Zlo se už dávno vůbec neskrývá: Týden nenávisti k přirozenému světu

PETR HÁJEK

V pondělí v 10 hodin dopoledne začíná další orwellovský „týden nenávisti“ ke všemu přirozenému, normálnímu, civilizovanému. Barbaři opět napochodují do ulic Prahy, aby demonstrovali dobytí hlavního města českého státu.

Vlastně je dobře, že tomu říkají Prague Pride. Je důležité, aby v názvu zůstal zachován anglosaský původ této obscénní „oslavy deviace“. Za peníze daňových poplatníků z Čech, zemí Západu, jejich zastupitelských úřadů a mocných firem budou vítězní nemocní (a jejich zmanipulovaní zpitomělí zdraví podporovatelé a korporátní média) v tisíci a jedné podobě a obměně předvádět, že „svět už patří jim“. Mýlí se.

Výjimka je pro pravidlo důležitá

Nejde o nic nového. Ono se vůbec vše v dějinách světa opakuje – jen v jiných civilizačních a kulturních kulisách: Vznikají velké říše, podmaňují si menší státy a národy, aby pak postupně začaly upadat – nejprve morálně a mravně, a pak i hospodářsky, vojensky a mocensky. Rozvrat mravních hodnot je však obvykle prvním signálem, že hegemon je už vnitřně vyprázdněný. Pak nastoupí čerství neopotřebovaní, mravně (duchovně) pevní barbaři a vandalové a ten „Augiášův chlév“ vymetou. Původní obyvatele z větší části vyvraždí, z menší „asimilují“ – a vše se opakuje.

Prague Pride – oslava „pýchy“ jedné deviantní (tedy od přirozené normy odchýlené) skupiny nešťastníků – je v podstatě totéž, jako když za francouzské revoluce posadili zednáři na Kristův oltář prostitutku. Především je to tedy urážka přirozeného (stvořeného vědí ještě mnozí) řádu věcí. Ten nikdo nevymyslel. Je tu odjakživa, právě tak jako dvě lidská pohlaví (forma a odlitek): nezměnitelná, dokud bude člověk člověkem. Norma je normou (odtud i „normálnost“) proto, že z ní existují výjimky, odchylky – deviace. Dokonce lze říci, že „výjimka potvrzuje pravidlo“.

Ideologie zmaru

V tomto smyslu je – paradoxně – vlastně dobře, že architekti protipřirozeného světa cpou veřejnosti tuhle deviaci pod nos. Násilím. Domnívají se, že spolu s propagandistickým (mediálním) tlakem dosáhnou přijetí nepřirozeného za samozřejmé, běžné, obvyklé. Někteří z vnímavějších „postižených“ si to dokonce uvědomují. Odmítají se účastnit „pochodů na Řím“ s bizarními polo (či zcela) nahými postavami zdůrazňujícími deviantní sexualitu.

Jsou to jen další projevy strašlivých komplexů méněcennosti, v nichž tito nešťastníci žijí. Všechno, co je „normálním“ zakázané – například odhalovat se na veřejných místech a vzbuzovat „pohoršení“, je jim dovoleno, nebo přinejmenším „tolerováno“. Jsme přece v liberální demokracii.

Jenže mindrák se „zveřejněním“ nevyléčí. Naopak prohlubuje. Opravdu jen málokteří homosexuálové si uvědomují, že jsou především oni fakticky rukojmí sociálních inženýrů, pro něž je ideologie zmaru a destrukce všeho člověku přirozeného hlavním nástrojem pokoření – a nakonec i ovládnutí – světa. Prohlásit nedostatek za přednost, je totéž jako označit bídu za bohatství či válku za mír. Tato absurdní metoda je hlavní metodou této ideologie.

Homosexuálové (lidé přitahováni z různých příčin sexuálně ke stejnému pohlaví) jsou poslední, o něž „architektům zničení“ jde. Jsou pouze použiti – a vzápětí zneužiti – k výsostně politickým cílům. Právě tak jako „věřící“ v globální oteplování způsobené údajně lidskou činností. Nikoli jen ti mladí. Jako mladé je „dostali“. Jenže někdejší mladí mezitím stárnou a uvědomují si, že mají současně skvělou příležitost k bezpečné kariéře, ke snadnému životu – obvykle či převážně z veřejných peněz (opět z našich daní). S „profi-homosexuály“ je to stejné.

Krok za krokem

Homosexualismus je ideologie, která se našich deviantních spoluobčanů v nejmenším netýká. Až (pokud) zcela zvítězí – a zařadí se do „vzorce“ dalších obdobných ideologií (zelené, zdravotní, sociální), budou na čelném místě jeho obětí. Ideologie Velkého resetu, jejíž součástí je redukce údajně „přemnoženého“ lidského druhu, s nimi nepočítá. Naopak. Budou první, které zlikviduje, protože „postižení“ do světa výkonné „zlaté miliardy otroků“ nepatří.

Jejich „vyzdvižení na oltář“ je stejná mystifikace jako shora zmíněná prostitutka: Jakmile odezní šok a veřejnost tu ohavnost fascinovaně či pouze se sklopenou hlavou „přijme“, je nástroj odstraněn – a nastoupí jakobínská hrůzovláda. Pokud by to bylo jinak, staly by se prostitutky členy vlád (samozřejmě že v mravním slova smyslu jimi obvykle jsou, ale předstírají opak) – a nestály by podél silnice E 55 či ve výkladních skříních jako nechutné „zboží“.

K tomu však bylo nutno učinit několik kroků. Ten nejdůležitější: 17. května 1990 vyškrtla Světová zdravotnická organizace (WHO) homosexualitu ze svého Mezinárodního seznamu duševních chorob. A naopak byl tento den prohlášen Mezinárodním dnem boje proti homofobii, bifobii a transfobii (IDAHOT – International Day Against Homophobia, Biphobia and Transphobia). V roce 1992 pak už nebyla homosexualita do nového seznamu zařazená.

Expres vykolejil

Ten rok je důležitý. Ukazuje, že vše bylo součástí plánu, „vynálezu zkázy“ známého pod pojmem Nový světový řád (vyhlášen společně Gorbačovem a Bushem starším): „Pádu“ bipolarity a (domnělého) definitivního vítězství dekadentního Západu nad sociálním experimentem Východu – respektive nastolení vlády amerického hegemona. A pár let se zdálo, že to tak opravdu je. V roce 1997 přestalo homosexualitu považovat za duševní nemoc Japonsko, v roce 1999 Rusko a v roce 2001 Čína.

Jenže pak Vladimír Putin i prezident Si pochopili, že s nimi hegemon hraje falešnou hru, že je chce jen vymačkat jako citrón, protože selhává, pokud jde o zdroje, suroviny a nové trhy – a vydali se vlastní cestou. A logicky jeden z prvních „aktů odporu“ byl, že začali vracet normálnost do původních kolejí. Tuhle tvrdou facku Západ neskousl. Proto je dnes s Ruskem ve válce (zatím – ale dlouho asi už ne – „jen“ ukrajinskýma rukama). A na Čínu se chystá.

Expres do pekel tak vykolejil. Respektive ztratil poslední (ale největší a nejdůležitější) vagóny, které měly zbytek cestujících živit – než jejich podstatnou část personál za jízdy vyhází ven. A jako první přijdou na řadu „deviantní“. Personál má o nich dokonalý přehled. Sami se přece „s hrdostí“ (Pride) ke své „chvályhodné jinakosti“ přihlásili. O dětech brutálně „předělávaných“ hormony na bytosti „bez určení“ ani nemluvě.

Přední část vlaku zdánlivě pokračuje v jízdě. Strojvůdci – a ti kdo je vzdáleně řídí – však vědí, že souprava je nevratně poškozena. Teď mají proto hlavní úkol: Přesvědčit pasažéry, že jízda pokračuje. A zabránit šířící se panice. Propagandou nebo násilím.

David a Goliáš

Legie barbarů tedy dál pochodují. Aktuálně teď pražskými ulicemi. Obsazují nejrůznější další místa, šíří ideologii zmaru mezi neukotvené, nejisté, zakomplexované. A šíří současně i smrtelné nemoci, které jsou pro tuto komunitu příznačné. Kdy asi Světová zdravotnická organizace prohlásí, že AIDS a další choroby vlastně nemocemi nejsou? Na rozdíl od různých covidů, ptačích chřipek a dalších „plandémii“, které připravují na všechny „bez rozdílu pohlaví“ (ať skutečného či vymyšleného).

Je to všechno tak zjevné, že je přímo fascinující sledovat, jak těmto ve své podstatě pitomoučkým plánům a ideologiím tak obrovské spousty lidí stále ještě podléhají. Ne samozřejmě všichni. Nepodvolených přibývá. A mezi nimi také otázek:

Co s tím? Jak reagovat? Protestovat? Střetnout se s mocí čelně? Nebo si jako „malý a slabý“ David připravit „pár šutrů do tobolky“ (Voskovec a Werich) a vyčkat chytře (moudře) chvíle, až mocný a chvástavý Goliáš poleví v pozornosti, a pak – s pomocí Boží – roztočit svůj prak?

Bojoval dobrý boj

Je to pár dnů, co jsem si připomněl čtvrté výročí (jako by to bylo včera), kdy tento svět opustil pozoruhodný muž. Nikoli úplně neznámý, ale rozhodně méně známý, než měl být: Ivan Ploc (zemřel předčasně 13. července 2020 – viz článek na Protiproudu) patřil k lidem akce. Vedl také svůj Lipový kříž, kde si mnozí ujasňovali i teoreticky své „nepodvolené“ postoje k současné zdrcující a napohled nezničitelné moci.

Sedávali jsme často vedle sebe v překrásném kostele na Strahově. V dobách, kdy zde byl hlavní postavou pan opat Michael Josef Pojezdný, šlo o místo hluboké prosté duchovnosti (než jej převzalo nové „progresivistické“ osazenstvo). A ozářeni světlem Ducha (opravdu tam tehdy býval) diskutovali jsme také o tom, jak reagovat na pochody Prague Pride. Ivan byl přesvědčen, že zlu je nutno postavit se tam, kde působí. Přímo a čelem.

Bral tedy vlajku a kříž a chodil k soše sv. Václava, když se kolem připravoval hanbatý dav na svůj „pochod pýchy“. Já měl spíše za to, že explicitní protest tohoto typu slouží jako „náboj“ pro zkorumpovaná korporátní média, která nutně potřebují na kamery dostat pár záběrů na „bigotní odpůrce“ – a ukázat, jak je jich málo proti mnohatisícovému davu pomatených „sloužících“. Že prostě větší smysl má „sbírat šutry do tobolky“.

Stále nevím, která cesta je lepší. On už ano. A mně (zatím) nezbývá, než připomenout jeden jeho asi devatenáct let starý – ale stále aktuálnější text. A pomodlit se za jeho – a naše – duše na prahu Týdne nenávisti:

„Zlem našeho věku je praktický ateismus, šířený falešnými ideologiemi (sektami), a bludy, které se stále více rozmáhají i v nitru katolické církve. Praktický ateismus všude rozšířil pohromu egoismu, násilí, nenávisti a nečistoty.

Nečistota se předkládá jako hodnota a dobro a je propagována drtivou většinou hromadných sdělovacích prostředků. Hříchy proti čistotě jsou prezentovány jako způsob užívání vlastní svobody, a tak v očích lidí ospravedlňovány.

Dříve podléhalo chování člověka vnitřní kontrole. Bylo to rodiči a institucemi, z velké části katolickou církví formované svědomí. Lidé se dělili na charakterní a bezcharakterní, obě skupiny věděly, co je dobré a zlé.

Moderní doba nám však zrodila hybrida: člověka ‘acharakterního’. On už ani neví, co je charakterní, co bezcharakterní, vůbec si takové úvahy nepřipouští. Jedná tak, jak se mu to hodí, jak je to pro něho prospěšné a diví se, proč mu chceme něco vytýkat. Dnes řídí chování lidí média…“