Bez lidí to nejde

To bylo keců o nové ekonomice, která už klepe na dveře. To bylo řečí o vyspělé robotizaci, o tom, jak lidé budou ve velkém přicházet o místa, protože pro výrobu už nebudou zapotřebí. K tomu nám servírovali obrázky z továren Applu nebo Tesly, kde jsou prý už celé sekce, kde není zapotřebí lidí.  

Už třicet let je člověk tím nejsprostějším průmyslovým materiálem, který je možné snadno vyhodit a bez problémů nahradit. A když se náhrada nenajde tady, přiveze se z Mongolska. Člověk byl drahá a nespolehlivá položka na kterou platí jen bič, knuta, pokuty, represe a tak vůbec. 

A ejhle… stačilo mít dvě stě tisíc lidí v karanténě po návratu z dovolené, stačilo trochu omezit život, zavřít hospody a najednou se ukazuje, kdo je skutečným pohonem ekonomiky… a roboti to nejsou. Automobilky zavřely a bez lidí nejede vůbec nic. Koneckonců, zavřely by stejně, protože robot žádné součástky přes zavřené a omezené hranice nepřiveze a žádný robot kamiony nezkontroluje a nezměří lidem teplotu. 

Chybějícího člověka nic nenahradí. Ani  v práci, ani v zábavě. Bez lidí to nejde. Jen člověk umí improvizovat, jen člověk zajistí roušky, které nezajistí ani diplomacie. Jen člověk si poradí v nových podmínkách, jen člověk se přizpůsobí, člověk vymyslí, člověk zařídí, člověk udělá.  

Stejně tak bylo keců o zlé Číně a ještě zlejším Rusku. Je nutné je okopávat, protože to byl ten recept, jak vypadat jako suverénní stát. Je třeba bourat sochy a přejmenovávat náměstí. Je třeba jezdit na Taiwan a vypovídat smlouvy o partnerství. A najednou koukáme, že se bez nich neobejdeme. 

Hřib sice umí vypovídat smlouvy, ale nepostavil žádnou továrnu na zdravotnický materiál. Kolář umí bojovat proti Koněvově soše, ale neumí zajistit letadlo, které by nám něco dovezlo. Jo, kdybychom měli vlastní kapacity, vlastní sklady, vlastní zdravotnický (a nejlépe i ostatní) průmysl, mohli jsme dělat dlouhý nos a koho bychom chtěli. Připomínají mi tu vránu, co sedí na větvi nad propastí a machruje. Postupně si k ní sednou zajíc, liška i vlk, aby také machrovali. Pak to zkusí i medvěd, větev se zlomí, všichni padají do propasti a vrána povídá: “Vy nemáte křídla? Tak co machrujete?” 

Koroňáček nám ukázal, co všechno u nás nemáme… ale původně jsme měli. 

Myslím že Hřib teď sedí doma a každý den se modlí k Havlovi, aby Babišova opatření přišla včas. Pokud bychom nedej bože pokračovali v sešupu, za chvíli by přijeli i čínští doktoři a on osobně by je nejspíš musel vítat. A pokud opatření přišla včas, bude na konci muset poděkovat Hamáčkovi s Babišem. Pokud ta opatření zabrala, tak budeme ostrůvkem průseru uprostřed moře megaprůseru. Budeme mít novou svatou trojici – Babiš, Hamáček a Prymula, která bude svítit na celou Evropu, protože stejné problémy jako u nás mají i všude jinde, ale teď už jde jen o to, kdo s opatřeními začal nejdřív. 

Mimochodem… Hamáček v posledních dnech působí mnohem lépe než předtím. Přestal s těmi kecy o pokutách a restrikcích a přestal působit jako důstojník SS. Skoro jsem v pokušení říci, že ten chlap našel v torně svojí maršálskou hůl a teď má něco, v čem se našel a co mu jde. 

A ještě jeden postřeh – U nás ve firmě se tradovalo, že Babišovi se musí o průseru říci dopředu. Že se sice nasere, ale pak ho to přejde a na konci si vzpomene, kdo první ho upozorňoval. Pokud si průseru všimne Babiš sám, je to konec pro všechny manažery v dosahu. Zdá se, že něco podobného si Babiš přenesl i na vládu. I v Německu totiž existují epidemiologové, kteří mají podmínky o kterých se Prymulovi může jen zdát. Ale zdá se, že za Merkelovou se nedá jít s průserem. Nositel špatných zpráv dopadne jako u orientálního císaře. Za Babišem se naopak zajít dalo… Nevím, co mu Prymula řekl, ale ten chlap s ním nevyrazil dveře. Možná pak Babiš ještě nějaký ten den čekal a nevěřil, ale pak to přijal. Možná měl Prymula dostatečně proříznutý jazyk a z Babiše si na prdel nesedl a řekl mu všechno od plic. 

Právě tohle – rozhovor Prymuly s Babišem – to je ten bod, který rozhodl o naší budoucnosti. To, že Babiš začal s opatřeními ve chvíli kdy potvrzených případů bylo dvacet a v podstatě vůbec nic se nedělo.  Prymula si popovídal s Babišem a Babiš to vzal vážně. O naší budoucnosti nerozhodlo žádné referendum, žádné hlasování. Rozhodlo pár vět a osobní odvaha.

Pamatujete ještě tu ženskou, co Babišovi psala na fejsbučku, že se na karanténu může vykašlat, protože má moc práce? Kráva na věčné časy, zveřejněná médii na celou republiku. Nikdy už to nesmyje. Ona nadávala a Babiš už zavíral republiku. 

Stejné rozhodnutí dělala Merkelová i Johnson. I v Dojčlandu a Malé Británii se o jejich budoucnosti nerozhodlo ani ve volbách, ani v referendu, ani v neziskovce. Rozhodl o tom méně vydařený rozhovor než u nás. Rozhodlo o tom delší vyčkávání a menší osobní odvaha k něčemu brutálně nepopulárnímu, ale nutnému. 

A na konec se chci přidat k Admirálovi – pořád ještě nemáme vládní roušky. Ale všichni něco na hubě máme. Pořád ještě umíme improvizovat, pořád si ještě umíme poradit, pořád ještě máme svojí hlavu bez ohledu na vládu. Pořád ještě jsme češi. Když to šlo s rouškami, ono to půjde i s dalšími věcmi.