3.10.2017
Kategorie: Historie

České houfnice v Azerbajdžánu. Na koho asi budou střílet?

Sdílejte článek:

TOMÁŠ HOUŠKA

Zprávička o tom, že čeští zbrojaři prodali nějaké ty houfnice Azerbajdžánu (přes mezinárodní zákaz), v médiích zapadla. Děje se toho hodně a nejčastější reakcí byla radost, že jsou naši zbrojaři šikovní. Víme koho vyzbrojujeme?

No ano. Budou střílet na Armény v Karabachu. Že tam není válka? Ale kdeže. Na velikonoce 2016 tam Azerbajdžán útočil tanky a bitevními vrtulníky a obyvatele nejbližší příhraniční vesnice, kteří nestačili včas uprchnout, azerbajdžánští vojáci vyvraždili stylem, za který by se nemusela stydět komanda SS.

[ad#clanek-respo]

Narazil jsem dokonce na pár reakcí, že je to dobře, protože pomůžeme osvobodit, nebo vrátit Azerbajdžáncům Karabach. Pravda, reagovali tak nejspíš lidé, kteří o regionu tušili maximálně, že je někde na východě. Ale že někdo může na věci nahlížet takhle, mě inspirovalo k aspoň základní informaci, oč jde.

Pojďme vystopovat, jak to vypadalo v historii.

Azerbajdžán se na mapě objevuje poprvé v 11. století. Tehdy se daly do pohybu kmenové svazy Oghuzů (Turků) do té doby žijících ve Střední Asii. Seldžučtí Turci ovládli Bagdád, přisvojili si titul chalífy a vpadli i do Palestiny. Menší kmenový svaz Azerských Turků se v té době usadil jižně od Kavkazu. Panství Seldžuků se brzy rozpadlo, ale Azeři už zůstali.

V 18. století byla Západní Arménie a Klikie pod nadvládou Osmanské říše, Východní Arménie včetně kavkazské Albánie pod nadvládou Perské říše. A Persie ovládala i Azerbajdžán. Jak z mapy vidíte, je mnohem jižněj, než byste ho dnes hledali.

Během 19. století východní Arménii ovládlo carské Rusko. A začal pomalý migrační produ Azerbajdžánců na sever. Přestože jsou šíitší muslimové jako Peršané, od počátku byl jejich vztah napjatý, protože v době seldžucké vlády se jak Seldžuci tak Azeři vehementně snažili poturčit obyvatele obsazených území – a Peršané jim to nezapomněli.

Ke konci 19. století migrace spojená s populačním boomem Azerů způsobila existenci “Nového Azerbajdžánu”. Ten ležel severovýchodně od “Starého” , zhruba od Baku na jih. Demografický vývoj naavíc směřoval k tomu, že v tomto “Novém Azerbajdžánu” i někdejší historické Albánii se Azeři stávali majoritním obyvatelstvem.

Velký zvrat přišel v roce 1908, když v Turecku zvítězila ultranacionalistická islamistická Mladoturecká strana a začala razit myšlenku vybudování “Velkého Turecka”, říše všech Turků. Jakkoli byla tahle vize nereálná, odstartovala masakry všeho netureckého obyvatelstva. Na území Osmanské říše došlo v roce 1915 ke genocidě Arménů, Řeků a Pontů. Jenže klid nebyl ani na území “Nového Azerbajdžánu”, přestože šlo o území kontrolované carským Ruskem. Ve všech oblastech s výrazným podílem azerského obyvatelstva propukly pogromy a hromadná vraždění Arménů, které způsobily útěk přeživších z pobřežních oblastí do hor. V Baku a dalších městech tak získali majoritu Azeři.

Následovalo několik překotných let a snah situaci normalizovat, o kterých píšu v minulém článku. Bohužel vyústily koordinovaným vpádem Leninových bolševických armád ze severu a Ataturkových ze západu.

Kurdům upřela právo na vlastní stát, ačkoli jim ho zúčastnění celou dobu slibovali. Arménům sebrala naprostou většiinu jejich země – když už jsme nahoře připodobňovali k historickým zemím Koruny České, stalo se něco, jako kdyby z českého státu zbyla jen Morava s hlavním městem v Olomouci, a na Prahu nebo Říp jsme koukali jen dalekohledem přes hraniční ostanaté dráty. V této době má kromě mnoha jiných sporů kořeny spor o Karabach. Zatímco z oblasti Karrs a Nachičevan Arméni uprchli, v Karabachu zůstali po celou dobu Sovětského impéria.

Změnilo se to v roce 1994, kdy se Sovětsý svaz rozpadl a nastala příležitost opravit aspoň některé šílenosti způsobené Karrskou a Lousannskou smlouvou. Po krátké době tak Arméni z Karabachu vybojovali nezávislost na Azerbajdžánu. Po mezinárodním nátlaku se Karabach nestal součástí Arménské republiky, ale vytvořil vlastní Karabašskou republiku, kterou většina zemí považuje za samozvanou.

Jak je možné, že k nám přitékají informace tak divně pokroucené? Vnímejme, jak probíhá v Barceloně boj za referendum o národním sebeurčení, či jak stejné referendum proběhlo v Kurdistánu. A jak absurdně západ pomohl Albáncům v ukradení Kosova.

Jeden z důvodů je banální: Peníze. Azerbajdžán má ropu. I Česká republika ji kupuje. A za peníze z ropy si azerbajdžánští politici kupují politiky západních zemí, včetně ČR. Možná si uvědomíte, že jedna taková kauza nedávno praskla. I když odhalila jen střípek, docela to stačilo.

Druhý důvod je vojenský. Azerbajdžán je pod ochranou Turecka. A Turecko je člen NATO. NATO se tedy k Azerbajdžánu chová, jakoby šlo o dobrého spojence. I Česká republika se tak chová.

Třetí důvod je islám a jeho vliv na půdě OSN. Azeři jsou muslimové, Arméni jsou křesťané. Na půdě OSN se proto nepovede prosadit žádná opatření chránící Arménii. V tom je postavení Arménie velmi podobné postavení Izraele.

A vrátím-li se k těm houfnicím – zachytil jsem komentář, že do rukou Al Kaidy jsme je neprodali, tak co. Ve skutečnosti v tom není velký rozdíl. Prodali jsme je agresívnímu islámskému státu, který s nimi napadne Arménii. Jestli je to jenom pouhý obchod a peníze nesmrdí? No to opravdu nevím, tyhle budou rozhodně brzy umazané od krve.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Tomáš Houška

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...