6.5.2017
Redakce
0
Kategorie: Doporučujeme, Ekonomika

Zlost už zase cloumá mým majestátem!

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Kdykoliv si někde přečtu o tom, že někdo vinou státu bude muset ukončit své soukromé podnikání, vždycky mnou začne lomcovat nekontrolovatelná zlost. Podnikatel se nepouští do riskantního podniku proto, aby udělal radost státu, ale proto, aby udělal radost sobě a aby si splnil nějaký svůj osobní sen. Státu je do toho z 99,5 procenta úplné houby.

[ad#clanek-respo]

Jen před několika málo dny poskytl rozhovor Lidovým novinám pan Tomáš Hanák, kterého většina lidí zná jako herce. Informoval o tom, že pravděpodobně bude muset ukončit provoz své soukromé hospody, kterou jen na vlastní náklady a jen na vlastní odpovědnost vybudoval v obci Nižbor u Berouna.

Moje vzpomínka na něj je poněkud staršího data, snad někdy z osmdesátých let, kdy Divadlo Sklep, ve kterém se angažoval, mělo těžkého zaracha a smělo působit pouze na malých a nedůležitých scénách. V těch osmdesátých letech byli režimu do té míry nepříjemní, že směli pořádat představení jenom omezeně a znal jsem je z pražské mikroscény Divadla Na Dobešce.

Osobně si myslím, že si mě pan Hanák těžko bude pamatovat, protože jsem tam tenkrát zastával úlohu zcela bezvýznamnou, asi na úrovni kulisáka, či uklízečky. Přesněji řečeno, buffetáře, ovšem z tehdejšího hlediska provozovatele nedovoleného podnikání, poněvadž jsem s tehdejší důvěrnou známou provozoval přestávkové okénko, pro nějž jsme zásoby nakupovali v běžné maloobchodní síti a prodávali je (pouze s mírnou přirážkou) o přestávkách nejen hercům, ale i divákům. Pro mě to tehdy byla nejen příjemná koruna navíc a pro návštěvníky divadla to, co stát nebyl schopen v tehdejším ekonomickém režimu na vlastní náklady zajišťovat, ale dostal jsem se i k představením, která bych jinak neviděl. (A nebyli to jen Sklepáci, ale tehdy obdobně na periferii působící Spirituál Kvintet a jiní.) Musím ovšem přiznat, že se jednalo z tehdejšího hlediska o nelegální činnost. Naštěstí to tehdy nikdo neudal, protože lidé drželi při sobě o něco lépe, než dnes a spokojení byli všichni.

Vlastně jsem si mohl ušetřit tu dlouhou ouverturu větičkou, že pana Hanáka tak trochu znám. Ne moc a ne důvěrně.

Někdy před deseti lety pana Hanáka napadlo vytvořit dobovou restauraci stylově z období Rakousko-Uherska a využil k tomu chátrající železniční sklad z roku 1876 v Zastávce u Nižbora na Berounsku. K celé rekonstrukci starého skladu využil pouze svých vlastních prostředků a jen na své náklady hledal nejen s kolegy architekty a řemeslníky ve starých zdevastovaných objektech materiály, které by zachovaly původní genius loci tehdejší doby. Dokonce byl výsledek jeho snažení ve finále oceněn Obcí architektů České republiky coby ukázkový příklad využití starých drážních budov.

V této restauraci tak můžete dnes posedět na různých nákladových rampách před starými vagóny, dokonce i ve vlakových kupé, a je možné se ubytovat ve služebních částech vysloužilého vagonu Českých drah.

Výsledkem celého snažení tedy byla naprosto ojedinělá dobová a stylová restaurace, která oživovala turistický ruch v obci a přitahovala zájem veřejnosti.

Můžeme se tedy ptát, proč, když tak atraktivní a úspěšný podnikatelský model, který se panu Hanákovi podařil, by najednou měl skončit a patrně jej čeká poslední sezóna. Nechme zaznít přímo slovům majitele. Cituji:

„Rekonstrukce byla strašně náročná, ale pak přišlo něco strašnějšího. Provoz. Nesmyslná, vyčerpávající a jednoznačně znechucující byrokracie, složitost daní, odvodů, zásahy stran kouření, nabídky nápojů, hygieny, povinného internetu, EET. Pocit, že stát, od kterého nechci zhola nic, mě jen podezírá z nesvéprávnosti a nepoctivosti. Pomoc či usnadnění nula. Radost se vytrácí a přihláška na pracák začíná lákat.“

Pan Hanák v rozhovoru dokonce vyslovuje jednoznačně, že zdejší podnikatelské prostředí považuje za likvidační.

Obdobně se vyjadřuje starostka města Nižboru, paní Kateřina Zusková:

„Restaurace pana Hanáka se těší velké oblibě. Je to místo, kde je neustále nabito. Jednak to způsobuje popularita pana Hanáka, jednak se mu to podařilo opravdu hezky opravit v takovém duchu starobylosti. Nižbor z toho těží určitou popularitu a známost.“

Už s nadcházející letošní sezonou se manželé Hanákovi rozmýšleli, zda vůbec ještě letos otevřou. Pan Hanák to znovu popisuje slovy:

„Těch deset let nás už stálo tolik energie, peněz, snů a nadějí, že to v tom prastarém zachráněném magacínu ještě letos zkusíme.“

Krom toho je dobré připomenout jeho výrok, že má pocit, že stát z něj nejrůznějšími nástroji dělá jen sprostého podezřelého a v takovém prostředí pak těžko lze nacházet motivaci k pokračování jakéhokoliv podnikání. Dobrou otázkou samozřejmě je, jak jsou na tom soukromníci v jiných zemích, protože pan Hanák se v cizokrajných zemích rád pohybuje.

