Česká republika si normalizací už procházela. Teď je v ní Evropská unie až po uši

[ad#clanek-respo]

Učitelé mají podle europarlamentu nově více zahrnovat do výuky „unijní rozměr“ a „rozvíjet dovednosti evropského občanství“. Evropská unie by také podle drtivé většiny europoslanců „měla být viditelnější a lépe začleněná do výukových materiálů a mimoškolní zájmové činnosti“. Školství v členských státech má podporovat „evropský přístup k výuce historie“ a výrazně posílit má také „občanská výchova týkající se EU“, zajišťující, aby žáci „podporovali mezikulturní a mezináboženský dialog“. Evropská unie je ryze politický projekt, cíleně podporující ze zdaněných peněz všech, tedy i euroskeptiků, společné politiky europeismu, multikulturalismu, sdílené solidarity bez osobní odpovědnosti nebo centralistického plánování hospodářství. Četli jste ve školském zákoně také jako já, že ve školách a školských zařízeních v České republice není povolena činnost politických stran a politických hnutí ani jejich propagace? Tak s tím si můžete zjevně vytřít podlahu.

Vzpomínáte na film Pelíšky? Mám tam jednu oblíbenou pasáž, která sedne jak zadek na mísu. „Dostali jsme rozkaz, zlikvidovat diverzanta na motorce. Muže s koženou brašnou na zádech. Zaujali jsme pozice v jedný takový nepřehledný zatáčce a zkryli jsme se u rybníka na skále. No, to mohlo bejt tak kolem půl třetí. Přijíždí k nám motorka a na ní muž s koženou brašnou… Jistě, byl to narušitel a nejspíš vrah a s takovými se musí jednat bez milosti. To není jako práce s buzolou děti. Jen co dozněly výstřely, ozval se další motocykl a na něm muž s koženou brašnou. Rozkaz ten zněl jasně, nesmí projet za žádnou cenu! Nebyl čas lámat si hlavu kdo je kdo.“ „Chceš říct soudruhu kapitáne?“ „No, dvě dávky…“. Chce se mi na adresu europoslanců napsat, že to byla filmová zkratka, popisující s odstupem doby stav, který jsme už prožili, a který málokdo chce prožít znovu. Že to byl, jak je nám vlastní, s ironií a sarkasmem popis části naší historie, ne návod k realizaci.

Normalizace byla jedním z nejhorších období. Mazala ze světa slova, myšlenky i lidi. Dnes ji tu máme znovu, jen místo „kdo nejde s námi, jde proti nám“ máme „více Evropy“. Jistě, europarlament nemá zákonodárnou iniciativu, takže si mohou někteří bláhově myslet, že podobné deklarace, a jsou jich tuny, jsou jen mlácením prázdné slámy. Jenže od podobných projevů je vždy jen kousek k tomu, aby si je osvojila Evropská komise, zejména když vidí, jakou podporu taková myšlenka v europarlamentu má.

S každým dalším jeho hlasováním lze snadno nabýt přesvědčení, že svoboda a projev vlastního názoru, odlišného od jednotného postoje EU, jsou nějaké zákeřné infekční nemoci, hodné likvidace za každou cenu. Není to tak dávno, co u nás visely ve školách a na pracovištích cedule s nápisy jako „socialisticky pracovat, socialisticky žít“. V padesátých letech minulého století bylo oblíbené „kdo nejde s námi, jde proti nám“, které varovalo každého, kdo se nechtěl přidat. Nikdy bych nevěřil, že něco takového, byť v newspeaku, budu v roce 2016 poslouchat a číst znovu.

[ad#clanek-respo]

Někteří se v souvislosti s rozpadem Evropské unie či vystoupením jednotlivých států z ní bojí a mají strach z neznámého. Ti z nás, kteří sledují dosavadní vývoj v Evropě v přímém přenosu a neztratili paměť, si však ve stále větší míře uvědomují, že obavy strach byste měli mít spíše z toho, co je teď. Nová normalizace totiž jede na plné obrátky. Vystupme z ní, dokud je čas. Nebojme se nového začátku spolupráce suverénních států v Evropě bez diktátu. Svoboda buď je, nebo není.