Soudruh Pávek. Medúza bez páteře, která vždycky plave správným směrem … aneb když se charakter ohýbá lépe než zahradní hadice
D. D. KRAJČA
Existují v přírodě tvorové, kteří nemají páteř. Například medúzy. Jsou průsvitné, rosolovité, nechávají se unášet proudem a přežívají miliony let. Příroda je tak zařídila a nikdo jim to nemůže vyčítat. Pak ovšem existují lidé, u kterých člověk získává podezření, že příroda při rozdělování páteří poněkud šetřila. A právě při pohledu na našeho pana prezidenta Petra Pavla mě ta medúza napadá stále častěji. Pochopitelně nikoli kvůli vzhledu. Uniforma mu sluší, motorka také, fotografové ho milují a správně nasvícený portrét dokáže zázraky. Mluvím o něčem podstatnějším, o charakteru, o pevných zásadách a o schopnosti člověka stát si za svým přesvědčením i tehdy, když se mu to zrovna nehodí.
Náš pan prezident je totiž podle mého názoru fascinujícím příkladem člověka, který dokáže proplouvat dějinami s takovou elegancí, že se při tom ani nenamočí. Za socialismu člen Komunistické strany Československa, důstojník socialistické armády a muž připravovaný pro vojenské zpravodajství tehdejšího režimu. Člověk, jehož profesní dráha začínala ve světě Varšavské smlouvy, tedy v systému, proti kterému se později s takovou rozhodností vymezoval. Pak přišel listopad 1989 a stal se zázrak. Nikoli ten biblický, kdy se voda proměnila ve víno. Tohle bylo ještě působivější. Z důstojníka komunistické armády se postupně stal představitel armády demokratického státu, z muže vychovávaného v prostředí socialistického vojenského aparátu vysoký představitel NATO a nakonec prezident republiky, který nám dnes může z nejvyššího ústavního místa vysvětlovat, co je správné, morální a demokratické. Takový životopis by se měl vyučovat na školách, ovšem nikoli v občanské nauce, nýbrž v hodinách pružnosti materiálů. Protože takovou ohebnost by mu mohl závidět i gumový had.
Člověk samozřejmě může změnit názor, pochopit vlastní omyly, přehodnotit minulost a začít znovu. Jenže mezi skutečným názorovým vývojem a celoživotní schopností přistát vždycky na té správné straně mocenského stolu vidím jistý rozdíl. U pana Pavla mám stále silnější pocit, že jeho nejpevnějším přesvědčením je schopnost přesvědčit okolí, že právě jeho aktuální přesvědčení bylo vždycky to jediné správné. Kdysi bylo výhodné sloužit socialistické vlasti, tak sloužil. Potom bylo možné budovat kariéru v západních vojenských strukturách, tak ji budoval. Následně přišla příležitost stát se symbolem hodnot, které jeho někdejší politická příslušnost rozhodně nereprezentovala, a stal se jím.
A to všechno s tváří člověka, který jako by nikdy v životě nepochyboval, na které straně dějin právě stojí. Člověk by skoro řekl, že nejde o politický kompas, ale o dokonale seřízenou korouhvičku, která se nikdy nezasekne, protože její jedinou skutečnou zásadou je neklást odpor větru.
A když už hovoříme o pozoruhodné pružnosti přesvědčení našeho pana prezidenta, byla by téměř literární nespravedlnost vynechat jeho americké dobrodružství. Vzpomeňme si na Donalda Trumpa, kterého Petr Pavel v roce 2022 označil za odpudivou lidskou bytost a dal najevo, že by mu ani netoužil podat ruku. To byla tehdy rozhodnost, to byla pevnost charakteru, to bylo morální rozhořčení hodné muže, který má své zásady vytesané do žuly. Jenže potom Američané Trumpa znovu zvolili prezidentem a žula se nám nějak záhadně proměnila v želatinu. Z odpudivé bytosti se stal prezident nejmocnějšího spojence, kterému bylo třeba pogratulovat a se kterým bylo najednou žádoucí udržovat dobré vztahy. A náš medúzák se opět přizpůsobil novému proudu s takovou samozřejmostí, až jsem měl pocit, že sleduji přírodopisný dokument o životě bezobratlých. Já si totiž stále naivně myslím, že když o někom veřejně prohlásím, že je mi lidsky odpudivý, mělo by to o mém skutečném přesvědčení něco vypovídat. Jenže u pana Pavla jako by podobná slova měla trvanlivost jogurtu ponechaného na slunci. Jakmile se změní politické poměry, někdejší rozhodnost se rozpustí, výraz tváře se přizpůsobí a z úst začnou vycházet zdvořilosti, při kterých by se člověk málem zastyděl za vlastní paměť. Včera Trump odpudivý, dnes Trump partner. A uprostřed toho všeho náš pan Pávek, elegantní, usměvavý, dokonale upravený a vždycky připravený nechat se unést právě tím proudem, který slibuje nejbezpečnější plavbu.
Jenže americká epizoda není jediným příkladem, který mě při sledování našeho pana prezidenta přivádí k úžasu. Nyní se dostáváme k Rusku, tedy k zemi, vůči které Petr Pavel dlouhodobě zastává mimořádně tvrdé postoje. Hovoří o bezpečnostních hrozbách, nutnosti rozhodného postupu a potřebě nenechat se Moskvou vydírat. Rusko představuje nebezpečí, před kterým je třeba Evropu chránit, a jakékoli jednání s ním musí být podloženo silou a jasnými podmínkami. Jenže světová politika se neřídí morálními pózami jednotlivých státníků a dříve či později je postaví před realitu, kterou nelze překřičet ani sebeodhodlanějším projevem. Válka stojí peníze, ničí hospodářství, vyčerpává společnosti a především bere lidské životy. A tak se v Evropě znovu začíná hovořit o diplomacii, možných jednáních a budoucím uspořádání vztahů s Ruskem. Dokonce se objevují úvahy o tom, že by za určitých okolností mohlo dojít k obnovení hospodářské spolupráce. A světe, div se, také náš pan prezident začíná připouštět diplomatické možnosti a ekonomické pobídky, které by mohly Rusko přivést k jednacímu stolu.
Přiznávám, že jsem se při té představě musel pousmát. Takže ono se s tím Ruskem nakonec přece jen může mluvit? S tou Moskvou, před kterou nás léta varují, s tím protivníkem, vůči kterému bylo nutné projevovat především rozhodnost a neústupnost? Najednou je ve hře diplomacie, jednání a dokonce možnost budoucího obchodu?
Samozřejmě za určitých podmínek, aby bylo učiněno zadost všem diplomatickým formulacím. Jenže samotná skutečnost, že se takové úvahy dostávají do veřejného prostoru, je nesmírně poučná. Ještě nedávno totiž člověk při vyslovení slova jednání riskoval, že se na něj sesype celá armáda samozvaných strážců správného názoru. Stačilo připomenout, že i s nepřítelem je někdy nutné mluvit, a hned se objevovala podezření z proruských sympatií, nedostatku solidarity či nepochopení bezpečnostní situace. Když však podobnou možnost připustí představitel politického establishmentu, dostává věc zcela jiný nádech. Najednou nejde o slabost, nýbrž o pragmatismus, nikoli o ústupek, ale o strategickou úvahu, a místo podezřelého chcimíra máme před sebou prozíravého státníka.
Právě tato proměna slovníku podle společenského postavení řečníka mě fascinuje téměř stejně jako samotná kariéra pana prezidenta. Když obyčejný člověk upozorní na ekonomické důsledky války, může být označen za strašáka. Když o nich začne hovořit politická reprezentace, jde o odpovědné hodnocení situace. Když někdo volá po diplomacii příliš brzy, je podezřelý. Když se diplomacie stane politicky přijatelnou, její někdejší odpůrci mohou začít vysvětlovat, jak důležitým nástrojem vždycky byla. A náš pan prezident se v tomto prostředí pohybuje s elegancí, kterou bychom od člověka s tak pozoruhodným životopisem vlastně měli očekávat. Politický proud se nepatrně změní a naše prezidentská medúza se bez sebemenšího odporu natočí. Žádné praskání obratlů, žádné bolestivé střetnutí se zásadami, žádné nepříjemné přemýšlení nad tím, co bylo řečeno včera. Ostatně co by také praskalo, když se všechno dá vysvětlit vývojem okolností.
A právě tady se dostávám k tomu, co mě na Petru Pavlovi dráždí nejvíce. Není to jeho komunistická minulost sama o sobě, ani skutečnost, že později působil v NATO. Mně vadí ta neuvěřitelná lehkost, s jakou může člověk s takovou minulostí vystupovat v roli morálního arbitra, jako by jeho vlastní životopis představoval pouze soubor nepodstatných administrativních údajů. Jako by někdejší politická příslušnost, vojenské přísahy, kariérní rozhodnutí a následné ideové proměny neměly žádnou váhu. Jako by charakter nebyl otázkou toho, čemu člověk skutečně věří, ale především toho, jak přesvědčivě dokáže vysvětlit, proč dnes věří něčemu jinému. Přiznávám, že v tom vidím cosi hluboce odpudivého. Ne proto, že bych člověku upíral právo na nápravu, ale proto, že od někoho, kdo prošel tolika proměnami, bych očekával alespoň trochu pokory. Méně pózování, méně moralizování, méně té dokonale naleštěné státnické fasády a především více vědomí, že minulost se nedá vymazat tím, že se člověk nechá vyfotografovat před jinou vlajkou.
Jenže fotografie jsou krásná věc. Na fotografii není vidět svědomí, není na ní vidět charakter a páteř obvykle zakrývá dobře padnoucí sako. Vidíme usměvavého prezidenta, elegantního muže na motorce, zkušeného generála a důstojného představitele státu. Obraz je dokonalý, světla správně nastavena a veřejnost dostává přesně to, co má ráda.
Sympatickou tvář, uhlazené vystupování a příběh člověka, který se dokázal vypracovat až na samotný vrchol. Jenže já se při pohledu na takový obraz nemohu zbavit otázky, kolik skutečného přesvědčení se skrývá pod tím pečlivě udržovaným povrchem. Možná jsem nespravedlivý. Možná je pan prezident skutečně mužem hlubokých zásad, který pouze shodou okolností dokázal během svého života tak dokonale sladit osobní vývoj s proměnami politické moci.
Jenže právě těch náhod je na jeden lidský život poněkud mnoho.
Čím déle jeho veřejné působení sleduji, tím více ve mně sílí pocit, že kdyby se zítra zásadně změnilo politické počasí, pan prezident by nám pozítří s naprosto vážnou tváří vysvětloval, proč je právě nový směr jedinou odpovědnou cestou. A fotografové by samozřejmě byli připraveni, blesky by cvakaly, úsměv by nechyběl a komentátoři by obdivovali další projev jeho státnické moudrosti. Kdyby se politická móda znovu obrátila, pravděpodobně bychom se dozvěděli, že skutečný státník musí umět reagovat na měnící se okolnosti. To je ostatně univerzální vysvětlení, pod které lze schovat téměř cokoli. Stačí mít dostatečně pružný slovník a publikum ochotné zapomenout, co slyšelo včera.
A víte, co je na tom všem nejzábavnější? Že medúza je vlastně docela sympatický živočich. Nikomu nic neslibuje, nikomu nepřednáší o morálce a netvrdí, že celý život plavala proti proudu, když ji ve skutečnosti unášel. Prostě plave, a když se změní proud, změní směr. Bez tiskové konference, bez slavnostního projevu a bez potřeby vysvětlovat ostatním, že právě ona je majákem pevných hodnot. Proto se vlastně musím medúzám omluvit. To přirovnání k našemu panu prezidentovi vůči nim možná nebylo úplně spravedlivé. Medúza totiž alespoň nepředstírá, že má páteř.
A především nepotřebuje každých několik let přesvědčovat ostatní, že její aktuální směr plavby je výsledkem hlubokého morálního přesvědčení.
Pane prezidente, až budete někdy hovořit o diplomacii, míru a potřebě jednat s Ruskem, zkuste si vzpomenout na všechny ty lidi, kterým se za podobné názory ještě nedávno vysmívali. Na ty, kteří nechtěli další válku, kteří upozorňovali na hospodářské důsledky konfliktu a kteří připomínali, že i s protivníkem je někdy nutné hledat společnou řeč. Neměli správné kontakty, správnou uniformu, správného fotografa ani možnost vysvětlovat své názory z prezidentského pódia. A především neměli tu výhodu, že by jim každou změnu postoje někdo ochotně přeložil do vznešeného jazyka státnické odpovědnosti. Možná by od Vás jednou rádi slyšeli, že diplomacie není sprosté slovo a že přemýšlet o ukončení války nemusí automaticky znamenat souhlas s politikou druhé strany.