Ačkoliv to neříká zcela natvrdo, konstatuje: „volební heslo typu ‚zdaníme úspěšné‘ se jaksi v cizině příliš nenosí.“ Spíše se s jistým sarkasmem vyjadřuje, že jsme sice země krásná ale „trochu divná“. A já bych ten jeho výrok osobně zaměnil za obrat: země řízená idioty, komunistickými pohrobky a socialistickými troglodyty.

Šéf asociace hotelů a restaurací Václav Stárek to komentuje podobnými slovy:

„Tento obor je neúměrně přeregulován a provozovatelé těchto zařízení nejsou mnohdy schopni tyto regulace zajistit. Příkladem může být stále se komplikující podmínky pro hygienu a přípravu pokrmů a jejich značení.“

Posledním hřebíčkem do rakve takovéhoto malého podnikání je i chování hostů, které se odvíjí od psychózy, kterou zde nastolil nejen ministr Mládek, ale posléze i vicepremier Babiš a konců konec velice vyhovuje i Prime minister Sobotkovi. Citujeme znovu pana Hanáka:

„Někteří lidé mají pocit, že si za peníze smí dovolit všechno. Máme nádražní hospodu, ne nějaký snobský restaurant. Vaříme chutná jídla, ale mnozí lidé z obrovských aut bývají občas nechutní. S Hanákem mluví samozřejmě mile, ale když tam Hanák není, tak co mi potom vypráví personál o nabubřelosti a zpanštělosti těch hostů, je smutné.“

To je přesně ono, ta historicky do kůže zarostlá nechuť ke všem, kteří se sami starají o své vlastní malé soukromé firmy. Neustále třídní a jiné rozeštvávání společnosti jedněch proti druhým a lidé to samozřejmě poměrně snadno aplikují, když to vidí u čelných představitelů státu.

Abych se vrátil k meritu. Pan Hanák nejspíše povede letos svoji restauraci poslední sezónu, a jak uvádí v rozhovoru:

„Pokud by se stal zázrak a našli jsme někoho, kdo by opravdu cítil a ctil, s jakou představou jsme celý projekt dělali, tak je ve hře prodej, i nějaká forma ‚dozorovaného‘ pronájmu.“

Jenže já se obávám, že kdokoliv další, kdo by eventuálně ať první nebo druhou formou tuto restauraci převzal, bude čelit úplně stejné státní, byrokratické šikaně, jako pan Hanák, a za krátkou dobu se ocitne stejně vyčerpaný a stejně otrávený, jako původní majitel. Chyba není v panu Hanákovi. Chyba je ve státu, který pokládá soukromé podnikání za ideologicky nepřijatelné, který je potřebuje šikanovat, řídit, omezovat, danit, regulovat, zakazovat, pokutovat. Tyranie prostřednictvím státní byrokracie, placené právě touto soukromou sférou, která po státu nechce vůbec nic. Vůbec nic!

Už k tomu snad nemám co dalšího říci; jsem rozezlen, mám neobyčejnou zlost za jednoho každého, koho tento buzerační opruzující stát z výšky své moci likviduje. Kdy už si lidé konečně uvědomí, že stát není provozovatelem soukromého podnikání a pokud něco smí, pak je to ponížené šoupání podrážkami, aby mu soukromý sektor nějakou skromnou částkou přispěl na jeho provoz. Ne, že se stát bude chovat jako ožralý carský důstojník a velkopansky ponechá nějakého mužika žít a jinému byrokratickou šavlí srazí hlavu.

Jsem hluboce znechucen z toho, že kdejaká bolševická chátra už má zase moc nad těmi, kteří na svém pracují, a bude jim určovat, jakým způsobem to mají dělat, aniž by nesla sebemenší odpovědnost.

A nejde jen o případ pana Hanáka. Ten má tu výhodu, že je relativně známý a může se tomu trochu aspoň nějakým způsobem veřejně postavit. Co mají dělat ty tisíce a dneska bych možná už řekl velké desetitisíce těch malých bezejmenných, kteří svému podnikání obětovali posledních téměř 30 let, své soukromé prostředky, svůj soukromý čas, často i rodiny, a nemají nejmenšího dovolání. Jak k tomu přijdou desetitisíce těch, kterým stát nasadil španělskou botu a se zvrhlostí Bobliga z Edelstadtu utáhl šrouby?

Za jednoho každého, který byl v posledním roce panování triumvirátu ANO-ČSSD-KDU-ČSL donucen své podnikání ukončit, volám hlasitě a silně: vyžeňme ty bolševiky od koryt! Není to jejich stát. Je to stát lidí, kteří po státu nic nechtějí kromě toho, aby jim dal pokoj. Svatý pokoj!

Do životů, majetků a osudů těch, kteří se živí sami svou vlastní pílí, vám není vůbec nic. Ustupte ze Slunce. Já chápu, že okrádat lidi je instrument pro váš bezpracný a blahobytný život. Ale všechno má své meze a jsem pevně přesvědčen, že v posledních dvou, třech letech jste přijatelné meze těžkým způsobem překročili.

Pokud jste si nevšimli, není rok 1948.

[ad#pp-clanek-ctverec]
 
bloger_963
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (57 votes, average: 4,89 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Rok 2018: Rok regulací

    KAREL ŠINDELÁŘ „Tedy běda těm národům, které neumějí omezit oblast působnosti státu! Stát vše pohltí; svobodu, soukromé podnikání, bohatství,