Válka na Ukrajině se mění v absurdní fikci

Celkově výše uvedený citát poukazuje na proměnlivou a složitou povahu evropské paměti – zapomnětlivé a nekonzistentní paměti – a na to, jak může formovat její vnímání války a své zkušenosti v ní.

Bidenova administrativa se války na Ukrajině nevzdala. Ve čtvrtek se má v Německu konat schůzka formátu Ramstein, které předsedá odcházející americký ministr obrany Lloyd Austin a která se bude zabývat obrannými potřebami Ukrajiny, k nimž se vyjádří ukrajinský prezident Zelenskyj.

Mezitím Kyjev typicky v předvečer akce Ramsteinského formátu zahájil útok v Kurské oblasti. Operaci, ačkoli ji britský tisk zlehčuje, stojí v čele pouhé dva tanky a patnáct obrněných transportérů a nepochybně ji rozdrtí ruské bezpilotní letouny a jeho vysoce smrtící vysoce výkonné bojové vrtulníky Ka s možností denního i nočního nasazení, vysokou schopností přežití a palebnou silou.

Pro Zelenského je typické, že nezanedbá žádnou příležitost k velkolepému vystupování před západním publikem. Doufá, že ve čtvrtek předvede, že v ukrajinských ozbrojených silách stále ještě zůstala kuráž. Tragické je, že v tomto melodramatu obětuje několik desítek ukrajinských vojáků, což může odvést část pozornosti od frontové linie, protože ruské síly vstoupily do Chasiva Jaru a dosáhly předměstí Pokrovska v rámci operace na obklíčení tohoto města.

Pádem Chasiva Jaru a Pokorovska se bitva o Donbas blíží k cílové rovince a připravuje půdu pro masivní ruský postup na západ k Dněpru, pokud Kremlu nezbude jiná možnost než ukončit válku podle svých podmínek. (Viz nedávný článek o budoucí mapě Ukrajiny od předního moskevského strategického analytika Dmitrije Trenina s názvem Jak by měla vypadat Ukrajina po vítězství Ruska.)

Naděje, že Donald Trump ukončí válku hned první den svého prezidentství 20. ledna, skutečně pohasly. Schůzka v Ramsteinu je vyzývavým aktem Zelenského, Bidena a jejich evropských spolupracovníků, protože Trump se má brzy setkat s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Zelenskij se 18. prosince setkal s šéfem NATO Markem Rutte a sešel se s několika evropskými lídry v Bruselu, aby projednali válečnou strategii. Jeho evropští partneři se snaží vypracovat vlastní plány pro případ, že by Trump, který se zavázal k rychlému ukončení války, kyjevskému režimu zatrhl tipec nebo ho přiměl k ústupkům.

Klíčovým tématem bruselské schůzky byly bezpečnostní záruky, uvedla Zelenského kancelář. Zelenskyj vyzdvihl svou „podrobnou diskusi mezi čtyřma očima“ s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, která se zaměřila na priority dalšího posílení pozice Ukrajiny „pokud jde o přítomnost sil na Ukrajině, které by mohly přispět ke stabilizaci cesty k míru“.

Před bruselským jednáním však německý kancléř Olaf Scholz novinářům řekl, že ačkoli je prioritou zajistit „suverenitu Ukrajiny a to, že nebude nucena podřídit se diktovanému míru“, jakákoli diskuse o nasazení pozemních vojáků by byla předčasná.

Sám Rutte poradil, že by se spojenci Kyjeva měli zaměřit na zvýšení dodávek zbraní, aby byla Ukrajina v silovém postavení. Rutte odhadl, že Ukrajina potřebuje 19 dalších systémů protivzdušné obrany.

Zajímavé je, že Rutte oznámil, že navrhované nové velitelství NATO v německém Wiesbadenu je nyní „v provozu“, které bude od nynějška koordinovat západní vojenskou pomoc Ukrajině a také poskytovat výcvik ukrajinské armádě. Je nepravděpodobné, že by Trump zachoval formát Ramstein.

Jednoduše řečeno, Evropa, včetně Spojeného království, nemá kapacitu, která by nahradila americkou vojenskou pomoc Ukrajině. Aby EU mohla nahradit USA, musela by svou vojenskou pomoc Ukrajině zdvojnásobit. Současná politická situace v Evropě spolu s reálnými vojenskými schopnostmi jednotlivých evropských zemí však činí tento cíl nemožným. (Viz analýza Samanthy de Bendern z Chatham House).

Německo, největší evropský vojenský dárce Ukrajině, se po rozpadu koalice vedené Scholzem ponořilo do politického chaosu. Macron, neochvějný obhájce Ukrajiny, ztratil kontrolu nad vnitřní politikou Francie. Jinde v Evropě rostou politické strany krajní pravice a krajní levice s proruskými sympatiemi.

Evropané pobíhají jako slepice bez hlavy. Překvapivá návštěva italské premiérky Giorgie Meloniové na Floridě, kde se setkala s Trumpem a podívala se s ním na film v tomto kritickém okamžiku války na Ukrajině, ukazuje, že chytrá dáma nemá důvěru v lidi jako Macron.

Meloniová má vřelý vztah s Trumpovým blízkým spolupracovníkem Elonem Muskem, enfant terrible evropských liberálů. „Je to velmi vzrušující. Jsem tu s fantastickou ženou, italskou premiérkou,“ řekl Trump davu na Mar-a-Lago a expanzivně dodal: “Ona opravdu vzala Evropu útokem.“

Itálie, významná mocnost NATO, která má výhled na Středozemní moře, je hlasitým zastáncem transatlantického přístupu a ve válce na Ukrajině prosazuje diferencovanou politiku, která může být Trumpovi užitečná při budování mostů s Evropou. Meloni se umisťuje na svých pozicích.

Itálie rezolutně odsoudila ruskou anexi Krymu a následnou angažovanost Moskvy na východní Ukrajině a připojila se k sankcím EU vůči Rusku. Svou vojenskou podporu Ukrajině demonstrovala významnými balíčky vojenské pomoci v rámci dohody o bezpečnostní spolupráci (za předchozí vlády v čele s premiérem Mariem Draghim). Přesto se Řím často snažil vyvažovat reakce EU se svými národními zájmy vůči Rusku.

Ministr zahraničí Meloni tak nedávno potvrdil, i když Biden povolil Ukrajině nasadit americké rakety dlouhého doletu proti vojenským cílům uvnitř Ruska: „Náš postoj k použití (italských) zbraní Ukrajinou se nezměnil. Mohou být použity pouze na ukrajinském území.“

V konečném důsledku o podmínkách míru na Ukrajině rozhodne průběh války. Podstata věci však spočívá v tom, že hlavní mírová dohoda, s níž všichni počítají, že ji Trump zajistí, možná ani není tou nejtěžší částí, tj. za předpokladu, že se podaří vybudovat architekturu evropské bezpečnosti na pilířích, které prezident Vladimir Putin představil ve svém politickém projevu na ruském ministerstvu zahraničí loni v červnu, což je samozřejmě sám o sobě velký předpoklad. Uvažujme následující.

Je zřejmé, že Trump se nehlásí k Rumsfeldovu pravidlu Pottery Barn – „Rozbiješ to, patří ti to“. Nemá v úmyslu platit za rekonstrukci Ukrajiny. A jeho červenou linií je nasazení amerických vojáků. Což znamená, že na evropská bedra dopadne obrovská odpovědnost. Je nyní Evropa připravena nést toto obrovské finanční, vojenské a politické břemeno?

Prostřednictvím dluhů, daní nebo škrtů v sociálních službách? Kompromis mezi výdaji na Ukrajinu nebo sociálními výdaji doma je v evropské politice velmi citlivou otázkou. Příklon Evropy k pravicovým vládám – nejnovějším příkladem je Rakousko – může tuto otázku jen zhoršit.

Na druhou stranu, souhlasil by Putin s tím, aby Evropané vydrancovali 300 miliard dolarů z ruských rezervních aktiv na vojenskou pomoc a obnovu Ukrajiny? Ani náhodou! Pak je tu otázka sankcí. Putin bude jistě požadovat zrušení západních sankcí. Jak by totiž mohla existovat mírová dohoda, s níž by Rusko mohlo souhlasit bez úplného zrušení všech sankcí a rozmrazení aktiv? A konečně, kdo zajistí udržování míru na překreslených hranicích Ukrajiny s Ruskem? Moskva bude samozřejmě trvat na tom, aby měla v této věci slovo.

Dohoda o zmrazení konfliktu kolem současných bojových linií by byla nejlepším výsledkem pro Ukrajinu i Evropany. Moskva však vzhledem k dlouhé historii západních zrad kope pevným „Niet“.

Paradoxem je, že se kolo pro Evropany uzavřelo. Trump, z něhož běhá evropským politikům mráz po zádech, je shodou okolností také až jejich jediným zachráncem. Stejně jako ve hře Samuela Becketta zoufale čekají na příchod Trumpa.