17.11.2020
Kategorie: Politika

Zaoceánské události a domácí rybníček

Sdílejte článek:

YNGVAR BRENNA

Aneb vstříc misi, aby bylo zabráněno zániku světa.Škoda, že norština nepatří mezi světové jazyky, abyste také mohli sondovat a rozebírat, co se děje za výbuchy emocí v jedné z politicky nejméně významných zemí světa, kde berou politici a pracovníci masmédií, ale i různé celebrity, velmi osobně, koho si Američané, ale i třeba Poláci i Maďaři zvolí za svého prezidenta. Norské mediální krytí má vysokou zábavní hodnotu a někteří by byli rádi, jestli budou moci další čtyři roky dívat se na to, jak norští zpravodajci hřímají rozzuřením, rozčarováním, strachem a obviňováním, a to vše kvůli americké politice.

Ač je výsledek voleb v USA napadáván a patrně bude mít ještě dohru, tak norská masmédia přetékají bezprecedentním velebením Bidena, Obamy, Clintonových atd., zatímco vytvářejí další a další komentáře proti Trumpovi. Ani slovo o tom, čeho Trump dosáhl, změnil, natož o těch silách, jež se spolčily a snažily, a i nadále se jej snaží znemožnit, což někteří kritici nazývají největším skandálem v politických dějinách Spojených států. Nezabývat se jimi posiluje přesvědčení masmédií, že jsou „na té správné straně“.

Člověk nemusí být přívržencem Trumpa a Republikánů, aby si uvědomil, že je tu něco až patologicky v nepořádku, něco, co by stálo za více než pár glos. Je zarážející, že Hillary Clintonová požadovala to samé, co nyní Trump i to, že ti, jež čtyři roky měli za to, že minulé volby byly zmanipulované a měly být pořádně prověřeny a teď, když se toho dožaduje Trump, tak masmédia o žádný přezkum pro jistotu nestojí, a především se veškeré pochybnosti kolem možného volebního podvodu deku pokouší zakrýt. Proces přezkumu, kde by se potíral případný podvod, je snad povinností každé společnosti, jež o sobě tvrdí, že je moderní, demokratická a právním státem. Jen ten, kdo má co skrývat může mít důvody být proti.

Ač se toužebně očekávané předání moci dosud nestalo, s Bidenem prý konečně i do Spojených států dorazila „sociální demokracie“: norská premiérka prohlásila, že američtí Demokraté jsou nám tady v Norsku nejpodobnější. Její nyní již jen rádoby konzervativní strana se stala globalistickou liberální stranou, opakem toho, co bývávala a jeví se v řadě ohledu socialističtěji než ti, co o sobě říkají, že jimi jsou.

Zapomnělo se na to, jak Demokraté během osmiletého prezidentování G. Bushe mladšího ho obviňovali z „ukradení voleb“ Alu Gorovi a potom jak Hillary Clintonová čtyři roky dělala vůči Trumpovi totéž. Ovšem závažnější: lidé, jež pro Trumpa pracovali, se ocitli na seznamu Demokratů, jež je zmapovali/veřejně ztotožnili a prohlásili za nepřátele státu. Mají být stigmatizováni, nemají být zaměstnáváni a jinak mají být sankcionováni, kde to je jen možné. Má to sloužit jako výstraha do budoucna. Biden navenek hovoří o sjednocení, podprahově se ovšem pracuje na zmapování, potrestání nepohodlných, aby se opozice jako Trumpova nikdy nezjevila. S demokracií to nemá nic společného, nicméně jsou zcela potichu ti, jež se celou dobu dušují, že Trump demokracii ohrožuje.

Nezaujatá, poctivá žurnalistika byla pohřbena již dávno. Per Edgar Kokkvold, tehdejší předseda norské Rady pro rozhlas a televizi kdysi vyprávěl, proč nemusí veřejnoprávní televize a rozhlas provozovat vůči Trumpovi vyváženou žurnalistiku: „Trump je psychopat a části jeho voličské základny je také nebezpečná a schopná lecčehos. Kokkvold se nechal slyšet, že bylo by divné, kdyby hrály veřejnoprávní televize a rozhlas neutrální úlohu. Tor Gjermund Eriksen, nynější šéf veřejnoprávní televize a rozhlasu, uvedl, že „vždyť jsou na světě některé věci pravdivé a některé nepravdivé. Náš úkol, o nějž mi velice jde, že je nadřazen, je ten, že máme posilovat demokracii, integraci a být tmelem společnosti. Budeme pracovat pro rozmanitost a jinakost.“

Kdo nesleduje masmédia bděle a neumí myslet samostatně, je snadnou obětí zneužívání postavení masmédií přirovnávaného k určování pořádku dne Církve v minulosti s jejím definováním toho, co je správné a co je zavrženíhodné, masmédií, jež dostávají tučné částky od státu právě na věcné, vyrovnané a spolehlivé podávání informací, přitom podvádí tím, že si od svých čtenářů, diváků a posluchačů nechávají platit za podávání něco zcela jiného, totiž nestoudné propagandy pomoci zesměšňování a dalších panovačných technik, pochopitelně patřičně doprovázených dehonestujícími snímky.

Propaganda, zastrašování a opovrhování lidmi-voliči. Diktát politické korektnosti šíří cenzuru a autocenzuru. Zbyly nikoliv argumenty, nýbrž odvolávání se a odkazy na emoce a „slušnost“. S demokracií zacházejí jako s rituálem, jimž projdete, jinak je to pouhým nástrojem k moci a ničím více. A onu moc politici rádi technologizují, hlavně tu z EU, v jejíž neprospěch vyšlo norské všelidové hlasování dvakrát. A tak kousek po kousku Norsko do EU začleňovali, zatímco podprahově i naprosto otevřeně podsouvají, že lid je populistický, pln předsudků až xenofobní atd. a proto má být neuznáván. Stavění zájmů vlastní země a jejích obyvatel na první místo se v očích premiérky, většiny dalších politiků a masmédií rovná totalitním ideologiím meziválečného období.

Síla pravdy je nejnebezpečnějším protivníkem. Jsme na stopách úplatkářství a zneužívání moci, jež sahá hluboko do minulosti a zahrnuje spousty lidí. Není divu, že se bojí ventilovat své postoje obyčejní lidé. Měl jsem u sebe v Norsku místního řemeslníka, jenž se mě snažil navést či nalákat k tomu, abych mu řekl na rovinu, co si myslím politicky o Trumpovi, Bidenovi, amerických volbách a jak to souvisí s Norskem. Měl pocit, že než se mi odvážel vyzradit, co si myslí, tak musel provést sondu do mě, co si o tom myslím já. Někteří se bojí o práci, proto raději nesdělují nic. Takhle jsme dopadli. Třeba budou historici v budoucnosti nahlížet na Trumpa podobně jako na takového Reagana, proti němuž bylo svého času štváno do jisté míry podobně jako proti Trumpovi. Zajímavé je to, že Reagan je v některých částech střední a východní Evropy dnes nesrovnatelně oblíbenější, než je v západní a severní Evropě.

Přitom je norská zavedená politika podle mnohých potápějící se loď, kterou asi již nespasí pouhá výměna lídrů: lidé bez iluzí, vykořeněně a rozčarovaně opouštějí několik stran a nazývají je sektami, poprvé v dějinách jsou podle průzkumů stejně velké Arbeidepartiet, tedy Dělnická neboli sociálně demokratická strana, Senterpartiet, čili Strana středu a Høyre, aneb liberálně-globalistická a nyní hlavní vládnoucí strana. Knižní podzim je poznamenán vydáními zejména politiků strany Arbeiderpartiet, jež jsou přirovnáváni k partě čtrnáctiletých, jež spolu chodili o předhánějí se v pomlouvání bývalých před školou. Stranu opustil i Jan Bøhler, jeden z těch, jež dlouhá léta nejhlasitěji upozorňoval na problémy s migrací v jeho městě Oslu.

Nejen, že se lidé stali poutníky mezi stranami tak, jak je to v řadě dalších zemí zvykem, nýbrž začali „sundáváním kabátů“ těch, kteří si je převlékli, převlékali a dosud převlékají: také jsou kritičtější k tomu, čemu se říká „falešný grassroot“ (změna zdola). Svět není pohádkou jako ta norská o zvířatech v lese Hakkebakkeskogen, kde je liška zlá a zajíček hodný, jejíž obdobu najdeme v způsobu, jak probíhá masáž norských masmédií k zaoceánským událostem vůči norské veřejnosti.

Ještě ovšem podle odpůrců současného bídného a neudržitelného stavu zbývá oddělit masmédia od státu podobně jako tomu bylo před někjakou dobou, kdy byla oddělena od státu tzv. státní církev. Do té doby budou masmédia i nadále varovat obce před každou odchylkou od úzkých, předem definovaných cest, dogmaticky nás poučovat a pošlapávat, protože nás mají za neznalé a neuvědomělé. Přesně tak, jak v dobách, o kterých bychom si mohli myslet, že jsme je již překonali a přitom ne a ne.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...