17.6.2021
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Z ložnice na policii

Sdílejte článek:

MONIKA ČÍRTKOVÁ

CIRTKOVADiskuse o sexuálním násilí pokračuje a já bych se dnes chtěla nad problémem zamyslet z jiného úhlu pohledu, o kterém nevím, že by byl jinde prezentován.


Aktivistky, které vidí v kauze bývalého poslance DF možnost prosadit do trestního zákoníku svou představu o vhodné definici trestného činu znásilnění, nás zásobují děsivými statistikami, kolik skutků sexuálního násilí zůstává neohlášeno. Je to prý vina institucí, nevhodného jednání s oběťmi, nebo trestního řízení jako takového, protože v něm se v našem civilizačním okruhu musí vina prokazovat a odsoudit lze jenom toho, o jehož vině nejsou pochybnosti. Je to zkrátka vina společnosti, protože kdyby společnost reagovala jinak, útoky by byly hlášeny.

Statistiky nám také říkají, že pachateli tohoto druhu trestných činů jsou často lidé z okruhu známých oběti; může to být partner či bývalý partner, může to být někdo z kamarádů či kolegů. Pro účely této úvahy tedy nebudeme brát v úvahu početně patrně méně zastoupená náhodná přepadení se sexuálním motivem; o těch to dnes není.

[ad#article_et21]

V diskusích nezaznívá jedna podstatná věc: není morální povinností oběti řešit sexuální útok na ni spáchaný právě s orgány činnými v trestním řízení.

Protizákonná jednání, u nichž se pachatel a oběť znají, nebo jsou si dokonce blízcí, se jistě neomezuje jenom na sexuální násilí. Nezdárné děti okradou rodiče, kamarádi se dostanou do hádky, porvou a poraní, někdo půjčí peníze kolegovi, protože mu naletí na báchorku o nemocné matce, a už je nikdy neuvidí.

Kolik takových jednání je nahlášeno a kolik se jich do policejních spisů nikdy nedostane?

Skutečnost je taková, že zdaleka ne všechno zlé, co se člověku stane, jde hned řešit na policii. A pokud to zlé spáchá někdo ze sociálního okolí, tak se třeba postiženému už vůbec nechce to někam hlásit.

Není naší povinností řešit vše u státem zřízených institucí; existuje spousta jiných způsobů, jak na zranění, které způsobil někdo blízký, reagovat. Lze přijmout různá opatření: rodiče vyzvou dítě, ať opustí jejich dům, se známým se přestaneme stýkat a varujeme i naše kamarády, je možné se svěřit příteli či navštívit dobrého psychologa, někdo to díky svým povahovým vlastnostem umí “hodit za hlavu”. A konečně, nezapomínejme, že lze také odpustit. Odpuštění je stále nedoceněný, ale úžasný vynález naší civilizace.

Když vezmeme v úvahu tyto různé možnosti vyrovnání se s poškozením vlastní integrity či se zradou důvěry, můžeme v tomto světle hodnotit jinak i chování žen, které nehlásí sexuální násilí. Nemusí to být vinou nerespektujícího chování policistů či soudců nebo vinou nechápající společnosti. Někdo prostě nemá zájem svého bližního, nebo dokonce blízkého, kriminalizovat, byť se tento k němu zachoval hanebně. I když je ženě ublíženo třeba ze strany partnera či kolegy, neplyne z toho ještě nutně, že ho musí chtít obvinit z trestného činu a žádat jeho potrestání.

Lidské chování zahrnuje obrovskou škálu reakcí.

V diskusi, která se nyní rozpoutala, se vše trivializuje do jednoduchých vzorců: bylo spácháno násilí – žena to nehlásila – může za to společnost.

Jenomže takhle jednoduché to asi není.

Netvařme se, že neohlášení sexuální násilí je chyba systému nebo jednotlivce. Chybou je, pokud k sexuálnímu násilí dochází, naším cílem má být jeho eliminace.

Ale měli bychom rozumět tomu, že ne každý útěk z ložnice musí vést rovnou na policejní stanici.

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,44 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky