Žňové střípky: Pravá tvář modernizace

Na “moje” silo jezdí ve žních opravdový skanzen. Staré Zetory, staré vleky. Vždycky vyhlížím takového statného sedmdesátníka, který má vlek za traktor bez hydrauliky a zdvihá korbu k vysypání pomocí vzduchových válců. Jiný malý zemědělec zase na své pětituně vzadu nasadí kliku a zvedá korbu pomocí ozubených hřebenů a převodovky. Vlečka z roku 1958… 

Malých zemědělců s obstarožními zetory a ještě staršími vlečňáky je asi dvacet. Mají svých deset – padesát hektarů, jsou dávno důchodci, dělají to víceméně pro zábavu, proto jsou ještě před osmdesátkou všichni čilí a fit. Jsou ze starých časů. 

Tu a tam někomu traktor kiksne, i odtáhnou se navzájem někam stranou, aby nepřekáželi, stařík vytáhne vercajk, kastlík s náhradními díly, hodinu se v tom rýpe a je hotovo. Jen výjimečně musí někam odjet pro náhradní díl. Pokud jim praksne pneumatika, prostě ji vymění. Na polích jim jezdí jejich stejně obstarožní kombajny, většinou si je někdy před třiceti roky přitáhli z Rakouska. Všechno si udělají sami, znají všechny fígle mechanizátora i agronoma. 

Nikdy si nekoupili moderní podmítače ani jiné supersecí mašinky. Jejich zetorky by to ani neutáhly. Mají pořád ten primitivní secí stroj z filmu Marečku podejte mi pero, okraje úvratí jim neoznačuje GPS, ale zapíchnuté pruty kvůli kterým musejí při každém otočení na kraji pole vylézt z kabiny. 

Svá políčka pravidelně orají, pokud seženou hnůj, tak samozřejmě hnojí a pokud neseženou, alespoň si našrotují svojí slámu a zaorají tu. Nevyhýbají se hnojivům, protože vědí, jak se dělá výnos a nevyhýbají se ani chemii, protože prostě vědí, co se musí. Zároveň jsou to ale šelmové sedláci, kteří by si pro korunu nechali vrtat koleno a tak nekupují nic navíc a rozmýšlejí si s harpagonskou umanutostí, jestli je postřik nezbytný. 

Přes zimu se baví tím, že si svých dvacet hektárků projdou pěšky s kabelou na zádech a do každé myší dírky pěkně nasypou jed. Mají na to čas a ušetří jim to spoustu peněz. Obvykle u nich platí to, co říkal už Masaryk. Že malý rolník dokáže ze svých polí vydobýt víc než velkostatek, protože se lépe stará. 

Další, co mají společné je to, že jich každý rok ubývá. Obilné silo je zpravidla umístěné spádově, aby se tam snadno a dobře jezdilo z několikakilometrového okolí a tak samozřejmě známe všichni všechny. Každý rok někoho zubatá popadne. A proto to všechno píšu…

Když si s nimi člověk povídá, tak jejich největší starost je, že to nemají komu předat. V horším roce si vydělají tak sto a dvě stě tisíc. V lepším třeba i dvojnásobek. Ale jejich děti to už dělat nechtějí. Pro ně je to už málo a nejisté. Tu a tam přijde rok, kdy spočítají výnosy a náklady a výsledek je nula.

Sice by to zemědělčení mohli zvládat po práci (tak dvě hodinky denně plus třítýdenní dřina ve žních), ale proč? Těch průměrných dvě stě táců zisku ročně není dostatečná motivace. 

Staříci říkávají, že by klidně svá políčka předali i s novým moderním traktorem, že by si to mohli dovolit. Stejně tak by mohli koupit nějaký moderní vlek se kterým by se vůbec nemuselo vlézat z kabiny při vyklápění, ale proč by to dělali že? Stejně to celé zanikne i s nimi a jejich potomci ta pole jen pronajmou. Budou z toho mít asi půlku, což pořád na dovolenou v zahraničí stačí a nebudou mít žádné starosti. 

… až stařík skončí, přijede moderní agropodnik, políčka povyměňuje a sjednotí s dalšími pozemky a pak to přejede pořádným traktorem s pořádným kombinátorem, začne se tam přesně zemědělčit pomocí GPS. Výnos sice trochu klesne, ale především klesne podíl práce na hektar, takže zisk bude větší. Nikdo si nebude dělat starosti s postřiky i hnojivy, všeho se nasype přesně podle příruček a kdyby si někdo stěžoval, firemní právník se postará.  Dá se tomu říkat pokrok? 

Mezi těmi dvaceti byli tak tři, kteří jezdili se svými vnuky, nebo dokonce posílali své patnáctileté haranty, aby jezdili sami, pokud se dalo k silu dojet po polňačkách.  Ve všech případech už vnuci jezdili v klimatizované Forteře nebo Claasu, protože dědeček to rád koupil.  Jeden už měl moderní vlečku s hydraulickým otevíráním bočnic a druzí dva to okukovali a ptali se na cenu. 

Ti ostatní už to v podstatě jenom doklepávají a každý rok se jen dozvíme, že ten a ten velkopodnik převzal další hektary a tak už k nám nebude vozit vůbec, nebo bude vozit o dvě stovky tun víc. Vzápětí pak zmizí další větrolam, zcelí se pole a velcí agronomové budou špekulovat, jak to udělat, aby pole mohlo být velké i když nesmí být větší než třicet hektarů. A vymysleli to… dokonce vymysleli celou škálu možností.  Je to pokrok? 

Každopádně přesně k tomu to směřuje. Mladí neumějí opravit Zetor a i když budou mít moderní traktor, stejně jim moc velkou životnost nedávám. Zetor se dá opravit za pár korun, ale až se pokazí ten nový Claas, bude i malá oprava stát statisíce. Pak se to tak jako tak nevyplatí dělat. I když se tu a tam nějaký nadšený vnuk najde, nakonec narazí na ekonomickou realitu. Být malým zemědělcem znamená umět si všechno opravit sám. A moderní elektroniku a hydrauliku sám stejně nezvládne, stejně jako by to nezvládl ani jeho dědeček. A jednou i ten nejtrvanlivější Zetor doslouží… Je to pokrok?