18.8.2017
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Západ před zrušením hotovosti (II.)

Sdílejte článek:

PETR ROBEJŠEK

Udržet ekonomický růst

V posledních třech dekádách byl ekonomický růst generován především díky globalizaci (Lewitt,T.: Globalization of Markets. in: Harvard Business Review, May-June  1983). Její působení bylo dvojrozměrné. Globalizace umožnila současně zvětšovat trhy a zlevňovat práci. Obojí zapadá do popisovaného ekonomizovaného a kvantitativního vidění světa a společnosti. Před nedávnem však připustila dokonce hlavní bašta zastánců globalizace, totiž Světová obchodní organizace (WTO), že je tento proces u konce; sice opožděné, ale správné poznání (Odkaz zde).

[ad#clanek-respo]

V úvodu této studie byla zmíněna snaha centrální banky zaplavovat trhy likviditou a doufat, že to vyvolá hospodářský růst. Ve třetím zářijovém týdnu 2015 se ukázalo nejenom to, že je kvantitativní řízení ošidné a nespolehlivé, ale i to, že (alespoň pokud jde o zajištění robustního ekonomického růstu) nepřináší očekávané výsledky. Proč by se jinak FED, oproti očekávání většiny analytiků, minulý týden neodvážil svou politiku kvantitativního uvolňování přerušit? Odpověď budeme znát tehdy, až se k tomu konečně odhodlá. Pak uvidíme, že trvalé „přidávání“ likvidity jenom znesnadňuje řešení. Paní Yellen proto váhá zcela oprávněně. 

Zvýšení množství peněz za dané situace ekonomický růst nepodporuje, demografické faktory a technologické inovace zřejmě nemají dost silný vliv, zadlužené státy velké investiční programy provádět nemohou. A tak zbývá ještě jedna možnost, a sice zvýšení spotřeby; konzumní ofenziva. Myšlenka, která, zdá se, zaujala západní vlády, se týká urychlení finančního oběhu. Ve 20. letech minulého století zformuloval odpovídající argumentaci argentinsko-německý podnikatel Silvio Gesell. Podle něho mají peníze transportovat zboží, a proto je třeba odměnit ty, kteří je poskytují, a nikoliv ty, kteří je zadržují. Peníze, které neobíhají, mají „rezivět“, tj. postupně ztrácet hodnotu.  Nikdy se již nedozvíme, jestli by Silvio Gesell souhlasil s elektronizací peněz a s vynucováním jejich vydávání na základě negativních úroků, ale to je, zdá se, cesta, kterou západní vlády hodlají jít.

Vynucený konzum

Jak jsme již viděli, vlády západních států se snaží vyřešit svou vysokou zadluženost tím, že nepřímo nutí své občany splácet dluh „spořením“ v nevýnosných státních dluhopisech a znehodnocují jejich úspory. Situace je však taková, že již nestačí lidem pouze pozvolna konfiskovat úspory, ale je nutné je (přesto) donutit k udržení vysoké konzumní úrovně.

Snahy o urychlování konzumního procesu jsou tradičně organickou součástí tržní ekonomiky. Avantgardou byly i v tomto ohledu Spojené státy. Kreditky a s nimi spjatý silný svod ke konzumu na dluh tam fungují již velmi dlouho. V šedesátých letech minulého století byla kupní síla domácností posílena tím, že šly pracovat i ženy. V jistém smyslu tak lze objevení a rozšíření tématu emancipace spojovat se zájmem producentů o zvýšení konzumního potenciálu obyvatelstva. Sociální náklady na školky, zdravotní a psychické škody a další formy sociální anomie, které alespoň zčásti souvisí s odchodem matek do práce, platí celá společnost. Politická korektnost však zakazuje tyto jevy pojmenovávat, natož pranýřovat. 

Ke spotřebě lidé nemusí být nuceni, když mají pocit, že něco potřebují.  Z hlediska vládnoucích však dnes zřejmě nekonzumují dost. A tak se ti, kdo vládnou, snaží konzum vynutit. A zde se dostáváme k oné nové variantě finanční represe, o které byla řeč na počátku této studie. Tou je právě zrušení hotovosti.

Zrušení hotových peněz by bylo zvláště záludným dotažením logiky finanční represe. Nejde totiž pouze o to, zdanit již jednou a někdy i (v případě penzí) dokonce dvakrát zdaněné peníze. Dalším utažením finančních palečnic by bylo donucení lidí vydávat peníze, ačkoliv k tomu nemají valné chuti. Vznikla by tak fakticky nová, velmi originální daň. Daň za odmítnutí konzumu. Kdo nekonzumuje, ztratí část svých úspor, a stát určuje, jakou formou smí spořit. 

Finančně-politická oligarchie

Dosavadní úvahy mohou znít jako scénář spiklenecké teorie. Bohužel je však jeho realizace pravděpodobná, protože za ním stojí silné zájmy těch, kteří v dnešních západních zemích vládnou.

Podle Petra Bofingera by bylo užitečné, kdyby byly hotové peníze naráz odstraněny v eurozóně, Velké Británii a v USA. Odtamtud také dostává výraznou argumentační pomoc. Odstranění hotových peněz požadují již delší dobu také američtí ekonomové Kenneth Rogoff a Larry Summers. Stejně jako v Bofingerově případě jsou i jejich kariéry typické prorostlostí částí akademické, politické a finanční elity. 

V posledních třech dekádách postupně vznikl mocenský kartel politiků a finančního průmyslu. Jeho motto lze vyjádřit jednoduše: Banky financují státy a státy chrání banky. Banky umožňují vládám financovat chybnou politiku a státy umožňují bankám vydělávat na ekonomicky disfunkční finanční ruletě. Ruka ruku myje. Příkladem je zrušení Glass-Steagallova zákona prezidentem B. Clintonem anebo vytvoření evropské bankovní unie.

V poIitice, ve finančním průmyslu a v centrálních bankách panuje silný zájem udržet za každou cenu chiméru stabilního finančního systému. Všichni tři aktéři chtějí zabránit tomu, aby se projevily důsledky jejich dlouholeté politiky soustředěné na záplatování nesolidního financování států a riskantních operací bank. V srpnu 2015 byla zveřejněna studie dvou ekonomů univerzity v Bolzanu, kteří bankovnímu dohledu na EU úrovni důrazně doporučují „zdrženlivou informační politiku“. Upozorňují na to, že když se veřejnosti nezatají informace o oslabených bankách, tak může dojít k nekontrolovaným runům na banky. Stejně argumentuje i hlavní ekonom Německé spolkové banky.

Bezhotovostní finanční systém je pro politicko-finanční oligarchii zajímavý z několika důvodů. Koalici politiků a finančního průmyslu nestačí pouze zastřít svoje chyby. Chtějí občany donutit k tomu, aby ze svých úspor splatili dluhy svých vlád a bank. Bezhotovostní peněžní systém by nabízel elegantní možnost zamést stopy chybných rozhodnutí a hospodařit i nadále tak jako doposud. Umožnil by vládám zcela kontrolovat majetek občanů, prosazovat nové daně (třeba paušální „evropskou“ daň) a v extrémním případě i provést měnovou reformu takříkajíc „na jedno kliknutí“.  Všechna tato opatření by byla možná i dříve, ale vyžadovala by podstatně složitější demokratické procedury, které lze takto obejít.

Totalitární tendence

Je zcela oprávněné pochybovat o tom, je-li současná politika ještě vůbec demokratická. Nedávný výzkum Princetonské univerzity již ostatně došel k opačnému závěru. Spojené státy podle něj již nejsou demokracie, protože politická rozhodnutí neslouží celé společnosti, nýbrž jen malé skupině lidí.  Nezapomeňme na to, že jak ze zkušenosti víme, jsou USA laboratoří evropské budoucnosti.

Různorodost lidské společnosti vnímali všichni vládci v historii jako rušivou, jako překážku vládnutí a snažili se omezit svobodný prostor jedince. Totéž dělají i dnes. Zachovávají sice formální rituály, svobody a instituce demokratického vládnutí, ale fakticky je krok za krokem „tunelují“ do bezobsažných forem a nahrazují demokracii diktaturou norem. Výše popsaný současný styl vládnutí v sobě má totalitární tendenci.

Elity chtějí občany zbavit všech možností sebeurčení a uzavřít jim jednu únikovou cestu po druhé. V současnosti se zdá, že se vlády již nespokojí se zachraňováním našeho zdraví a určováním, co smíme jíst, a že nechtějí jenom zkorigovat naše myšlenky do politicky korektního obrazu světa a vytvořit pro nás báječnou glajšaltovanou budoucnost v nadnárodním soustátí. Teď chtějí rozhodovat i o tom, v jaké formě budeme uchovávat peníze, jestli a za co své (zdaněné) peníze vydáme.

Ohrožena je jedna z posledních bašt individuality v moderním světě a tou je finanční sebeurčení, tj. svoboda rozhodnout zatajit státu, kolik máme peněz a co s nimi hodláme dělat. Vlády by z občanů nejraději udělaly konzumní stádo, které musí kupovat a popohánět tak smysl ztrácející výrobu, protože jinak ztratí své peníze.

Povede se to?

S notnou porcí trpké ironie by se dalo říci, že úplný přechod na virtuální peníze je jak symbolicky, tak i věcně naprosto logický. Tím, že státy dopustily, aby jimi nekontrolovatelné instituce vytvářely peníze zcela mimo vztah k reálné ekonomice, tak stále rostoucí většině oběživa neodpovídá nic v reálném světě. „Cenu“ mají tyto peníze z větší části jenom tak dlouho, dokud se udržuje chimérická a se stále rostoucími náklady udržovaná fikce vnitřní rovnováhy globálního finančního systému; tedy až do jeho kolapsu. Pak najednou uvidíme, že peníze nevidíme. Ve finančním kolapsu se tak projeví jejich pravá efemérní podoba. Jedno velké nic.

Zajímavé, že nikdo z apologetů virtualizace měn nezmíní možná rizika. Proč se vlastně nemluví o větší zranitelnosti bezhotovostního finančního systému metodami internetového vedení války? Opravdu stojíme o riziko finančního „blackoutu“?

Když se tolik hovoří o úsporách díky bezhotovostním platbám, proč není řeč také o nebezpečí monopolizace a zvyšovaní cen? Zrušení hotovosti by vytvořilo možnosti pro vznik dominantní pozice pro všechny firmy poskytující služby v souvislosti s peněžním oběhem. Tato branže je dosud nucena držet výšku svých poplatků na uzdě, protože existuje hotovost jako alternativa. V tu chvíli, kdy by zmizely bankovky, získají tyto firmy „monopolní“ pozici a nic jim nebude bránit v tom, aby své poplatky libovolně zvyšovaly. Když se velké banky dokázaly dohodnout na manipulaci úrokové sazby LIBOR, tak by dohoda v této oblasti byla maličkostí.

Co když se v bezhotovostní společnosti rychle vyvine nekontrolovatelné stínové hospodářství založené z části na výměně? Kdo ji bude kontrolovat a zdaňovat? Jak vysoké ztráty na daních tak státy utrpí?

 A co když se stratégové bezhotovostní společnosti ohledně úspěšnosti projektu mýlí, stejně jako se mýlili ve většině svých titánských projektů? Co když se většina z toho, co si slibují, nesplní jako v případě společné měny, ale cesta zpět bude (stejně jako v případě eura) příliš nákladná?  Tato možnost není vůbec tak nepravděpodobná, jak se z technokratického hlediska může zdát.

Co by se mohlo stát

Ano, konzum lze jistě částečně vynutit tím, že zároveň se zákazem hotovosti snížíme úroky pod nulu. To může, byť i spíše jen dočasně, fungovat, ale může se i stát, že zrušení hotovosti povede k pravému opaku. Ne ke zvýšení, nýbrž ke zpomalení, ne-li umrtvení ekonomické aktivity.

Odstranění hotovosti by totiž mohlo posílit celou řadu pozoruhodných a svým způsobem „nesystémových“ tendencí moderní společnosti.  Místo zaniklé centrálně řízené hotovosti by třeba mohly začít přibývat měny mimo kontrolu státu. Lidé se pravděpodobně budou chtít vymknout z vlivu „vševědoucí“ a všehoschopné vlády.

Odstranění hotovosti by mohlo posílit vznik alternativních a lokálních a měn. Nejprve nás asi napadne bitcoin. Ten a jemu podobné měny jsou ale odkázány na velký virtuální prostor a „napadnutelné“ vládními orgány. A jestli technologičtí nadšenci mezi námi spoléhají na to, že protokol bitcoinu stát kontrolovat nemůže, tak jsou na velkém omylu. Když chce tak stát může udělat všechno; včetně porušení vlastních zákonů.

Žijme v době, kdy končí (stejně jako zhruba před sto lety) globalizační cyklus. Je, zdá se, chybné myslet si, že proděláváme pouze nějakou cyklickou krizi, a spoléhat na spásné tržní automatismy. Doznívání globalizace by mohlo naopak posílit již teď patrnou tendenci k lokalizaci, která má potenciál k tomu, aby fungovala rovnocenně s doznívající globalizací dělby práce a hospodářské výměny. 

Silné veličiny

Historicky viděno pravděpodobně stojíme na pokraji zásadního zlomu v pojetí ekonomického chování. Tento zlom se týká tří silných veličin – udržitelnosti trvalého růstu, budoucnosti konzumního životního stylu a role peněz jako hlavního nástroje motivace lidské činnosti. Dosavadní vnímání významu všech těchto tří proměnných je otřeseno. Jejich dosavadní výlučně kvantitativní pojetí vyčerpalo svou energii a před námi stojí s velkou pravděpodobností kvalitativní změna podstaty a významu růstu, konzumu a peněz.

Důležité bude, za jakých společenských okolností k těmto změnám dojde. V horším případě se tak stane v souvislosti s kolapsem světového finančního systému a v lepším případě se destruktivní potenciál vybije pozvolna. Vedle série hlubokých společenských otřesů je totiž představitelný i poměrně harmonický a organický posun společnosti od fixace na ekonomický růst a efektivitu do zcela nové kvality.

Posun od kvantitativního ke kvalitativnímu pojetí by kupříkladu znamenal nikoliv snížení významu peněz vůbec, nýbrž oslabení výlučné fixace na profit, nikoliv skončení ekonomického růstu a zánik konzumní společnosti, nýbrž jejich stabilizaci pomocí zapojení nemateriálních motivačních hodnot, nikoliv zánik dělby práce, nýbrž příklon k reálné ekonomice a oslabení virtualizace ekonomických procesů.

Sociální situace ukazuje, že takové změny jsou „ve vzduchu“. Objevují se nové formy dělby práce a sdílení produktů. Ožívá prastará forma výměnného obchodu. Je pojímána jednak tradičně, zejména v krizových státech nebo regionech (země jižní Evropy), objevují se ale i její nové formy jako vytváření sociálního kapitálu pro krizové časy za pomoci rodiny, přátel a sousedů. Velkou roli hrají regionální peníze anebo dobropisy na výměnu služeb. 

Tlakem státu směrem ke spotřebě a kontrole výdělků by lidé mohli být snadno inspirováni k hledání nových forem hospodářské spolupráce v lokálním rozměru a nových hodnot. Nejsilnějším motorem by přitom mohla být právě snaha zachovat co nejvíce autonomie a vyhnout se dosahu a vlivu vlády všude, kde jen budou moci.  Dalším vlivem by se mohla stát skutečnost, že motivační potenciál materiálního konzumu, zdá se, oslabuje. Připomeňme jen tendence ke sdílení a výměně zboží. Takové hospodářské operace sice také generují zisk, ale jejich smyslem již není pouze jeho maximalizace, nýbrž stále výrazněji samotný akt sdílení nebo výměny. Internetové výměnné platformy jsou toho nejlepším důkazem.  

Co když by se společnost bez dosavadní motivační role peněz stala společností bez motivace vlastnit stále více? Co když by ztratila dosavadní motiv k materiálně definovanému pokroku? A bylo by to špatně? 

*

Ano, to vše jsou jen hypotézy. Reálné je však připravované odstranění hotovosti, které je pouze důsledným dotažením dlouhodobé tendence vzdalování financí od reálné ekonomiky. To je tendence, která nás dovedla do série zostřujících se finančních krizí, ve kterých se západní společnosti potácejí od přelomu tisíciletí. 

Odstranění hotovosti by však bylo nejprve a především dotažením totalitární tendence, která je spjatá se současným stylem vládnutí. Papírové peníze jsou za těchto podmínek jednou z posledních bašt nekontrolovatelného chování občana, a tudíž i trnem v oku těch, kteří se pohybují po kluzké cestě k totalitarismu.

Říkáte, že se mýlím? Že k něčemu takovému nemůže dojít?  Ani nevíte, jak vděčný bych za tento omyl byl.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Petr Robejšek

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (20 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky