2.7.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Causa Řičář: Peklo pro vězně svědomí – ano, opravdu se píše rok 2014

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 02|07|2014

Již několikrát jsme se zde na Pravém prostoru věnovali příběhu, dle všech indícií politického vězně svědomí současné České republiky, pana Marka Řičáře. Politicko-justiční mafie jej poslala na šest let do kriminálu a nezdráhala se zlikvidovat i život celé jeho rodiny s pěti dětmi. Jak musí být inteligentnímu, čestnému a věřícímu člověku zavřenému v káznici mezi často zfetovanými polodementními lidskými troskami, které mu společnost vybrala jako partnery jeho převýchovy? Jaké to musí být, přežívat zde s vědomím reálných skutečností případu? Jak děsivá je skutečnost, že se to může stát každému z nás? Přečtěte si s laskavým svolením těžce zkoušené rodiny pocity zoufalství, bezpráví a strach o milované vystupující z dopisů pana Řičáře z Vazební věznice Brno. Ano, opravdu je rok 2014.

 

[ad#hornisiroka]

 

2. 5. 2014, Vazební věznice Brno – Bohunice

 

Pokud jsem z Grazu psal o pekle, netušil jsem, kam až je možné ještě sestoupit = spadnout v Bohunicích. Přebalování věcí, donaha, všechno už snad po desáté. Pak s minimální výbavou (deka, povlečení, pyžamo) na celu. Celu nebudu podrobně popisovat, jenom v náznaku: 2,5 x 3,3m, palanda + jedno lůžko, umyvadlo se studenou vodou, WC bez oddělení – cca 1m od postele, jedno okno – mříže + sítě, stav se nedá popsat.

 

Jeden z velitelů mi neumožnil mluvit s advokátem, přestože na to mám do 24 hodin právo. V balíku z Klagenfurtu mi zmizelo dost věcí – propisky a fixy, pěna na holení, zubní pasta a kartáček, čokoládová vajíčka pro kluky…Tady mi zkonfiskovali marmeládu, kompot a všechny vitamíny. Budu si muset koupit příbor (dostal jsem jenom lžíci), hrnek, vodu po holení, telefonní kartu a asi rozpustné kafe, protože jinak se brzy po…Pokud mi to ovšem povolí, zatím nejde nic!!!

 

Oběd jsem dostat neměl, ale díky velkorysosti velitele oddělení jsem trochu dostal – bez masa. K večeři jsem před chvílí snědl rizoto. Porce jsou asi tak 1/3 – 1/4 toho, co jsem dostával v Rakousku. Tuším, že bude hlad. Zdá se, že si budu muset kupovat i toaleťák, voda teče jenom ledová, hadr ani koště není.

 

3. 5. 2014

 

Poprvé po téměř 11 týdnech v moci temnot nemám k dispozici žádnou informaci o čase, kromě sirény ráno v 6:00 (budíček) a sirény večer (večerka v 21:00). Všechno ostatní je plus mínus… Dnes k snídani jsem dostal kus párku s hořčicí a chlebem a trochu čaje do kelímku. Kdybych neměl zbylou půlku housky z Vídně, a med z Celovce, už bych měl hlad.

 

Systém pouštění na vycházku je tady komplikovaný – postupně u každé kobky nejprve otevřou okýnko a zeptají se vyvrhele, jestli jde na vycházku. Všichni v oddělení odmítli, já jsem po dotazu okýnkem samozřejmě řekl ano, a tak se mě dozor pokoušel ještě přesvědčit, že je venku hnusně zima a prší, přesto jsem chtěl…Zbrojnoš musí nejprve otevřít venkovní dveře (tady jsou dřevěné, ne ocelové jako zatím všude), a pak ještě ocelovou mříž, která je zevnitř v cele před dveřmi. Na chodbě pak nejprve osobní kontrola, pak kontrola detektorem (totéž se opakuje při návratu). Ještě na schodech se mě jeden dozorce ptal: „ Ti to není blbý, že budeš blokovat celej dvůr pro sebe?“…

 

Uklidil jsem ten chlív kolem sebe, zametl obrovské množství prachu a odpadků na podlaze rozlámané na betonové kry a vyčistil – vydezinfikoval WC a jeho okolí, které smrdělo močí. Uklidil jsem tedy, co se dalo, ale zbytek je na totální stavební rekonstrukci a výměnu inventáře.

 

4. 5. 2014, neděle

 

K snídani jsem dostal tvarohový šáteček a vodové kakao. Naštěstí ještě mám několik plátků sýra a chleba z Vídně, takže jsem se najedl dosyta. Hned po snídani jsem šel na dvorek – opět sám. Ten dvorek byl stejně jako všechny ostatní obehnán zdí a seshora kryt mříží, abych neutekl do sousedního. K obědu jsem dostal přesolenou zeleninovou polévku a 3 knedlíky s omáčkou a kousek masa. Tady se úplně všechno kolem jídla odehrává přes okénko, takže ani při rozdělování přídělu, nemám šanci vystoupit na krok z kobky a rozhlédnout se, udělat nějaký pohyb, s někým se potkat, jako to bylo v Rakousku. Jídlo přidělují do plastových talířků – polévku i hlavní jídlo do mělkého talíře z průsvitného plastu, hloubka asi 2cm. Polévky tak dostanu 3 – 5x méně a hlavního 2 – 3x méně než v Klagenfurtu. Už teď mám zase hlad, přestože jsem si ušetřil a teď snědl kousek šátečku od snídaně a k tomu ještě krajíček chleba s medem z Rakouska. Ukrutně mě bolí hlava, myslel jsem, že to zaspímpo obědě, ale nepovedlo se mi vůbec usnout.

 

Už se stmívá, což pro mne znamená výrazné zhoršení světelných podmínek v kobce. Je mi pořád zima, přestože jsem oblečen víc, než kdykoliv v Celovci. Tam ale topení pěkně hřálo pořád. Na dnešní noc už jsem si připravil černý fleecový nákrčník, abych si ho dal přes oči, jako ochranu proti světlu a tlusté ponožky, jako další pokus ochránit se v noci proti chladu – dneska už jsem spal, nejen ve svém pyžamu – černé elasťáky a bílé triko s dlouhým rukávem – ale měl jsem navrch i ty světlé kalhoty odepínačky a stejně mi byla zima.

 

5. 5. 2014

 

Mohl jsem se osprchovat, dokonce v teplé vodě. Psychologa jsem požádal o kontakt s duchovním, jen tak mimochodem mi sdělil, že se budu muset převléknout do vězeňského, prý mě někam přestěhují a odvedou na prohlídku k lékaři. Dostal jsem taky seznam zboží místní kantýny, ze kterého mám sestavit nákupní seznam, že prý mi to donesou – na nákup mě nepustí.

 

Z chodby neustále píská hledačka – čidlo používané dozorci při prohlídkách a kontrolách. Z hlediska akustiky žiju v podstatě na chodbě – všechno je slyšet. Tak jsem dostal další porci, ze které se jen obtížně vyhrabávám: zabavili mi všechno oblečení, dostal jsem trestanecké hadry = černé montérky, šedé triko, dvoje trenky, a jedny ponožky – vše na postavu cca 190cm, v pase 120cm, nezájem, univerzál. Jediné, co mi zůstalo, jsou sandále a botasky. Naštěstí mi nechali dopisy a knihy, vrátili kleštičky na nehty, broskvový kompot, kvalitní strojek na holení z Rakouska a Niveu.

 

Dotazníky vyplňované na psacím stroji, fotografování, prohlídky, kontroly, neustálé kontroly čelem ke zdi, donaha, tamhle si stoupni! Čelem ke zdi vždycky! Tzv. vstupní lékařská prohlídka, zdravotnický personál, který si ze mě dělá srandu, nekompetentnost a nezájem – Dělej! Jdu domů! Rychle dotazník a jedem! Žádný léky! To rozchodíte! Vyžádejte si vyšetření příští týden! O chování mezi zdravotnickým a bezpečnostním personálem (ženy x muži) nejsem ve své situaci schopen říct ani slovo. Jiný kraj, jiný mrav, jiná mluva, jiná kultura. Sotva dýchám a zírám a pumpuju ze sebe tu hořkost – oni mě budou vychovávat, aby se snížilo riziko recidivy!!! Jako světýlka působí někteří dozorci a zaměstnanci, kteří se chovají slušně. Jestliže jsem systém v Rakousku hodnotil jako systém recyklace vyvrhelů, teď mlčím, nemám slov, nejsem schopen psát dál.

 

Celé odpoledne a večer se pokouším vyrovnat s tím, že jsem nahý – v černém muklovském. Nejhorší nakonec je to, že je mi zima – všechny ty hadry na mě plandají, jak na tyči a kromě toho obřího šedého barvou zacákaného trika a těch černých montérek, nemám prostě na sobě nic, ani na podvlečení. Stejné to bude v noci – na noc mám montérky v barvě žloutenkové moči, sebrali mi i ten nákrčník, který se mi poslední noc tak osvědčil, proti tomu mučivému, nočnímu osvětlení. Zkusím zítra požádat o nějaký další kus oděvu, ale nevidím to moc dobře.

 

 

6. 5. 2014

 

Od rána tady zažívám koncert českého mistrovství v marnosti. Hned ráno, zrovna jsem měl v ústech sousto chleba s hroznou játrovkou, mě vytáhli z díry, že jdeme k zubaři a na odběr krve. Na otázku, jestli si můžu vyčistit zuby, mi odpověděli, že to není potřeba. Na kobce jsem s Pavlem od Znojma. Je tady kvůli dluhu 100 000 Kč na výživném – odsouzen v nepřítomnosti na 1 rok vězení, aniž o tom věděl a mohl se bránit.

 

Dopoledne jsem byl u zubaře – sestra mi prohlédla zuby a doktorce nadiktovala, co viděla, tím to skončilo. Odpoledne jsem byl ještě ve vězeňské nemocnici na rentgenu plic. Cela…je v lepším stavu než ta předchozí. Je sice počmáraná, ale stěny jsou žlutooranžové, silnější zářivky, lepší výhled přes mříže, stromy v pozadí, odpoledne mi svítí slunce do okna, máme tu větší umyvadlo a u WC dokonce z jedné strany igelitový závěs. Na cele jsou celkem 2 palandy, jsme tu jen dva a už je plno, stoleček 40×80 cm je i pro dva malý. Podlaha není z popraskaného betonu, ale z černobílého teraca.

 

7. 5. 2014

 

Vyplňoval jsem čtyřstránkový dotazník o sobě, o nás. Nejpikantnější byla otázka, zda považuji své odsouzení za spravedlivé a co mě přivedlo k páchání trestné činnosti. Pokusil jsem se odpovědět stručně, pravdivě a současně tak, abych neprovokoval. Jeden z komunikativních a inteligentních dozorců mi hned 1. den, po vyslechnutí základních informací ode mě, řekl: „ Dejte si proboha pozor, abyste někoho z kolegů nenasral, protože jinak budete mít peklo.“

 

Znovu jsem se pokoušel dosáhnout možnosti zatelefonovat ti, Jaruško, ale ani mi nedovolili koupit si telefonní kartu! Prý příští týden v úterý…a o volání můžu požádat v pátek 9. 5.! Je to všechno neuvěřitelně komplikované, nepřehledné, neefektivní. V Celovci jsem už 3. den osobně mluvil s ředitelem ústavu a pak jsem ti mohl zavolat od sociální služby, na jejich náklady, bez vlastní telefonní karty.

 

Myslím si, že podíl slušných lidí se příliš neliší od situace v Rakousku. Jen ten systém je zcela jinak, fatálně jinak nastaven. A ten rozdíl je jako rozdíl mezi funkcí a dysfunkcí, mezi demokracií a zdánlivou demokracií, mezi lidskými právy a bezprávím.

 

8. 5. 2014

 

Kdybych ti, Jarko, psal, co se tady děje, co tady zažívám, slyším, vidím, jak to tu vypadá…byla bys ještě 1000x víc probouzena hrůzou, protože to všechno, co si myslíš, odvozuješ od viděného v Celovci nebo ve filmech…nemá s českou realitou vůbec nic společného! Snad někdy budu mít dost sil, abych ti podrobně popsal, v jakých podmínkách bojuji o přežití. Na dvorku jsem byl dnes s dalšími 4 mnohonásobně vězněnými, ve věku 23 – 27 let, žijí drogami, obchodem s nimi, krádežemi a podvody. Nenapravitelné! Beznaděj! Kultura = drogy, vole a pí…Ta sprostota, vulgarita, oplzlost, bezohlednost, primitivnost a omezenost byly v té směsi tak šokující a přesycené, že mi z toho ještě teď je na zvracení. V tom žiju!

 

9. 5. 2014

 

Znovu jsem se dnes pokoušel dosáhnout povolení ti telefonovat. Vychovatel sice převzal okýnkem žádanku, ale poté, co jsem po něm chtěl ještě žádanku o návštěvu, řekl, že než dojde na konec chodby, všechno zapomene, protože už toho je moc. Cítím se zcela bezmocný proti ignoraci a zálibě deptat a ponižovat mne jako bezejmenného vyvrhele.

 

Dá se říct, že mám sice „lůžko“ = orvané kusy molitanu v kobce se sklepním oknem, ale akusticky jsem na chodbě – pípání, bouchání, rány, řev, nadávky, lomoz, pískání, klapání – všechno slyším ve dne v noci, včetně rachtání krytu kukátka na dveřích. Nejhorší je to v noci, kdy každých 15 – 20 minut přijde kontrola a já to pokaždé všechno slyším.

 

10. 5. 2014

 

Právě jsme dostali dnes potřetí najíst. Rýži s jakousi omáčkou a k tomu hrnek teplé vody. Všechno je tu pro mě ve srovnání s Rakouskem zcela neuvěřitelné, počínaje stavem prostředí, zvuky, hygienou (všude plíseň, moč, pach, prach, chuchvalce, zbytky jídel, nedopalky, stará zvlhlá špína, poplivané stěny, odpadky všude, mrtví holubi, žádné čistící prostředky, žádný hadr, mýdlo, koště).

 

Když vydávají jídlo, otevřou jenom to malé okénko ve dveřích, hned buzerují, pokřikují, vše je v nervozitě a šikanování. Když nám 1x za týden umožní osprchovat se, nejprve nás prohlídnou, 10 minut nechají ve sprše a pak zase prohlídnou. Pořád objíždění ručním čidlem, neustálé ohmatávání těla. Když mě vedli za farářem, nejdříve mě zkontrolovali čelem ke zdi před celou, čidlo + osahávání, pak mě vedli do té místnosti, tam jsem se musel svléknout donaha, dřepovat, obléknout… a po ukončení rozhovoru jsem tyto ponižující procedury, musel absolvovat znovu.

 

Když potřebujeme toaletní papír, musím o něj opakovaně žebrat – včera jsme dostali jednu malou roličku, po 1,5 dni žádání a prošení. Když nás 1 – 5 lidí vedou do pididvorka, vedle prohlídek, procházím kolem 6 – 8 ozbrojenců, rozestavěných po 10 – 20m a neustále něco pokřikujících. A na dvorku – nezměrná sprostota a brutalita a navzdory (díky?) vší kontrole ze strany ozbrojenců, z oken cel do výběhu přilétla zabalená mariána a zapalovač…

 

Na rozdíl od Rakouska, v českém pekle úplně chybí kaple, nemám šanci jít na mši, nemůžu vůbec komunikovat s ostrahou, aniž bych je nesral – zvonek na cele se nesmí používat, na dveře se nesmí bouchat, 23 hodin v kobce bez možností. Ani se to nedá popsat. Kdo nezažil, neuvěří a nepochopí, co je peklo na zemi. Oznámili nám, že nám teda na noc budou zhasínat zářivku = nebudou nás dál mučit světlem v noci. V praxi to znamená, že je sice zhasnuto, ale každých 20 minut přijde kontrola, rozsvítí světlo, zkontroluje nás, zhasne, zarachotí a odejde! Pro mne je to horší metoda mučení, budí mě zcela brutálně každých 20 minut. Nevím, jak dlouho to vydržím.

 

 

11. 5. 2014, neděle

 

V lágru je převaha Romů, psychopatů dlouhodobě recidivujících s drogami, násilím, organizovanou a nucenou prostitucí, vydíráním a sériovými loupežemi. Každý večer je ve znamení řevu a kvílení Romů nalepených na mříže v oknech a kvílících až hluboko do noci. Každé ráno je pak ve znamení výkřiků a ran do dveří, kterými dozorci probouzejí zfetované vyvrhele – je neuvěřitelné, jak systémově a obsáhle tady drogový zločin kvete a s ním spojená hierarchizace zločineckých struktur, které se sem uchylují, aby se reorganizovaly a domluvily v klidu a bezpečí další zločiny. Mentální úroveň a projevy zdejších vyvrhelů jsou o mnoho pásem níže, než tomu bylo v Rakousku u těch nejhorších. 

 

Dneska jsem dovršil 500 km nachozených na vězeňských dvorech. Uvědomuji si čím dál víc, jak mi vadí sprostá, oplzlá a nabubřelá mluva a dokonce i myšlení projevované třeba jen v náznacích, je mi z toho fyzicky nevolno a na zvracení. Já bych ti chtěl taky dát moji fotku, ale v lágru to nepůjde zařídit, a ještě ke všemu vypadám teď hrozně. Mám vyschlou kůži, do krve popraskané rty, propadlé tváře a vystouplé kosti – není na mě hezký pohled, za půl roku jsem shodil 17kg. Já se zahlídnu jenom nahodile někde ve skle a vždycky se vyděsím. Zrcadlo nemám, nemám se vlastně ani kde a jak umýt, za posledních 11 dní jsem se mohl 1x vysprchovat.

 

12. 5. 2014

 

Dneska jsem dostal další lekci ponížení. Vychovatel, mluvíce se mnou přes okýnko v úrovni pasu, se vysmál mému požadavku o žádanku o návštěvu, chtěl jsem zatím jen formulář! Prý cha cha, až po 3 týdnech, cha cha. Mou žádost o telefonování s tebou z pátku se nikdo neobtěžoval vyřídit. Dnes jsem dostal nový formulář k vyplnění. Totální psycho, degradace, kretenismus!!

 

Co dodat? My v redakci prostě nemáme slov. Držíme statečně bojující Jarce (manželce) všechny palce, snažíme se případ zviditelnit. Stejně tak činí i mnoho dalších, například pan Šinágl, který již oslovil i mnohé politické “špičky” a kompetentní orgány. Odezva však zatím všeobecně ustrašená se pštrosí nástavbou. Přesto již několik stovek statečných lidí se svědomím podepsalo petici za obnovu a znovuotevření celé causy – zde. Snad se tedy podaří kruh rozetnout. Takto by odvážní lidé ve vyspělé demokratické společnosti opravdu snad končit neměli …

 

Související články:

 

Případ Josefa Marka, dříve ing. arch. Marka Řičáře je zřejmým justičním zločinem!

Causa Řičář: Jak politická mafie bezohledně zlikvidovala život rodiny s pěti dětmi (I.)

Causa Řičář: Osm let bezmoci a postupné likvidace (II.)

Causa Řičář: Monstrproces politické a justiční zvůle (III.)

Causa Řičář: Osobní vyjádření paní Markové – Řičářové

 

Pokud by někdo chtěl pana Řičáře podpořit dopisem, současná adresa je:

 

VĚZEŇ SVĚDOMÍ ČR

JOSEF MAREK

VĚZNICE VŠEHRDY

VŠEHRDY 26

430 01 CHOMUTOV

 

[ad#velkadolni]

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky