9.1.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Vysní si ráj a vybudují peklo (1.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Už nekonečnou řádku let si intelektuálové spřádají své sny o tom, jak vybudují novou, lepší a spravedlivější společnost, ale vždy skončí s tím, že buď je ta nová společnost stejně nespravedlivá, jako ta předchozí, jen mocní se v jejím čele vystřídali, anebo je zcela nefunkční a nikdo z těch, kterým měla původně sloužit, o ni vlastně nakonec valně nestojí.

[ad#clanek-respo]

Ale přes veškeré pády a další a další nezdařené pokusy o její realizaci se snílci nakonec vždy usnesou na tom, že chyba není v té jejich utopické vizi, ale chyba je v těch, kteří jí špatně realizovali, anebo je chyba přímo v lidech a ty bude nutno překovat na člověka nového. Obyčejně proti jeho vůli a násilím.

Úvod

Kdysi dávno tuto myšlenku někdo definoval jako víru, jako „Novou víru pro skeptickou dobu“. Protože víra a naděje jsou asi nejstarším opiem lidstva, i tato Nová víra se postupně rozšířila. Základem učení se stala víra v to, že se podaří vybudovat společnost, ve které veškerý majetek bude patřit všem a všichni budou v důsledku toho žít v hojnosti a blahobytu.

Ta myšlenka se jmenovala socialismus a šířila se rychleji, než jakékoliv jiné náboženství v dějinách a jeden čas dokonce ovládala více jak šedesát procent všeho lidstva na zemi. Myšlenka, že se podaří vybudovat pozemský Ráj.

Někdy v počátcích 19. století vznikla víra v neomezený pokrok lidstva. Staré náboženství, které bylo založeno na podstatě mysticismu, bylo odloženo a bylo nahrazeno vírou v racionální myšlení a vědeckotechnický pokrok. Ruku v ruce s tím se svět začal plnit různými reformátory, kteří se pokoušeli teoretické prvky nového náboženství zavést v praxi.

Počátky budování

Robert Owen

Jedním z prvních poměrně dobře doložených reformátorů byl skotský průmyslník Robert Owen (1771–1858), který se pokusil nejprve v Británii a později ve Spojených státech vytvořit první funkční modely socialistické společnosti. Pravověrní socialisté jej dnes nazývají reformátorem utopistickým, protože k zavedení socialismu (možná přesněji komunismu) odmítl použít revoluční nástroje třídního boje, ale pokoušel se jej instalovat cestou konsensuální. Pochvalně se o něm dokonce zmiňuje Marxův přítel Engels slovy: „Owen nejenže hlásal ‚rozhodný komunismus‘, on jej též po pět let praktikoval…“[Engels, 1949, s. 225.]

Protože byl spoluvlastníkem celé řady výrobních podniků a společností, pokoušel se nejprve zlepšit pracovní podmínky dělnictva ve svých továrnách. Stavěl pro dělníky obytné domy, ale budoval i školy a knihovny, zkracoval pracovní dobu a významně kriticky pohlížel na dětskou práci. Roku 1817 například otevřel první mateřskou školku v Británii. Preferoval mimo jiné družstevní pojetí výrobních závodů a spoluúčast dělníků na managementu.

Zdroje největších problémů společnosti shledával hlavně v soukromém vlastnictví jako takovém, v náboženství a ve funkci a společenské úloze rodiny. V tom se vzácně shodoval i s pozdějšími socialisty. Cílem jeho snažení tedy měla být vytvořena nová, komunitní koncepce společnosti, ke které se mělo dospět v první řadě výchovou a to hlavně mravní, pracovní, rozumovou, tělesnou a estetickou. Podívejme se tedy nejprve na jeho curriculum vitae.

Robert Marcus Owen se narodil v severní části Walesu ve Velké Británii v městě Newtown jako šesté ze sedmi dětí a dožil se věku 87 let.

Jeho otec vlastnil železářství a sedlářství a v jednom období pracoval i jako poštmistr. Jeho matka pocházela z poměrně zámožné zemědělské rodiny a po ní údajně Robert zdědil povahové vlastnosti.

V místní škole výborně prospíval a obsah pětiletého učiva zvládl již za tři roky. Ovšem je třeba si připustit, že tehdejší britské školství vyučovalo pouze trivium, to jest základy čtení, psaní a základní aritmetiky. To zřejmě nebylo pro inteligentního a nadaného mladíka nikterak obtížné, takže se pokoušel brzy získávat informace i z jiných zdrojů. Těmi se mu staly knihy, které si půjčoval od místního kněze, doktora a advokáta, což byla tehdy vzdělanostní smetánka.

Již jako dítě sledoval nepříliš uspokojivé životní podmínky námezdně pracujících a dělníků a rozhodl se, že se pokusí o nápravu. Ve svých úvahách šel směrem, že nesmí pouze dojít ke zlepšení pozice dělníků na úkor zaměstnavatelů, ale že náprava musí přinášet užitek oběma stranám. Abychom se lépe dostali do jeho myšlenkového rámce, ocitujme několik axiomů, které si pro nový systém vytyčil:

„Prostředky leží všude kolem, jsou nám k disposici a existují v nadbytečném množství.“

„Přirozenou měrou hodnot je v principu lidská práce čili spojení ruční a myšlenkové síly lidí k práci povolaných.“

Po těchto dvou nevinných a v jádru vlastně správných předpokladech se však pustil do odstraňování zdrojů všeho zla, tak jak si je definoval, přičemž některé jsou spíše úsměvné a z jiných poněkud mrazí. Ta, že se rozhodl, že jednotka pracovní síly by měla být stanovena podobně, jako jednotka koňské práce, patří spíše k těm úsměvným. Do kategorie zcela chybných by měl být zařazen jeho nápad, aby půda nebyla vzdělávána pluhem, nýbrž rýčem. A to ne z důvodu, aby nebyla smíchána koňská síla se silou lidskou, nýbrž proto, že pokrok techniky a možnosti hnojení podle něj způsobovaly zbytečnou nadprodukci a ubíraly tak lidem práci.

Tak jako mnozí jiní pozdější myslitelé, kteří se jím inspirovali, kladl příliš velký důraz na manuální práci a nechápal, že stroje a technika naopak lidem práci usnadňují a umožňují zvyšování její produkce, respektive snižuje její cenu a zvyšují její dostupnost, tudíž jsou příčinou růstu celkového blahobytu. Do stejné kategorie proto patří i jeho odpor k parnímu stroji, který též dle jeho názoru lidem bral práci. Úvaha o tom, že stroje vytlačují pouze rutinní a nenáročnou dřinu a umožňují pracovní sílu využívat efektivnějším způsobem, byla na tehdejší dobu přespříliš komplikovaná.

Velkou část svých úvah věnoval právě možnosti pomocí výchovy modelovat nového člověka, pročež rodinu shledával pro kolektivistickou koncepci nového člověka jako nevhodnou (dokonce několikrát místo výchovy zmiňuje termín odchov). Rodiče a tradiční výchovu shledával vadnou hlavně z toho důvodu, že rodiče jsou různí a mohou preferovat nejrůznější výchovné metody a cíle, zatímco kolektivní výchova měla budoucího člověka sjednotit a zprůměrovat do jednotného konceptu.

V tomto ohledu vidíme, že současní kolektivisté se v žádném případě nepoučili dodneška a kupříkladu státní normalizované školství (a povinná předškolní kolektivní výchova) je jen jinou variantou Owenovy these. Stejně tak jeho představa, že všichni budoucí občané komunity by se měli stravovat společně ve společných místnostech a jednotnou stravou. I zde se moderní socialisté nechali Owenem inspirovat a ingerují prostřednictvím státu nejen do oblasti řízené skladby výživy.

S pomocí těchto nástrojů chtěl odstranit dva zdroje zla, které tvoří individualitu každého jednotlivého člověka a chtěl je nahradit univerzalitou. Ještě jinými slovy, chtěl odstranit předpoklad, že děti i dospělí se chovají podle své vůle a že je možné je již od dětství modelovat k vůli jednotné, kolektivní, ústřední.

Naprosto mylně si např. Owen vykládal funkci konkurence, kterou pokládal pouze za zdroj nepříjemností a strachu pracujících, že pokud nebudou na konkurenci reagovat, přijdou o vlastní živobytí. Konkurenci tedy nevnímal jako hnací motor a zdroj pokroku a inovací, ale jako elementární stresor, který nepomáhá, ale škodí. Předpokládal, že zrušením konkurence dojde ke zvýšení produkce, protože lidé se nebudou věnovat žádnému vyrovnávání se druhým a vyrábění věcí lepších, než jiný člověk, čímž nebudou plýtvat zbytečně silami na marnost.

Tuto thesi dokonce moderní socialisté vyšperkovali tím, že konkurence způsobuje nežádoucí plýtvání a je třeba ji z tohoto důvodu celou řadou nástrojů omezovat či ničit. Paradoxní je, že jestliže půdu chtěl Owen obdělávat rýčem a parostroj pokládal za zničující zlo, protože bere lidem práci, a chtěl tak omezovat „zbytečnou“ nadprodukci a usiloval tak o nízkou efektivitu výroby, pak naopak zde v protikladu k tomu chtěl množství výrobků zvyšovat omezením konkurence. Poněkud schizofrenní.

A dále už se dostáváme přímo k vražedným nápadům a to je hlavně jeho požadavek na absolutní zrušení soukromého vlastnictví. O tom, že soukromé vlastnictví je úhelným kamenem, který staví na odvěké touze lidi vlastnit a směňovat své statky, prostě nedokázal přemýšlet střízlivě a nedokázal (společně se současnými socialisty) připustit, že vlastnictví neosobní a kolektivní vždy ve finále vede pouze plýtvání, k neefektivitě a ke špatnému hospodaření. To je jeden ze základních a také nejtragičtějších omylů všech socialistů. Jakmile je lidem zakázáno vlastnit, přijdou o nejúžasnější z lidských motivací, která vytvořila naši civilizaci. A i dnes vidíme, jak se stát znovu přibližuje socialistickým konceptům, když se pokouší ovlivňovat a omezovat užívání soukromého vlastnictví a pro „dobro komuny“ se snaží určovat, jakým způsobem a kdy je smíme používat.

Ostatně připomeňme na závěr tohoto dílu, než se pustíme do Owenových praktických zkušeností s aplikací socialismu ve Velké Británii, že i sám jeho velký následovník Vladimír Iljič byl nucen po velké socialistické revoluci v Sovětském svazu zavést dočasně NEP, tedy novou ekonomickou politiku, která připouštěla sice regulované a všelijak pochroumané, ale přece jen individuální podnikání a tudíž i individuální vlastnictví. (To vlastnictví výrobních prostředků nakonec za několik let zatrhli, ale k úplnému zrušení vlastnictví se neodhodlali nikdy.)

Ale soudruha Uljanova asi necháme až na nějaký dosti vzdálený díl tohoto cyklu. V příštím dílu se podíváme do nedalekého okolí skotského města Glasgow a na to, jak si Robert v New Lanark vedl.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,53 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky