Buďme vůči politikům sebevědomí

Politik je člověk, který na úkor daňových poplatníků rozděluje prostřednictvím získané moci jiným peníze a privilegia. Jeho cílem je, aby se udržel u koncentrovaného zdroje peněz, privilegií, dotací a veřejného zájmu. Zkusme stát zbavit aury nadpozemskosti. Jak?

Neprokazujme úctu prezidentovi, poslancům, senátorům, ministrům a dalším politikům. Není proč. Neklaníme se žebrákům ani jiným existencím žijícím za cizí peníze. A politici žijí za naše peníze.

Do politické funkce může být zvolen každý hlupák a hlas hlupáka i chytráka ve volbách váží stejně. A zvolením do politické funkce se lidé určitě nestávají najednou chytrými. Úplně stejné, ne-li vyšší kvality Parlamentu z hlediska morálního, bychom dosáhli losováním a jakýkoliv člověk z ulice by dokázal nahradit jakéhokoliv poslance nebo senátora. Volební neúčastí se nezříkáme práva na kritiku ani nedáváme souhlas s tím, co politici páchají.

Nevkládejme do politiků naděje na vybudování ráje na zemi nebo odstranění všech nedokonalostí společnosti. Svět není dokonalý a ani nikdy nebude. Naopak snaha vybudovat dokonalou společnost vždy vyústila v něco hodně škaredého, kde předchozí nedokonalosti by se jevily jako naprosto nepodstatné.

Pohrdejme parlamentní imunitou, je to projev strachu členů parlamentu před výsledkem vlastní práce v podobě nezávislosti policie, státního zastupitelství a soudů. Neponižujme se před modrými majáky. Sanitku, hasiče a policii poznáme a záchranný systém pracuje bez přiblblých limuzín.

Všechno co politici zařídí a vybudují, každý byt, silnice, škola, stojí na základech daňového vyvlastnění, proto nic z toho neobdivujme. Stát nemá jiné peníze než naše. Najděme si za den pět minut na přemýšlení, zda plošné zdražování, inflace organizovaná centrální bankou, která znehodnocuje naše peníze, představuje pro nás samotné šíření blaha nebo zla.

Zůstaňme hluší k argumentům o tzv. naší půdě, naších podnicích, naší obchodní bilanci nebo k veřejným, celospolečenským, státním zájmům. Máme pouze svůj dům, pozemek, firmu, peněženku, život. Kdyby si každý hleděl svého majetku a života, nebyli bychom pro politiky tak snadno ovladatelným stádem.

Nedívejme se na estrády, diskusní pořady a nekupujme bulvární plátky, kde exhibují politici a byrokraté. Oni se nezajímají o naše názory, proč bychom se měli zajímat my o jejich. Nečtěme projevy a články politiků, ignorujme jejich diskuse a mítinky, protože chtějí pouze manipulovat s naší myslí. Bez posluchačů a čtenářů je politik nikým.

Za znak úpadku mravů považujme snahu mladých lidí získat po škole státní zaměstnání a zrazujme je od takovéhoto rozhodnutí.

Na úřadech buďme sebevědomí, podlézáním ničeho nedosáhneme. Nemusíme se stydět za horší šaty než ministr nebo úředník, protože on je oblečen za nám sebrané peníze. Ve frontách nestůjme mlčky a snažme probudit rozhořčení i u dalších spolutrpících občanů. Na úřadech neprosme. Všechno co nás tam obklopuje, všechny „poskytované služby“ platíme.

Nepředávejme dobrovolně státu informace, nepředávejme je ani (a)sociálním sítím. Dbejme, aby naše děti odmalička rozpoznaly státní indoktrinaci.

Nespojujme krajinu, hrady, zámky, umělecké předměty, hudbu a sport se státem. Jsou krásné samy o sobě. Pomocí národního sentimentu, účelovým výkladem dějin, zdůrazňováním naší výjimečnosti nebo vzbuzováním pocitu ohrožení ze strany ostatních států politici zatemňují rozum občanů.

Nedělejme jiným, co sami nesnášíme. Mějme na paměti, že když dáme ve volbách mandát politikům k regulaci různých „nepřátel státu“, jako jsou živnostníci a podnikatelé, ty stejné morové rány dopadnou za chvíli i na nás.

Nad každou korunou ztracenou na daních plačme, protože pomůže vytvořit další regulace a zákazy. Neustále přemýšlejme, proč platíme nežádané a co jsme si za berně mohli sami sobě nebo svým blízkým koupit pěkného.