Fučík mohl být obojím. Mužem, který věřil své ideologii natolik, že se snažil hrát s gestapem vysokou hru, v níž nakonec tragicky prohrál. Jeho postava tak není důkazem nadlidství, ale spíše dokladem toho, jak krutě dokáže totalitní soustrojí semlít jednotlivce. A že přehnané sebevědomí a pýcha je nejlepší cestou, jak zničit nejen sebe, ale strhnout do záhuby i spolubojovníky.
Byl Julius Fučík konfidentem gestapa?
MAREK DOBEŠ
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? A naopak, lze najít hrdiny bez bázně a hany, kteří formují náš svět k lepšímu? Byl takovým nadčlověkem komunistický novinář Julius Fučík? Nebo šlo naopak o slabocha, který začal bojovat s okupanty, až když se to začalo v jeho kruzích nosit, a dokonce s nimi spolupracoval i po svém zatčení?
Sklon k vytváření spikleneckých výkladů úzce souvisí s naší potřebou hrdinů, kteří by chaosu čelili jako majáky morálky. Máme tendenci toužit po postavách „větších než život“, jak je známe z amerických filmů. Historie nás však opakovaně učí, že skuteční lidé jsou málokdy takto jednorozměrní. Víra v nadlidi je stejně svůdná jako víra v loutkovodiče, nabízí nám zjednodušenou mapu světa, kde je dobro jasně odděleno od zla. Typickým příkladem takové násilné deformace reality je právě postava Julia Fučíka, jehož životní příběh byl ideologií vybroušen do podoby neposkvrněného mýtu.
Když nám ve školních třídách se zavěšeným portrétem normalizačního prezidenta Gustáva Husáka popisovali Fučíkovo hrdinství, vyvolávalo to v nás instinktivní odpor. Jako děti jsme sice nedokázali pojmenovat historické nepřesnosti, ale cítili jsme pachuť manipulace, která z Reportáže psané na oprátce dělala nedotknutelné moderní domácí evangelium. Fučík byl prezentován jako komunistický nadčlověk, který tváří v tvář gestapu nepolevil ani na vteřinu.
Tato přemrštěná glorifikace však dosáhla opaku, místo úcty vzbudila hlubokou nedůvěru k celému oficiálnímu obrazu o jeho neochvějnosti. Právě tato zkušenost s totalitní lží vede k otázce, zda byl Fučík skutečně tím hrdinou, za kterého ho režim vydával, nebo zda šlo o slabocha, který po zatčení podlehl tlaku. Historické výzkumy po roce 1989 ukázaly, že pravda je mnohem složitější než černobílá propaganda.
Fučík nebyl vymyšlenou postavou, skutečně trpěl a zemřel na popravišti, ale zároveň se ukázalo, že ve vyšetřovací vazbě mluvil více, než následně režim přiznával. Tato nejednoznačnost je pro mnohé nepřijatelná, protože narušuje čistý obraz mučedníka a nahrazuje ho chybujícím člověkem z masa a kostí. Debata o tom, zda Fučík s okupanty spolupracoval v naději, že je přelstí, nebo zda prostě psychicky zlomený poskytoval informace, odráží naši neschopnost přijmout šedou zónu lidské psychiky, vystavené drtivému tlaku doby. Pro kritiky je snadné označit ho za zrádce a lháře, zatímco pro zastánce starých pořádků zůstává nedotknutelnou ikonou.
Ostražitost při práci s výklady dějin z dob totality by měla být naším obranným mechanismem, ale zároveň nás činí náchylnými k opačnému extrému, k naprostému popírání jakéhokoli hrdinství. Pokud nám bylo lháno o Fučíkově dokonalosti, máme tendenci věřit, že všechno byla lež a že ve skutečnosti byl jen zbabělcem. Tím se však opět vracíme k touze po jednoduchých vysvětleních. Odmítáme uvěřit, že i člověk, který v něčem selhal, mohl v jiném okamžiku projevit autentickou odvahu.
Dějiny života a boje Julia Fučíka s okupanty nehovoří jen o něm, ale o naší neochotě vidět tragickou složitost lidského osudu. Dospělý vztah k minulosti vyžaduje odvahu nahlížet na postavy jako na lidi, nikoliv jako na symboly. Uznat Fučíka jako tragickou postavu, která v extrémních podmínkách lavírovala mezi hrdinstvím a selháním. Paradoxně by to pro nás u něj mělo být jednodušší, než třeba v případě srovnání Julia Fučíka s Emilem Háchou. Na něm je vidět, jak rozdílně přistupujeme k lidskému selhání a hrdinství v mezních situacích. Zatímco Fučík byl režimem stylizován do role aktivního, neochvějného bojovníka, Hácha zůstává v historické paměti jako tragický symbol pasivity a zlomeného muže.
Ironií osudu je, že oba čelili stejnému soustrojí zla a oba v něm ztratili svou integritu, Fučík možná přílišným taktizováním ve vyšetřovně, Hácha postupným politickým a zdravotním rozkladem v úřadu. Přestože jeden je vnímán jako (byť zpochybněná) ikona odporu a druhý jako (byť částečně rehabilitovaná) oběť kolaborace, jejich osudy ukazují, že hranice mezi „slabošstvím“ a „obětí okolností“ je v časech totality nesmírně tenká. Oba se nakonec stali pouhými figurkami ve hře mocnějších sil, které jejich skutečnou lidskou tvář překryly nánosem ideologických výkladů.
Roku 1943 byl Fučík odsouzen k trestu smrti, a poté ve věznici v Berlíně-Plötzensee popraven oběšením. Tedy nikoli gilotinou, jak bývá obvykle tradováno; 7. září 1943 byla popravčí komora v Plötzensee poškozena bombardováním a gilotina byla načas vyřazena z provozu; popravy bylo možné vykonávat pouze oběšením. Osudy jeho tělesných ostatků jsou neznámé, což po válce podnítilo až fantastické spekulace. V návaznosti na pozdější apoteózu jeho osoby vznikaly konspirační teorie, že byl vlastně kolaborantem gestapa a jeho poprava byla zinscenována, aby unikl poválečnému trestu. V této souvislosti dokonce Bolívie po letech nabídla ČSSR údajnou kostru „uprchlého“ J. Fučíka. Žádná z těchto teorií se však nepotvrdila.
Ve světle pozdějšího fučíkovského mýtu se později objevily úvahy, zda při zatýkání neporušil odbojové zásady. Ačkoli měl dvě pistole, proti gestapu je nepoužil a vzdal se. Ozbrojený odpor při zatýkání se přitom naléhavě doporučoval s ohledem na nutnost uškodit nepříteli; především se bojem s nutnými ztrátami zmenšovala pravděpodobnost zatčení s následnými krutými výslechy, kterými okupanti mohli ze zadržených vytěžit informace o dalších lidech, napojených na odboj.
V Reportáži psané na oprátce se v později vynechávaných pasážích zmiňuje o „vysoké hře“, totiž že „vodil gestapo za nos“ a zdánlivě upřímně vypovídal, ovšem jen o těch soudruzích, kteří byli podle zatčeným odbojářům dostupných informací již stejně ve vězení. V letech zatčení byl údajně vídán v Praze v rozhovoru s komisařem gestapa Böhmem. Böhm v poválečných výpovědích mluvil o šesti až osmi výjezdech. Tyto vycházky Fučík v Reportáži vysvětloval jako pokus odlákat pozornost a získat čas.
Podle Ferdinanda Peroutky se Fučíkovi ve vězení na Pankráci dostávalo zvláštního zacházení; Peroutka však nikdy nebyl členem vnitřního odboje. Zveřejnil rovněž tento názor: „Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl.“
Julius Jaroslav Fučík už jako novinář patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR, a soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu, V zemi, kde zítra již znamená včera, je ukázkou mimořádně tendenčního referování o impériu, které procházelo stalinským terorem a jehož průmyslový rozvoj si vyžádal miliony obětí. První vydání díla se datuje k roku 1932, kdy na Ukrajině započal hladomor. Knihu jsem četl a ozřejmila mi mnohé ohledně intelektuální manipulace, které se novináři s oblibou dopouštějí ve snaze společnost vychovat.
V dnešní době bychom jeho tehdejší práci mohli přirovnat ke způsobu referování o masmigračním obohacení nás, xenofobních Čehůnů, jak ho podává ze své cesty do Pákistánu jeden můj kolega novinář. Nebudu ho jmenovat, příliš si jej vážím jako spolužáka ze žurnalistiky i lidsky, ale citát z jeho cestopisného článku přesně vystihuje podstatu fučíkovské masírky. „Mnohokrát za nás někdo u sousedního stolu zaplatil oběd… A já se v duchu často zastyděl, že se takhle k cizincům nechováme i my doma.“
S Juliem Fučíkem se pojí i paradox českého přístupu k oběma zločineckým organizacím, které se podepsaly na Gaussově křivce lidských kvalit našeho národa. Nacismu a komunismu. Zatímco prvorepublikové i poválečné komunisty máme potřebu omlouvat a přiznávat jim legitimní prostor v diskuzi, kdokoli projevil silnější pravicové tendence, je našim veřejným intelektuálům okamžitě podezřelý.
Tento paradox asymetrického vnímání viny a hrdinství je hluboce zakořeněn v estetice a jazyku obou ideologií. Zatímco nacionální socialismus ve své podstatě otevřeně pracoval s exkluzí, nerovností a nenávistí, komunismus se vždy halil do pláště univerzalismu, bratrství a pokroku. Právě tato humánní fasáda dovoluje mnoha lidem i dnes vnímat postavy typu Fučíka jako sice tragicky mýlící se, ale v jádru „dobré“ hrdiny. Pokud by však dobový autor se stejným literárním zápalem oslavoval estetiku a řád nacismu, byl by bez milosti vymazán z historie jako morální zrůda.
Co z toho plyne pro nás? Tato benevolence k levicovému radikalismu vytváří nebezpečné slepé místo v našem vnímání totality. Jeho dokonalým zosobněním je arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A., zvolený do funkce prezidenta republiky. Vytvořili jsme si úzus, že levicový extremismus je projevem mladického idealismu či sociálního cítění, zatímco jakýkoli projev silnější pravicové identity je okamžitě cejchován jako zárodek fašismu.
Tento dvojí metr se pak propisuje i do moderní české a patrně obecně evropské žurnalistiky. Fučík v roce 1932 neviděl totalitní diktaturu stalinismu, protože ji vidět nechtěl, jeho mysl už byla předem nastavena na hledání „nového člověka“, a především „výchovu českého člověka doma“. Stejně tak dnešní intelektuální elity často podléhají potřebě „vychovávat“ společnost tím, že zdůrazňují pozitivní emoce a ignorují tvrdá data, čímž se dopouštějí stejné manipulace, jakou najdeme v Reportáži psané na oprátce.
Sám Fučík se i přes výhrady k podepsání německo-sovětského paktu Molotov–Ribbentrop do protinacistického odboje plně zapojil až po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941. Ilegálně například vydával Rudé právo a další tiskoviny. Tedy v době, kdy to bylo jeho soudruhy přijato jako povolené. Lze říci, že tehdy šel, stejně jako naši současní veřejní intelektuálové, s proudem, jakmile se to nosilo. Ke cti mu ovšem slouží, že při tom riskoval život.
Dnes se v České republice mezi veřejnými intelektuály nosí okázalá ostražitost vůči pravicovým tendencím, hraničící až s paranoiou. Což v našem veřejném prostoru paradoxně uvolňuje cestu nekritickému přijímání neomarxistických a levicových konceptů, které jsou stejně destruktivní, jen mají lépe marketingově zvládnutý narativ o spravedlnosti. Pokud budeme i nadále omlouvat zločiny a lži minulosti jen proto, že měly „ušlechtilé cíle“, budeme odsouzeni k tomu, že nás každá další totalita opět zastihne nepřipravené, pravděpodobně opět s úsměvem na tváři a citátem o lepším zítřku. Dospělost národa se pozná podle toho, že dokáže měřit vinu stejným metrem bez ohledu na to, zda příslušník zločinecké organizace nosil hnědou, nebo rudou košili.
Jak napsal na 57. straně své hořké kroniky Rozvrat. Mnichov a náš osud Vilém Hejl (muž, který věděl přesně, o čem mluví, neboť z politických důvodů nebyl přijat na vysokou školu, v letech 1953-1954 vězněn za „sdružování proti republice“ a svobody se nedožil, neboť 23. ledna 1989 zemřel v Mnichově): „Laskavým a chápavým ohledům se zato těší minulost žijících bývalých stalinistů; ostatně vždyť přece prý „komunisté kolem sebe výrazně seskupovali vše, co mělo v Čechách ducha, fantazii a tvořivou odvahu“ (Eva Kantůrková), což je tvrzení svou nehorázností srovnatelné s podobnými vývody Milana Kundery („… namítejte si, co chcete, komunisté byli chytřejší. Měli velkorysý program. Plán úplně nového světa, v němž všichni najdou své místo. Ti, co byli proti nim, neměli žádný velký sen, nýbrž jen pár morálních zásad, obnošených a nudných, z kterých chtěli ušít záplaty na roztrhané kalhoty poměrů takových, jaké byly.“), možná ironizujícího, možná povzneseného nad tehdejší situaci jako na epizodu v jeho vlastním zrání, jejíž souvislosti a dosah se ho netýkají, a konečně možná dodnes v hloubi duše přesvědčeného, že v únoru 1948 patřil k „aktivnější, chytřejší a lepší“ polovině národa. Mundus vult decipi, ergo decipiatur. Retušování pokračuje.“
Zdroje: Wikipedie (ZDE), Julius Fučík: V zemi, kde zítra již znamená včera, Vilém Hejl: Rozvrat. Mnichov a náš osud
Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc DUBEN 2026:
*****************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Jan Tománek 2000,- Kč, Tomáš Šimčík 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, František Burda 50,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, ing. Vojtěch Vorel 500,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Ivo Pimper 500,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Jan Petr 500,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Anonym 150,- Kč, Anonym 5000,- Kč, Petr Včelka 600,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, V. F. Horák 500,- Kč, Anonym 300,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, ing. Jiří Viselka 500,- Kč
Celkem za měsíc: ... 21 160,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc DUBEN 2026:
*****************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Jan Tománek 2000,- Kč, Tomáš Šimčík 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, František Burda 50,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, ing. Vojtěch Vorel 500,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Ivo Pimper 500,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Jan Petr 500,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Anonym 150,- Kč, Anonym 5000,- Kč, Petr Včelka 600,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, V. F. Horák 500,- Kč, Anonym 300,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, ing. Jiří Viselka 500,- Kč
Celkem za měsíc: ... 21 160,00 Kč
Vybráno 47.00%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to? Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
Latest posts by Redakce (see all)
- Petr Pavel a jeho evropské vize - 24.4.2026
- Lídrem současné opozice je Petr, ale nikoliv Pavel! - 24.4.2026
- Začíná válka o Českou televizi: O co se vlastně bojuje? - 24.4.2026
(12 votes, average: 4,17 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Vzpomínka na covid
KORONAPREVRAT Snad se nám to všechno jenom zdálo? Přece není možné, aby se celý svět najednou zastavil kvůli sezónní
Jak se vlastně žilo v komunistickém ráji
OD: VLASTIMIL PODRACKÝ 06|10|2013 Předvolební kampaň vrcholí a mnozí lidé, mající problémy v současné společnosti, vzpomínají, jak to bylo
13 komentářů
Citace: Sám Fučík se i přes výhrady k podepsání německo-sovětského paktu Molotov–Ribbentrop do protinacistického odboje plně zapojil až po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941. Ilegálně například vydával Rudé právo a další tiskoviny. Tedy v době, kdy to bylo jeho soudruhy přijato jako povolené. Lze říci, že tehdy šel, stejně jako naši současní veřejní intelektuálové, s proudem, jakmile se to nosilo.
Srovnávat zapojení Julia Fučíka do odboje za druhé světové války se současným jitím s proudem některých lidí mi připadá vůči Fučíkovi nespravedlivé. To jsou podle mne naprosto nesouměřitelné věci. Fučík se vydával v nebezpečí života a také životem zaplatil. Lidé, kteří dnes jdou s proudem, neriskují nic, naopak. Dělají to buď z blbosti, z pohodlnosti, ze zbabělosti, anebo ze zištných důvodů.
Kdo by chtěl být na místě Emila Háchy? Vždyť on se do funkce dostal tak, když nikdo v tehdejší turbulentní době ji nechtěl dělat. Když funkci přijal, byla to od něj vlastně oběť.
Nejlépe je takovým situacím – válkám předcházet. To se děje především diplomatickým jednáním a také nepodporováním válek.
Války jsou hnusné a lidé v nich trpí. Buď umírají na frontě, v zázemí, nebo někteří procházejí takovým osudem jako Fučík a Hácha.
Článek zapomněl zmínit to, že Brazilie někdy začátkem 80. let informovala ČSSR o tom, že tam zemřel její občan – Julius Fučík. Tuto informaci si „samozřejmě“ AI nepamatuje….
Protože to je stokrát vyvrácený nesmysl, možná dokonce špatný vtip. A nebyla to Brazílie, nýbrž Bolívie. A Bolívie nabídla pouze kostru, o které se nepodařilo nic bližšího zjistit. Nesmíte věřit každé kravině!
Všude kolem nás jsou neviditelní mimozemšťané!
A to že je nevidíme, je jasný důkaz jejich existence na Zemi.
Fašismus a zejména jeho německá odnož, národní socialismus, nemá s pravicí nic psolečného – je to systém, který SOCIALIZUJE ztráty. Tedy hradí chyby mocných jednotlivců z eráru, z daní dělnictva i pracující inteligence. Jedná se zjevně o levicový systém. Z „daní“ těch, kdož jsou placeni státem se to pochopitelně neplatí, protože to nejsou daně, to je jen způsob jak vytvořit činnost pro hordu úředníků, kteří přesouvají peníze tam a zase zpět, jen budování iluze. Daně jsou odvod z vytvořeného bohatství, ne část nekonečného perpeta debile.
Tohle směšování konzervativního/pravicového přístupu a fašistických tendencí je absurdní. Lze si představit národní i nacionalistickou pravicovou politiku, ale nějak si nevybavuju, že by ji kde zkoušel někdo realizovat v nějaké extremistické formě.
Iluze konzervativních levičáků je jen iluzí. Stačí si přečíst pár textů od lidí, kteří se za takové prohlašují (Vidlák nebo kdokoliv ze Stačilo!) a je vidět, že na jejich přístupu moc konzervativního není, je tam třeba nějaké, mnohdy i okázalé, národovectví, ale konzervativismus ve smyslu šetrného státu??? Kde?
Stát je prostě buď intruzivní střed ala programově Svobodní, Trikolora, částečně SPD, nebo extremisticky intruzivní levice, to je zbytek parlamentu. Stát, který by objektivně respektovat práva jednotlivců z nihž vychází pravicová politika, nikde na planetě není a v našem politickém spektru není nikde přítomen. Trikoloru i Svobodné s jejich programy by Alois Rašín nebo Ludwig von Mises označil za socialistické experimentátory – postačil by jejich tolerantní přístup k centrální bance a papírovým penězům.
Ta skutečná pravice za nic nemůže a nikdy nic špatného nezpůsobila.
A taky ji nikdo nikdy neviděl….
Ó, jak je snadné pomlouvat dávno mrtvého člověka, který prošel mašinerií gestapa. Jak snadné je říct, že pan Fučík byl maskotem bolševiků. Mysím, že komunistická glorifikace pana Fučíka nebyla glorifikací komunismu, ale odporu proti nacismu. Podobný článek by se dal napsat v podstatě o komkoli, protože nikdo není superkladný hrdina. Byl Havlíček Borovský konfident a udavač, nebo prostě jen oběť Rakousko-Uherské policejní brutality? A co třeba Karel Sabina? Byl Churchil britský hrdina nebo jen odporná koloniální figura, která odstartovala studenou válku?
Fučík MOHL být kýmkoli, ale autor je jistě hlupák, text o howně, zbytečný libodemo výkal.
Dejte Fučíkovi pokoj , spíš přemýšlejte , jak byste se zachovali na jeho místě !
Mno, na jeho místě bych se rozhodně vyhýbal Gustě Kodeřičové.
Občas si myslím, že se Gestapu udal sám, aby se jí zbavil.
Souhlas. Pořád na někoho kydat špínu a jak stateční by byli kydači v jeho botách?
Nastává doba,kdy si každý z nás z mnoha může zkusitt si na Fučíka zahrát.
Kazdy narod potrebuje nejake hrdiny, at je to Fucik, nebo ucitel z Vysiho pricipu. I o Masinech se da rikat to i ono, pro jedny vrazi, pro druhe bojovnici proti komunismu. A nejvic hedinu ma ten narod ktery umi nejlip lahat. Amici napriklad uz aspon desetkrat zachranili cely svet a prilehle galaxie. Drive ti hrdinove byli bili, dnes jsou cerny jak bota. I Rusko ma hejno hrdinu, jak dnes, tak i vcera.