Agent StB Falmer: StB nebyla zločinecká organizace

Siebert Bohumil, 16. 4. 1909 Jičín – 1991 Praha. Během okupace byl členem Vlajky a účastnil se 8. 8. 1940 útoku na sekretariát Národního souručenství v Dušní ulici. Ve Vlajce pracoval především pod velitelem Svatoplukových gard Jaroslavem Čermákem, majitelem továrny na celuloidové zboží. V lednu 1940 se stal placeným konfidentem pražského gestapa, které mu přidělilo krycí jméno Veselý. Součástí jeho odměny od gestapa byl i byt, který musela opustit židovská rodina. Byl nasazen i na sledování generála Aloise Eliáše a při poválečném vyšetřování tvrdil, že se ho pokoušel varovat. Ludmile Voznicové vyhrožoval udáním, pokud se s ním nebude intimně stýkat. Během okupace se zřejmě značně obohatil, neboť sliboval řadě osob za vysoké finanční částky propuštění jejich blízkých z vyšetřovací vazby gestapa. Celkem takto získal asi 1 600 000,- protektorátních korun. Jako dalšího konfidenta gestapa přímo získal člena Vlajky Antonína Zittu. Od roku 1942 působil jako příslušník závodní stráže v továrně Junkers Flugzeug und Motorwerke v Letňanech, kde udal několik zaměstnanců.

3. 5. 1945 byl zatčen gestapem a vězněn v Malé pevnosti Terezín, mohlo se jednat o poskytnutí krytí ze strany gestapa. Po osvobození byl zajištěn československými orgány a až do soudního procesu vězněn. Ve vazbě byl využíván pracovníky Zemského odboru bezpečnosti jako informátor. Pracovníci ZOB a později Státní bezpečnosti Sieberta dokonce propouštěli z vazby a byl nasazen jako provokatér mimo jiné proti Vladimíru Krajinovi a proti dalším funkcionářům Národně socialistické strany. V letech 1946 a 1947 se podílel na ilegálních a protizákonných obchodech s německými markami, kterými byla přes krycí firmu Eupex financována činnost KSČ. Siebert byl 3. 5. 1947 odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Praze k trestu doživotního odnětí svobody. Byl umístěn do uranových dolů na Jáchymovsku a pracoval minimálně během roku 1953 v podzemí. 28. 2. 1955 byl na marodce tábora Nikolaj kontaktován příslušníky Státní bezpečnosti a zavázán ke spolupráci, na kterou podle hlášení přistoupil zcela dobrovolně. Vázací akt s ním provedl a přísahu jej nechal podepsat starší seržant Jaromír Čemus. Sám si vybral krycí jméno Danilo. V roce 1955 po záchvatu mrtvice ochrnul na půl těla a převezen do vězeňské nemocnice ve Valticích. Státní bezpečnost s ním na celý rok spolupráci přerušila a jeho svazek byl uložen do archivu. Již během jara 1956 byl znovu aktivován i přesto, že byl stále hospitalizován. Podle hlášení podpraporčíka Josefa Lapšíka ze dne 23. 5. 1956 Siebert velmi dobře komunikoval se svým řídícím orgánem. Nakonec byl kvůli zdravotnímu stavu v roce 1958 propuštěn.

Od roku 1963 pracoval pro Státní bezpečnost pod krycím jménem Motolský, ale byl podezříván z finančních machinací. Během jeho vyšetřování se ukázalo, že skutečně vybíral od svých „klientů“ zálohy na zakoupení automobilů a s penězi vždy zmizel. Ukázalo se rovněž, že několika lidem prozradil svoji spolupráci se Státní bezpečností a dokonce se chlubil styky na Ministerstvu vnitra. Dále bylo prošetřováním zjištěno, že řada zpráv, které podával Státní bezpečnosti, je vymyšlených. Během roku 1963 s ním Státní bezpečnost přerušila kontakt a byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody. V roce 1965 byl jako nevyléčitelně nemocný propuštěn. V roce 1969 opustil na cizí pas Československo a žil ve Švédsku. V roce 1990 se vrátil do Prahy, kde o rok později zemřel.

A ještě z blogu Tomáše Vodvářky:

Od samého počátku převzetí moci v roce 1948 byla činnost Státní bezpečnosti zaměřena primárně na potlačování jakékoli opozice, tedy zcela legálního a v demokracii naprosto obvyklého subjektu. V rejstříku této organizace byly metody, které považujeme standardně za gangsterské. Soudruh Filip by možná měl problém vysvětlit, jakým způsobem ohrožoval stát kupříkladu Josef Toufar, který byl brutálně umlácen k smrti vyšetřovatelem Ladislavem Máchou. Možná zná jméno dalšího faráře Coufala, který byl nalezen umučen ve svém bytě a jehož vražda nebyla nikdy – a to z pochopitelných důvodů – objasněna. Poté by se mohl rozhovořit, jak republiku ohrožovaly řádové sestry v klášterech, které se staraly o nemocné, když stát selhával. Jak naši zemi ohrožovali mniši v řeholních společenstvích, kteří byli počátkem 50. let 20. století svážení v noci jako dobytek do internace v Želivě.

Soudruh Filip si už nevzpomíná na akci Asanace, kdy byli ze země násilně deportováni ti, kteří tak nějak nevyznávali ideu společného vlastnictví továren a dolů a chtěli si žít po svém, aniž by se nechali trávit komunistickou ideologií. Možná mu rovněž unikl bezpočet provokací, třeba noční telefony nepohodlným lidem, v kterých je sladký hlas varoval, že jejich žena s kočárkem může být na procházce obětí autonehody. Možná si matně vzpomene na kvantum domovních prohlídek a zabavování osobních věcí. Nebo třeba vyvážení “závadových” osob v zimě za město jen tak, v domácím oblečení.

Pokud si nevzpomíná, je třeba mu to připomenout, neboť jak se zdá a jak se vyplňuje předpověď, drzost a nestoudnost komunistů po necelých 30 letech od jejich odstavení od moci narůstá poměrně významným způsobem. Že ony omyly, které váhavě připouští, byly prachsprosté vraždy, likvidace těch méně poddajných, ničení charakterů dalších, kteří měli rodiny a závazky a nechtěli zničit život svým dětem.

Soudruh Filip to nepochybně dobře ví. Ví i to, že je chráněn poslaneckou imunitou před případnou impulsivní reakcí občana, který byl StB perzekvován a jemuž by podobné výroky jaksi nesedly. Měl by si však dávat tak trochu pozor. On by se totiž mohl stát jiný politováníhodný omyl, že by třeba při podobných projevech na veřejném místě by onen občan mohl na Filipovu imunitu mohl pozapomenout.

 [ad#pp-clanek-ctverec]