ANO a ČSSD mezi Západem a Východem

Tento týden se má rozhodnout, zda se domluví vláda ANO, komunistů a ČSSD. Jak jednání dopadnou, to neví ani jejich samotní aktéři; jak by to mohl tušit pozorovatel zvenčí? Babiš asi nabídne ČSSD něco navíc, ale téměř určitě to nebude tak lákavé, jak ČSSD chce. Navíc platí, že tím, kdo se mermomocí snaží do vlády s Babišem dostat, je vedení strany. Poslanecký klub a asi i většina členské základny by z případné vládní spolupráce nic nezískala – vidí ji proto realističtěji a kritičtěji.

Je to logické: zatímco pro stávající vedení je možnost usednout ve vládě poslední reálnou šancí na vysoké politické funkce, zbytek strany podvědomě tuší, že strana může v dalších volbách narazit na 5% práh zespodu a ze Sněmovny odejít. Obětovat budoucnost pro okamžitý a krátkodobý politický zisk je běžná makroekonomická strategie ČSSD; teď se ji její vedení pokouší aplikovat i na vlastní stranu. Nezbývá než jim popřát hodně štěstí.

Spory o zahraniční politiku

Sestavování vlády se nově odehrává i v zahraničně-politických kulisách. Bez jakékoliv ironie je nutné ocenit, že Babiš a jeho lidé (ministři Pelikán a Stropnický) udělali správnou věc, když vyhostili 3 ruské diplomaty a vydali podezřelého hackera Nikulina do USA. Udělat to ve chvíli, kdy Babišův osud částečně závisí na dobré vůli Miloše Zemana, jistě nebylo jednoduché. Je zřetelně poznat výrazný rozdíl mezi Babišem a Sobotkou – lze snadno odhadnout, že bývalý premiér by odvahu čelit otevřeně proruskému prezidentovi nenašel.

Podruhé do sestavování vlády zasáhla syrská krize. Babiš i ministři Stropnický a Šlechtová se zachovali tak, jak měli: jako vláda členské země NATO. Dojem ale záhy opadl – premiér se po schůzce s prezidentem začal od vlastních lidí distancovat a své vyjádření relativizoval. Spolupráce s komunisty a ČSSD si pomalu začíná vybírat svou daň; začít to Babišovi ostře vyčítat bude možné ve chvíli, kdy se to reálně projeví na pozici ČR v konkrétních otázkách. Zatím si stále lze určitý optimismus udržet.

Naopak pohled na ČSSD po dokončení jejího sjezdu je více než smutný. Tři z pěti místopředsedů podporují referendum o odchodu z EU, lidé jako Foldyna a Zimola jsou z hlediska zahraniční orientace čistými zesilovači hlasu Hradu uvnitř strany. Není se proto co divit, že stanovisko předsedy Hamáčka k odvetnému útoku na syrské laboratoře bylo otřesné. Sledovat racionálního a kompetentního politika, jak nadbíhá zemanovskému vidění světa, není pěkný pohled.

Co bude dál?

Jak bylo řečeno v úvodu, nic není rozhodnuto. Andrej Babiš může (a nemusí) dát ČSSD nabídku, kterou vedení přijme. Bude po něm následovat vnitrostranické referendum? Schválí spolupráci s ANO a KSČM?

Pokud dohoda s ČSSD nebude, ocitne se Babiš na konci s dechem. Už nyní je zřetelně oslaben: připouští vnitrostranickou opozici, kritizuje vlastní ministry a poslance a svádí na ně vinu za chaos v jednání. Jeho voliči se štěpí na domácí i zahraniční agendě a ať udělá cokoliv, brzy si to vybere daň na preferencích ANO. S jistotou to neví ani ti, kterým na tom záleží nejvíc. Jediný reálný fakt, tedy nástup komunistů k moci, je sám o sobě otřesný.

Předčasné volby navíc asi nebudou. Prezident Zeman si posílení ANO nepřeje, neboť ho má v současnosti skrze „své“ satelity (KSČM, SPD a ČSSD) pod tlakem a kontrolou. Ostatní strany nemají peníze ani chuť na nové hlasování; zároveň nechtějí, aby celostátní volby zastínily bitvu o radnice v podzimních komunálních volbách. Andrej Babiš je tak lapen v pasti: z jedné strany mu vyčítají trestní stíhání a střet zájmů, z druhé je pak ohrožen populistickou a proruskou politikou Zemanova tábora.

Konec politického patu a šance na normální funkční vládu není v dohledu. A to, že náš prozápadní a proevropský kurz drží v rukou jinak nebezpečný a kontroverzní oligarcha, na jistotě nepřidá.