17.12.2021
Redakce
0
Kategorie: Exklusivně pro PP, Multikulturní soužití

Vražda ze cti

Sdílejte článek:

ČEŠKA V CIZINĚ

Zpráva o čtyřnásobné vraždě v Kanadě.

V ranních hodinách 30. června roku 2009 objevil místní zaměstnanec osobní auto, ponořené ve vodě blízko od břehu u zdymadla kanálu ve městě Kingston. Policie se dostavila velmi rychle, spolu s potápěčem, kterému se naskytl hrůzný pohled. V autě totiž byly čtyři mrtvoly. Tři mladé dívky a žena středního věku.

Téhož dne dopoledne se dostavili na kingstonskou policejní stanici otec, matka a syn Mohammad, Tooba a Hamed Shafia, s oznámením, že postrádají čtyři členky rodiny – tři dcery a sestřenici otce, které ráno nenašli v motelu, kde přespali na cestě z dovolené u Niagary domů do Montrealu.

Brzy bylo zjištěno, že jde o stejné osoby, a to

Zainab, 19 let, Sahar, 17 let, Geeti, 13 let a Rona, 52 let.

Matka řekla, že pozdě v noci k ní přišla do pokoje nejstarší dcera a prosila ji o klíč k menšímu autu, odkud si chtěla vzít nějaké oblečení. Rodiče se synem udali, že Zainab ráda řídila auto, i když neměla řidičský průkaz, a že si zřejmě vyjely všechny čtyři na noční projíždku, která skončila tragicky.

Původně tedy policie vyšetřovala tuto událost jako nehodu. Ovšem zkušení profesionální policisté, detektivové a odborníci velmi brzy začali mít silné pochybnosti, a postupně se dozvídali fakta, která jim potvrzovala jejich podezření na vraždu.

Pitvou bylo prokázáno, že všechny čtyři ženy zemřely utopením a v jejich organizmu nebyly žádné známé omamné látky. Ale tři z nich (kromě Sahar) měly nahoře na hlavě podobné pohmožděniny, pravděpodobně po úderu či nárazu, k čemuž muselo dojít ještě když byly živé, podle vyjádření patologa.

Místní policejní sbor si pozval na pomoc odborníky i z jiných částí Kanady, mezi nimi pracovníka Královské kanadské jízdní policie z Vancouveru, specialistu na vyšetřování závažných trestních činů, mluvícího také jazykem fársí, velmi podobným afghánskému darí (rozdíl je asi jako mezi češtinou a slovenštinou), který pomáhal s výslechy. Hamed i zbylé tři děti mluvily anglicky, ale rodiče velmi špatně, čili během výslechů a soudního procesu v angličtině byli používáni profesionální tlumočníci darí, a pro některé svědky i francouzštiny a španělštiny.

Policie se rovněž zajímala o minulost rodiny původem z Afghánistánu. Mohammad Shafia chodil do školy pouze 6 let, ale byl to schopný obchodník a značně zbohatl. Oženil se s mladou a velmi krásnou Ronou, dcerou plukovníka, která měla značně vysoké vzdělání dokončených 11 tříd. Bohužel se ale ukázalo, že nemůže mít děti, a tak po několika letech Mohammad přibral další manželku jménem Tooba, což mu jeho náboženství dovolovalo. Bylo jí jen 17 let a nebyla hezká. Ale byla velmi plodná a porodila celkem 7 dětí, pět dcer a dva syny, z nichž některé se narodily už v cizině.

Kvůli problematické situaci v Afghánistánu rodina odjela do Indie, pak zpět do Kábulu, odtud do Pakistánu, kde prožili nějakou dobu. Pokusili se o imigraci na Nový Zéland, ale to se nepodařilo kvůli výsledku vyžadované lékařské prohlídky v případě Rony, kterou mimo islámský svět Mohammad vydával za svou sestřenici. Načež se dostali přes Dubaj do Austrálie, ale po nějaké době ji museli opustit, jelikož Mohammad Shafia porušil jeden ze zákazů. Přemístili se na mnoho let znova do Dubaje, kde Mohammad úspěšně pokračoval v podnikání. Později využil kanadské imigrační možnosti, povolující příjezd a stálý pobyt lidem, kteří jsou schopni investovat v Kanadě vysokou částku peněz. Koupil menší obchodní středisko za dva miliony kanadských dolarů v Montrealu a rodina se tam přistěhovala; o něco později přijela i Rona, o které lživě prohlásil, že je to jeho sestřenice, a dodal, že v početné rodině pomáhá také jako chůva dětí a hospodyně. Koupil pozemek, na kterém začal stavět velikou a luxusní vilu. Zatím pronajímali byt v montrealském řadovém domě.

Ovšem domnívat se, že všichni žili konečně šťastně, spokojeně a v klidu, by byl velký omyl. Chování k Roně se strašně zhoršilo ze strany Mohammada, ale i jeho druhé ženy; bylo s ní zacházeno čím dál tím hůř, Mohammad ji někdy i bil, Tooba ji nenáviděla a dělala vše proti ní. Vysmívala se Roně, že je jen služka, otrokyně a že ona má nejen její cestovní pas, ale i celý život ve svých rukou. Rona byla zoufalá, telefonovala tajně na volací karty z telefonních automatů své sestře ve Francii i vzdálené příbuzné v USA, a opakovaně říkala, že má strach o svůj život. Ale byla jimi ujišťována, že je v demokratické zemi, a že se jí tam nemůže nic stát. Rona prosila o rozvod, ale Mohammad to nedovolil. Asi se obával, že by přišel najevo podvod, když ji zapřel jako svou první ženu v Kanadě, kde je mnohoženství zakázané, a že by tudíž byli pro klamání úřadů všichni deportováni.

Problémy měly i Zainab, Sahar a Geeti, jenom proto, že chtěly žít jako ostatní dívky jejich věku v Kanadě, tedy moderně se oblékat, nenosit hidžáb, líčit se a chodit s chlapci. Ovšem něco takového bylo v této rodině zakázáno. Nejhorší drábové byli jejich otec a bratr Hamed, který sestry hlídal a špehoval v otcově nepřítomnosti za jeho četných obchodních cest, a otci vše donášel. Dělal to i mladší bratr, ale ne v takové míře.

Zainab byla studentkou školy pro dospělé v angličtině a večerního kurzu francouzštiny. Tam potkala emigranta z Pakistánu jménem Ammar a mladí se do sebe zamilovali. Museli se ovšem setkávat tajně. Zainab mu řekla, že by ji otec zabil, kdyby se o nich dozvěděl. Jednou je ale uviděl Hamed a bylo zle. Jako součást potrestání rodiče Zainab zakázali chodit do jakékoliv školy po dobu téměř jednoho roku. Nakonec utekla z domova, to už jí bylo 19 let, čili podle zákona mohla rozhodovat o svém životě (což samozřejmě tato rodina neuznávala), a ubytovala se v jedné ze speciálních chráněných ubytoven pro ženy, které se necítí v bezpečí. Avšak po nějaké době, když se otec nacházel obchodně v Dubaji, se vrátila domů poté, co jí matka slíbila, že jí dovolí sňatek s Ammarem. Brzy byli oddáni muláhem, ale při svatební hostině v restauraci, kam se nedostavil ani jeden člen ženichovy rodiny, jelikož i oni nebyli nadšeni tímto sňatkem s cizinkou, Zainab, po čtvrthodinovém rozhovoru s matkou a Hamedem, ve kterém jí údajně bratr velice vyhrožoval, na místě zrušila několikahodinové manželství. A nadále bydlela se svou rodinou. Předpokládá se, že ta svatba byla pouze kamufláž již připravovaného zločinu s cílem, aby Zainab zůstala doma.

Sahar, nejkrásnější z hezkého sesterského trojlístku, snila o tom, že se stane lékařkou. S ještě mladší Geeti, se kterou se měly velice rády, plánovaly společné opuštění domova. Svěřila se jedné učitelce, ale ta jí řekla, že nejsou plnoleté a že to není možné. Sahar se seznámila s mladým emigrantem z Hondurasu, který se jmenoval Ricardo, a varovala ho, že své city musí skrývat, jinak ji otec zabije. Sahar měla pěknou postavu a ráda se oblékala i do krátkých sukní, šortek a přiléhavých triček, což jí velmi slušelo, ale bylo rodiči přísně zakázáno. Takže se každý den ráno ve škole na záchodě převlékala z oblečení vnuceného jí doma do oblečení blízkého mladé generaci, sundávala hidžáb, rozpouštěla dlouhé vlasy a líčila se. Před cestou zpět domů tomu bylo obráceně. Mívala deprese a uvažovala o sebevraždě. Po jedné z četných scén doma se pokusila otrávit. Zachránila ji „teta“ Rona. Lékaři děvčeti vypumpovali žaludek a tudíž nezemřela. Za zmínku stojí reakce její biologické matky Tooby; nechtěla se na ni ani podívat a prohlásila „Může jít do pekla. Ať se zabije!“

U nejmladší, Geeti, nešlo o chlapce. Byla to povaha rebelující, velice toužila po osobní svobodě, chodila do školy, ale jako protest občas i za školu, bouřila se proti omezením a zákazům doma i zastrašování rodiči a bratrem. Opakovaně prosila všude možně, aby byla odebrána rodině a dána do nějaké cizí pěstounské péče. Bohužel jejím prosbám nebylo vyhověno.

Několikrát do rodiny přišla policie, například když se děti bály vrátit domů po útěku Zainab. Bylo to pouze několik dní poté, co byly otcem a bratrem zmláceny po překročení doby, kterou měly povolenou strávit v nákupním středisku. Opakovaně zasahovaly i dvě státní sociální služby ochrany dětí a mládeže, anglofonní a frankofonní, zavolané buď školou nebo policií.

Ovšem při konfrontacích v přítomnosti rodičů dcery měnily výpovědi, jelikož se jich, a hlavně otce, strašně bály, a tak jejich záležitosti byly pokaždé policií i ochranou mládeže uzavřeny. Jen jeden policista naléhal na pokračování ve vyšetřování, ale nepodařilo se mu to prosadit.

Nakonec kingstonská policie i odborníci došli k závěru, že jde opravdu o vraždy, i když přímé důkazy neměli, jen závažné důkazy nepřímé, kterých ovšem bylo mnoho. Nemohu je všechny vyjmenovat, příliš by to prodloužilo tento článek. Tedy jen stručně některé z nich.

Byly to hlavně záznamy v mobilních telefonech mrtvých dívek i ostatních členů rodiny, které ukázaly jejich přesné přemisťování, a rovněž to, že obvinění byli na místě tragédie, i když tvrdili, že nikoliv. Koupě levného malého starého auta před cestou (bohatý, ale šetrný Mohammad zřejmě nechtěl potopením poničit jedno ze dvou luxusních aut, které vlastnil). Pochroumané velké auto, kterého bylo použito pro postrčení auta se čtyřmi ženami uvnitř, uvízlého na okraji břehu, dále do kanálu (a tomu odpovídající poškození obou aut, i když se Hamed snažil nedokonale stopy zničit sebráním některých spadlých kousků z místa činu, a poté úmyslným nabouráním rodinného auta.). Kanál byl u břehu velmi mělký, něco přes dva metry, střecha auta se nacházela malý kousek pod vodou a okno bylo otevřené, čili lidé při vědomí, a to i neplavci, by se snažili – a pravděpodobně mohli – dostat ven. Osmiletý chlapec, bydlící v domě v určité vzdálenosti od onoho osudového místa, se pozdě v noci vzbudil žízní a šel se do kuchyně napít, přičemž odtud oknem uviděl dvě auta, pak uslyšel silné šplouchnutí, podíval se znova, a z místa odjelo auto pouze jedno. Rodiče a starší syn tvrdili, že přijela celá rodina, to je deset lidí ve dvou autech, v noci do motelu. Ale recepční svědčil, že přijelo pouze jedno auto, a navíc že otec se synem se nemohli v recepci nejdřív shodnout, kolik vlastně lidí v motelu přespí, mluvili postupně o desíti, devíti, a nakonec se dohodli na šesti osobách. Přihlásili se i příbuzní. Strýc Tooby, žijící ve Švédsku, oznámil policii, že mu Mohammad nějakou dobu předtím zatelefonoval a navrhl příjezd rodiny k němu na dovolenou, piknik někde u vody, utopení (tenkrát jen) Zainab a posléze předstírání, že to byla nehoda. Druhý její strýc v Kanadě prohlásil, že čtyři oběti žily v domě v Montrealu v neustálém strachu, teroru a většinou jako ve vězení. V Hamedově počítači policejní ajťák objevil rozsáhlá pátrání na témata “Jak spáchat vraždu“, „Místa vhodná k vraždě“, „Vodní plochy v Kanadě“, atd.

Policisté pozvali několik dní po tragédii rodiče a nejstaršího syna z Montrealu zpět do Kingston. Hráli komedii soucitu a důvěry v jejich vysvětlení neštěstí, způsobeného nezodpovědností řídící neřidičky Zainab a, během rozhovoru s nimi v kanceláři, jejich pracovníci namontovali do auta rodiny v policejní garáži perfektní odposlouchávací zařízení. Obsažné záznamy, které tím získali, byly otřesné. Uvádím jen několik z četných slov otce (vulgarismy jsem částečně vytečkovala): „I kdybych byl na šibenici, budu rád, že byla zachráněna čest rodiny. Byly to k..vy. Kdyby se vrátily, udělal bych to znovu. Rozsekal bych je řeznickým sekáčkem na kousky. Ať ďábel s.re na jejich hroby!“

V Montrealu i jinde ovšem rodiče před médii předstírali hluboký zármutek.

Otec, matka a nejstarší syn byli brzy zatčeni a vzati do vyšetřovací vazby. Během výslechů říkal občas jeden něco jiného než druhý či třetí, a také měnili své vlastní výpovědi.

Všichni vyšetřovatelé se do tohoto případu opravdu zakousli, jelikož šlo o něco naprosto šokujícího. Smrt mladých a zdravých dívek, s dlouhými životy před sebou, i laskavé ženy, kterou měly raději než vlastní matku. Při prohledání bytu objevený tajný deník Rony, popisující její zoufalou a bezvýchodnou situaci a neustálý strach (Mohammad jí řekl, že jestli cokoliv podnikne, zabije ji), vyšetřování také hodně napomohl.

Nakonec shromážděné nepřímé důkazy byly dostatečně přesvědčivé. Avšak dosud se neví, jak přesně k vraždám došlo. Oběti muselÿ spadnout v autě do do vody kanálu už buď mrtvé nebo aspoň v bezvědomí. Jak už jsem uvedla, oficiálně byla konstatována smrt utopením. Čili předpokládá se, že pozdě v noci je buď ranou do hlavy omráčili nebo jednu po druhé otec a syn, snad i matka, postupně utopili (možná ve veřejných záchodcích, které se nacházely poblíže) a odtáhli do auta, které pak s nimi uvnitř postrčili do kanálu.

Dlouhý soudní proces, trvající od října 2011 do ledna 2012, byl sledován celou zemí. Měl prokurátora a prokurátorku, a oba odvedli naprosto vynikající profesionální práci. Pro obvinění bylo předloženo 162 důkazů a svědčilo 58 svědků. Po pouhých 15 hodinách uvažování rozhodla porota, že Mohammad, Tooba a Hamed Shafia jsou vinni nejzávažnějším zločinem , to jest předem promyšlenou úkladnou vraždou prvního stupně, za kterou automatický trest je doživotní vězení (trest smrti byl v Kanadě již dost dávno zrušen). Žádat o milost takto odsouzený může nejdřív až po 25 letech, a v případech krajně mimořádných je nepravděpodobné, že milost vůbec někdy dostane. V té době bylo Mohammadovi 59,Toobě 42 a Hamedovi 21 let…

Veškerá odvolání viníků byla zamítnuta. Navíc imigrační úřady rozhodly, v souhlase se zákony, že trojice ztrácí status povoleného stálého pobytu v Kanadě. Kdyby tedy náhodou přecejen někdo z nich někdy milost dostal, pak bude okamžitě z Kanady deportován.

Soudce Robert Maranger, předsedající tomuto procesu, po vynesení rozsudku k vrahům prohlásil:

„Je obtížné vymyslet odpornější, opovrženíhodnější, více bezectný zločin. Zřejmý důvod za těmito chladnokrevnými, hanebnými vraždami byl, že tyto čtyři naprosto nevinné oběti urazily vaši zvrácenou představu cti, představu cti, která absolutně nemá místo v jakékoliv civilizované společnosti.“

  • Tento článek je napsán na základě informací z kanadských masmédií i dalších zdrojů.
  • Přehledné shrnutí: Inside the Shafia Murder Trial.
  • Dokumentární film: Shafia Family Murders – House of Shafia (CBC the fifth estate, 2012).
  • Kniha: Without Honour: The True Story of the Shafia Family and the Kingston Canal Murders (autor Rob Tripp, nakl. Harper Collins).
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (33 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky