Životní reminiscence občanky Němcové

Úvodem své úvahy se musím nejprve vypořádat s výtkou, která je nabíledni. A sice proč zmíněnou paní (a laskavý čtenář hned pochopil, o koho kráčí), uvádím prostým označením občanka (neplést s průkazem totožnosti), ačkoli je již dobrých několik desetiletí známo, s kým máme tu čest, a za co ten dotyčný je námi placen. Já tu paní totiž za političku nepovažuji, čímž ji, a hlavně její aktivity, vlastně omlouvám. Politikem se totiž všeobecně nestává automaticky ten, kdo vstoupí do nějaké strany, a dokonce ani poté, když je v oné jakýmsi řízením osudu poctěn (pověřen, zahrnut, obdarován apod.) přehršlí funkcí. Což je skoro tento případ.

Neměla to v životě jednoduché

Miroslava, ač rodačka z Nového Města na Moravě (a to týden před vynesením rozsudků smrti v procesu Slánský a spol.) musela se jako vlastenka v historické zemi zrozená smířit po svatbě s tím, že bude Němcová. Už nosit takové příjmení je jistá morální zodpovědnost, a to jí to ještě zkomplikovali rodiče jménem křestním Miroslava. Vždyť si ho rozeberme, a to ani na prvočinitele nemusíme: Mír + oslava. Oslava míru, neboli v panující atmosféře obyčejná dezolátská chcimírština. Navzdory tomu dnes vězí pevně zakořeněna na té správné straně, ergo po boku největšího ze svých spolustraníků na Pravém břehu.

Vysočinu neopustila ani jako studentka. Neznámo, čím motivována absolvovala Střední zemědělskou školu v Havlíčkově Brodě, ale této profesi se obloukem vyhnula: představu zimy, nečase (?!) a hnoje včas vyměnila za jistotu tepla a sucha v jakémkoli křesle. V tom je také dnešní mládeží brána jako vzor.

Zmíněné teplo, sucho a na vrtoších přírody nezávislý stálý finanční příjem poskytla sesle odborného referenta Českého statistického úřadu. Tam také v poklidu prožila plných posledních dvacet předlistopadových let. Když se poté vše otočilo, vypluly vyšší ambice: podnikat a politikařit. První skrzevá vlastnictví knihkupectví ve Žďáru nad Sázavou, druhé v tamním městském zastupitelstvu za ODS.

Jak šly roky, přibývalo funkcí

Místo dvacetitisícového Žďáru milionová Praha, k zodpovědné práci ve sněmovních komisích přibrala – jako citlivá osoba – i permanentní zděšení z chování či výroků politických opozice.

V roce 2013, po pádu Nečasova kabinetu, je z místa předsedkyně sněmovny jednu chvíli takřka na dohmat postu premiérky, prezident Miloš Zeman ji ovšem včas plácl přes prsty. Podpořil ho v tom sám později budoucí premiér Bohuslav Sobotka, řka podle pravdy: „Její nominace je riziko pro celou zemi, protože je ekonomicky nekompetentní a nemá zkušenosti z výkonné moci.“

Pět let poté: Pomsta je sladká, i když onomu pokoření sotva adekvátní. Dřevěnou podlahu Vladislavského sálu rozezvučel rázný krok doživotně zhrzené političky, zděšeně opouštějící inauguraci svého znovuzvoleného třídního nepřítele Zemana.

A ještě za dva roky: Ze zbytkové nevýznamné funkce místopředsedkyně volebního výboru sněmovny se ještě jednou vyhoupne do výšin. Stalo se po úspěšné kandidatuře do senátu s přáním „Být u toho bránit demokratické hodnoty“. Kontinuita suchého vyhřátého křesla je zachráněna.

Závoj trapností ovinul zářnou kariéru

Je ona jistě člověk jako každý jiný, tedy i s chybami. Těch opozice pochopitelně pilně využívá zvláště v předvolebním období, vzpomeňme třeba tzv. kauzu Rohlíky. Nařčení z krádeže pečiva v nižším řádu jednotek se s ní už roky táhne jako kynuté těsto, sledovaností hned na třetím místě za tzv. Kauzou Čapí hnízdo a spolehlivě zametenou a vytřenou Kampeličkou. Sama senátorka se ovšem proti vykonstruovanému osočení vyjádřila jasně: „Nikdy jsem žádné rohlíky nikomu neukradla, je to pustá lež… A ten počet taky nesouhlasí!“

Ale proč z několika drobků hned dělat bůhvíjakou aféru; snad ještě tak politickou, pokud to pečivo snad bylo z Penamu. Jsme přece v Česku, kde si každý obecný občan občas něco čmajzne nebo odkloní. Znáte to: Co se za socialismu naučíš, v éře úspěšného dovršování kapitalismu jako když najdeš. Jenže kdyby šlo jenom o rohlíky. Co třeba obrněná vozidla pěchoty, nebo ta budoucí éra z již prošlé éry, že?

Zcela čerstvý případ byl nyní zaznamenaný v rámci televizní show VVV (Václavův veřejnoprávní výminek). I tady ale všichni přehánějí. Vždyť ona má, jako bývalá provozovatelka knihovnictví, úctu ke knihám zažranou, a to nejen v březnu. A proč přesto jeden darovaný výtisk politicky pohádkové beletrie před zraky tisíců veřejně metla z Hor kavčích do vltavského údolí? Zřejmě se v ní probudil jakýsi sportovní záchvat, možná i vzdáleně dědičný. Když se totiž jeden narodí jako Daňková, je vhodné se v pravý čas prezentovat nějakým vydařeným hodem. Nebo odchodem.