8.8.2018
Kategorie: Společnost

Živí nebo mrtví? Budoucnost nebo minulost?

Sdílejte článek:

MILAN ZELENÝ

Proč musí být mladý člověk zastřelen, aby se stal hrdinou? Proč si tak málo vážíme živých vojáků, ale když už jsou mrtví, udělujeme medaile a – obzvláště ti, kteří je na smrt poslali, a vlastně se o ně nestarali, mají náhle plná ústa „hrdinství“ a obdivu? Politici milují lidi mrtvé. Stojí fronty s věnci a svícemi, cpou se na podia s prázdnými řečmi o hrdinství, kapesníky si jemně ťukají na oči; na živé si jen málokdy vzpomenou (kromě voleb)… někdy je na místě spíše omluva a nabídka zodpovědnosti, než medaile. Teroristy nelze podceňovat, zastaralé strategie nestačí. Patová situace je patová situace. A vojáky nelze snižovat jen proto, že se vracejí živí.

 [ad#textova1]

Vždy bychom si měli více vážit svých i našich hrdinů živých – bylo by pak méně i těch hrdinů mrtvých.

Česká kultura se po roce 1990 výrazně zaměřuje na minulost, někdy i na minulost již nezvratně vzdálenou. Vidiny a představy budoucnosti, tj. to jediné, co můžeme, alespoň my-ještě-žijící, společně sdílet, jsou až programaticky ignorovány. Fetiš historie a ignorování budoucnosti, tj. žití ze dne na den, nejsou však příliš moudré.

Minulost už prostě byla. Nemůže nám ani napovědět co dělat v dnešním, mladém, rychle se měnícím, digitálním a technologickém světě. Naše opájení se minulosti nesahá jen k předkomunismu a postkomunismu. Vracíme se až k věrozvěstům, náboženským blouznivcům, upáleným, zavražděným, vyhnaným a zlikvidovaným. Snažíme se čerpat sílu ze smrti obětovaných. Čím mrtvější je Čech, tím slavnější, obdivovanější a inspirativnější je. Tím více věnců a stuh, svíček a slz, atp. Nevyvažujeme je ale vidinou, aspirací, touhou – anebo i vírou, v lepší, nebo alespoň naší – budoucnost. Většina našich hrdinů, vzorů, příkladů, inspirací a zdrojů naší hrdosti i pýchy – jsou mrtví.

Je jistě žádoucí znát své vlastní dějiny, učit se z minulosti, obdivovat a učit se z úsilí našich předků. (Sám jsem napsal studii První Čech v Americe; historie zůstává mojí hlavní četbou.) Něco úplně jiného je však fetiš minulosti: protože jsme byli velcí v minulosti, jsme nepochybně „velcí“ i dnes. Není tomu tak.

Problémem historického bádání je neschopnost pochopit kontext doby. Přepisujeme svoji minulost pohledy z kontextu vlastní doby, tj. dle současného vzdělání, hodnot a způsobu myšlení. Přestáváme tak chápat naše slavné předky, od poutních Věrozvěstů, přes cizího Karla IV, našeho Komenského, až po všechny ty vlastní Batě, Křižíky a Čapky, jen tak namátkou. V čem jsme se alespoň přiblížili k jejich vidinám, úsilí, snům a obětem? V čem jsme lepší?

Budoucnost je to jediné co dnes můžeme všichni sdílet. Přítomnost se stává minulostí každou vteřinou. Minulost nelze reálně sdílet s nikým: minulost už byla – je mimo náš kontext, i přes ty věnce, stuhy, proslovy a slzy.

Budoucnost je dar. Važme si svých darů, važme si své budoucnosti – udělejme vše pro to, abychom ji byli hodni, abychom si ji zasloužili. Přestaňme plakat a kvílet nad tím co bylo, a již nikdy nebude. Naučme se hledat, vytvářet a těšit se z toho, co nikdy nebylo – tj. to jediné, co nás může spojit.

Politicky, kulturně, vzdělanostně a rasově rozpolcená společnost už není společností silných, spolupracujících a cílevědomých jedinců, ale bojištěm ztracených, a často i zatracených, skupin, partají, bojůvek, praporčíků a nositelů nesmyslných billboardů, hesel, transparentů, vlaječek a korouhví – bez jakéhokoliv propojení, sdílení, spolupráce a cílevědomosti. Pro Ameriku je to spíše pochopitelné; ale pro jedno malé „město“, v té naší překrásné kotlině, je to hřích.

S fetiší historie přichází i fetiš financí, bank, rozpočtů, dotací a státních „investic“. Dovoluji si uzavřít malou nabídkou nových pravd nové epochy – nikdy předtím nepoznané budoucnosti:

  • Máte-li špatný vzdělávací systém a zvýšíte platy bez radikální změny obsahu (informace nejsou znalosti), pak skončíte s dražším, ale stále špatným systémem.
  • Investujete-li stále více do „výzkumu a vývoje“ tam, kde svět přímo volá po podnikatelství a inovacích, skončíte se stále dražší společností upadajících inovací a podnikatelských znalostí.
  • Digitalizujete-li drahý, byrokratický systém, skončíte jen s ještě dražším, ale stejně neefektivním digitálním systémem.
  • Dáte-li blbý systém na internet, budete mít blbý systém na internetu.
  • Automatizace a robotizace výroby složitých a „špinavých“ automobilů přinese jen více zastaralých, špinících a složitých automobilů.
  • Zvýšíte-li platy hlupákům a voleným partajníkům, budete mít stále více hlupáků a stále více volených vlezlistů.

Každý čtenář si jistě může odvodit celou řadu podobných pravidel. Není to cvičení zcela zbytečné: člověk se mnohému naučí a mnohé pochopí i sám. Učí tak i druhé.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Milan Zelený

ZELENY

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,42 out of 5)
Loading...