Já Vám žádnou další životní proměnu nepřeji, pane prezidente. Jen bych si jednou rád ověřil, zda existuje něco, co byste nebyl ochoten přizpůsobit okolnostem. Nějaká zásada, nějaké přesvědčení, něco, co se nedá vyměnit za další potlesk, další funkci, další fotografii nebo další okamžik na výsluní. Protože člověk může změnit uniformu, zaměstnání, politický názor i pohled na svět, ale charakter by snad měl být něco víc než jen součást šatníku. A pokud se jednou skutečně začne vyjednávat s Moskvou, budu se zájmem sledovat, kdo všechno se najednou přihlásí k jednacímu stolu a kdo nám bude vysvětlovat, že právě on vždycky chápal význam diplomatického řešení. Možná se dočkáme i společných fotografií, slavnostních projevů a podávání rukou, která byla ještě nedávno politicky nemyslitelná. A možná nám titíž lidé, kteří ještě včera mluvili především o neústupnosti, začnou přednášet o historické odpovědnosti, pragmatismu a nutnosti hledat kompromisy.
A právě tehdy si znovu vzpomenu na našeho pana prezidenta a jeho pozoruhodnou schopnost proplouvat dějinami. V životě Petra Pavla se změnily režimy, spojenci, nepřátelé, vojenské struktury i politické směry. Jedno však podle mého dojmu zůstává pozoruhodně stálé. Petr Pavel se vždycky dokázal ocitnout tam, kde právě stála moc, prestiž a příležitost pokračovat vzhůru. Možná je to mimořádný talent, možná dokonalý instinkt a možná jen ona vzácná vlastnost, kterou příroda nadělila medúzám, schopnost nechat se unášet proudem a přitom přežít téměř všechno.
A tak mě napadá, že jsme možná celá léta hledali pro našeho pana prezidenta nesprávné označení. Generál, státník, demokrat, bývalý komunista, představitel NATO. Tolik titulů, tolik funkcí a tolik různých podob jednoho člověka. Přitom by možná stačilo jediné, mnohem prostší přirovnání. Člověk, který dokáže změnit téměř všechno kromě své schopnosti být vždycky na správném místě ve správnou chvíli.
Protože páteř člověku umožňuje stát rovně, ale její absence mu zřejmě někdy usnadňuje cestu až na samotný vrchol.
A to, vážení přátelé, už není zoologie. To je česká politická kariéra dovedená téměř k dokonalosti.
Daniel Danndys Krajča, FB
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 70,- Kč, Bohumír Holeček 500,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Anonym 300,- Kč, Vladimír Pospíšil 250,- Kč, Miroslav Hloušek 200,- Kč, Petr Maděra 3 333,- Kč, W.A.T. 300,- Kč, Ivo Kadlčík 500,- Kč, MVDr. Eva Krejbichová 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 3000,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Anonym 200,- Kč, Josef Tichý 2000,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Pavel Schwarz 800,- Kč, Jan Petr 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Alena Dvořáková 1000,- Kč, Zora Kudelková 200,- Kč, Marie Baroňová 500,- Kč, Miloslav Čermák 200,- Kč, Jiří Duda 300,- Kč, Ivo Pimper 400,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Marek Janičko 500,- Kč, Jana Kanová 50,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, Michal Němeček 500,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Miroslav Meder 400,- Kč, Petra Hujová 111,- Kč, Anonym 150,- Kč, MUDr. Margita Kaisrová 500,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč
Celkem za měsíc: ... 26 904,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
Podobné příspěvky
Za všechno může …
JINDŘICH KULHAVÝ … Rusko. Tuto filozofii přináší řada médií a vyloženo experty na hledání viny Ruska za cokoliv nemá
Hlavní zásluhu na Zemanově výhře v prvn�...
JOSEF NOŽIČKA První kolo prezidentských voleb je minulostí, do druhého kola postoupili dle očekávání Miloš Zeman a Jiří Drahoš…