde, vakcíny představují skvělý byznys a vakcinace je i vhodnou záminkou pro další utažení šroubů. Jedinou cestou je průchod viru populací a postupné vytvoření přirozené imunity, což je vlastně nejlevnější, nejpřirozenější a nejefektivnější vakcinace.

Předem prohraným bojováním s virem jsme nezískali nic, jediné, čeho jsme dosáhli, je zhoršení kvality života, dlouhodobé poškození ekonomiky a omezení svobody

Kvůli marnému boji s nezadržitelně se šířícím virem se občanská práva a svobody, ekonomika a životní úroveň, kulturní a společenský život a vůbec kvalita života a lidské osudy dostaly na vedlejší kolej. Nervozita, smutek, beznaděj, omezení základních svobod, zhoršení životní úrovně, likvidace obživy a existence mnoha lidí, hospodářský rozvrat, faktická likvidace některých odvětví, zhoršení struktury ekonomiky (oslabení malého a středního podnikání a další posílení korporací), gigantické státní zadlužení, zhoršení mezilidských vztahů v rodinách i ve společnosti, propad mnoha  lidí do depresí a psychických problémů, alkoholismu, zvýšení sebevražednosti či kriminality, pokles pracovní morálky, rozvrat vzdělávání mladé generace, nárůst moci a buzerace ze strany státu, zhoršení zdravotní prevence a péče u všech lidí s jinými nemocemi, zhoršení zdravotního stavu populace (narůst depresí, posedávání doma, obezity, alkoholismu atd.), zničení možností sportu, rekreace a zábavy – to vše zasahuje a ještě do budoucna zasáhne společnost mnohem více než jakákoli chřipková vlna, ať už méně či více vážná – a právě těm vlny nemoci covid svými následky odpovídají – v některých zemích jsou její dopady téměř minimální, v některých znatelné, ale rozhodně ne katastrofické. 

Státy bezdůvodně svým občanům poškodily kvalitu života na léta – a ty už jim nikdo nevrátí. A následky mohou být pro některé lidi ještě trvalejší. Někdo se už nikdy z poškození svého existence po materiální stránce či psychických problémů plně nevzpamatuje, někdo se už nikdy nevrátí ke svému podnikání, které léta budoval, někdo se už nikdy nevrátí do zaměstnání, v němž léta pracoval, měl v něm zkušenosti a byl v něm spokojený. Státní zadlužení, posílení korporací na úkor živností a menšího podnikání, rozvrat oborů jako hoteliérství, trvalý úbytek určitého typu pracovních míst, poškození kvality vzdělání, zchudnutí společnosti a zmenšení daňové základy pro státní příjmy a výdaje (z nichž se platí školství, důchody a také zdravotnictví) kvůli dlouhodobým škodám na ekonomice (likvidace živností, maloobchodu a celých odvětví), to vše nás bude poškozovat ještě dlouho v budoucnu. Také některé pravomoci, které si stát nyní uzurpoval, si už může ponechat natrvalo. A do budoucna byl vytvořen velmi nebezpečný precedens, kdy si stát kdykoli v budoucnu kvůli jakékoli další nepříliš závažné nemoci nebo i jiné přeceněné (nebo dokonce, jako v tomto případě, neřešitelné) hrozbě může opět uzurpovat diktátorské pravomoci a zase rozvrátit celou společnost. 

V jistém smyslu je současná hysterie a marné bojování proti covidu součástí širší ideologie pseudohumanismu, která navodila stav atmosféry jakési ujeté útlocitnosti, kdy musíme s čímkoliv, co může způsobit újmu stůj co stůj bojovat, i když to není vůbec možné a ještě si přidáme další škody a negativní efekty jako bonus. Je to výrazem i obecnějšího chybného přístupu, kdy mnozí lidé pořád propadají iluzi, že když dostatečně budou chtít, každý problém či hrozbu nakonec nějak vyřeší, překonají. Bohužel jsou ale síly, na které člověk nestačí. Měl by se s tím smířit a akceptovat realitu jaká je a ne si ji malovat tak, jakou by chtěl mít. Člověk je z přírody pocházející organismus podléhající hrozbě virů, s nimiž žije a bude muset žít navždy.

Je třeba si také uvědomit, že jakmile se spustí nějaká neadekvátní hysterie a opatření, společnost do toho zabředne na dlouhou dobu a se strašnými následky, i když je už dlouho jasné, že je to přestřelené a neustále prodlužované snahy o eliminaci problému jsou mnohem horší než samotný problém. Politikům zachutná zvýšená moc, navíc nikdo z nich nechce uznat, že udělali chybu a přehnali to, brzy se na to nabalí různé zájmové skupiny, které to vezmou jako parádní příležitost, jak vydělat a posílit svůj vliv, takže budou prodlužování agónie podporovat co nejvíce, média mají zase jednou velké téma, vytvoří se hysterie a netolerantní atmosféra jediného „správného názoru“, takže zejména ti ve vyšších pozicích v obavách o vlastní kariéru se neodváží ozvat, i když plno lidí už ví, že to celé je odporný, pokrytecký a stupidní humbuk. Cesta ze vzniklého marasmu je pak namáhavá a zdlouhavá, některé škody už jsou nevratné a ani čas je nenapraví, některé totalitní praktiky už mohou zůstat natrvalo.

Pro určitou část elit a různé šedé eminence v zákulisí je současné zbytečné bojování s covidem perfektní příležitostí a záminkou ke zvýšení vlastní moci a vlivu, velkým ziskům, zrychlení určitých pro společnost zhoubných procesů a přeformátování světa podle jejich představ.

Co tedy dělat?

Jaké si vzít poučení z toho všeho – kromě poznání, že bojovat proti některým přírodním silám je nesmyslné a dokonce škodlivé? Co je smysluplné a co bychom měli dělat? Smysl má udržovat si co nejlepší zdravotní stav a přirozenou imunitu: hýbat se a sportovat, chodit na výlety, nekouřit, moc nepít, jíst zdravě, udržovat si štíhlou postavu a dobrou náladu. Zdravá populace s vysokou imunitou a efektivní zdravotní systém zajišťující kvalitní léčbu jsou jedinými účinnými zbraněmi pro to, aby jí viry působily co nejmenší škody. Ne neúčinné a zničující uzávěry a lockdowny, které zdravotní stav lidí naopak zhoršují. I tak ale nikdy nikomu nemůže být stoprocentně zaručeno, že na nějaký virus jednoho dne nezemře.

A do budoucna by bylo na místě i uvažovat o mechanismech (např. lidové veto), které by státu znemožnily, aby si mohl tak snadno udělovat de facto diktátorské pravomoci.