Václav Havel si nepřál svobodu

Co dnes, téměř třicet let po konci komunistické totality? Žijeme si lépe? Bezpochyby ano. Jsme svobodní? V mnoha ohledech jsme svobodnější, nicméně naše svoboda je nám postupně ukrajována od druhého konce. Sice můžeme veřejně vyjádřit svoje politické postoje, máme právo nesouhlasit, ale pokud bychom měli nějak charakterizovat dnešní politicko-ekonomický systém, je to opět zase jen varianta socialismu. Socialismus jsme sice před třiceti lety vyhodili dveřmi, nyní se nám však, v aktualizované podobě, vrátil oknem. Nenabývá sice formy brutální tyranie, ale je stejně omezující a svazující, ve své nesmlouvavé péči o “naše blaho” – které podle autorit dnešního socialismu nejsme schopni sami definovat, a musí nám tedy být nadiktováno shora a potvrzeno demokratickou volbou. Demokratura – to je výraz, který se k dnešnímu politickému systému hodí nejlépe.

Je tohle, co si lidé před devětadvaceti lety přáli? Nejhorší na tom je, že ve své pravé podstatě pravděpodobně ano. Přáli si tehdy lidé kapitalismus, tedy systém, v němž by byla zásadně respektována práva jednotlivce? Nepochybně ne. V souladu s morálními autoritami Sametové revoluce si přáli opět jen socialismus – s lidskou tváří. Koneckonců, Václav Havel jim to slíbil: žádný kapitalismus. A je obrovským štěstím pro tuto zemi, že to nakonec dopadlo jinak a povedlo se přivést k životu kapitalismus 90. let, třebaže to byl v podstatě mrzák, který nakonec nevyhnutelně podlehl jak tlakům havlistické nenávisti vůči svobodě, tak celkem přirozeným tlakům autentické levice, tedy tehdejší sociální demokracie.

Václav Havel si nepřál svobodu. Veškerá jeho další vyjádření, zejména na adresu trhu, kapitalismu, svobody podnikání, jsou prodchnutá implicitní nenávistí vůči svobodným lidem. Ano, byl to bojovník proti komunistické totalitě – to Václavu Havlovi nemůže nikdo upřít. A z dlouhodobého hlediska, z jakéhosi pohledu dějin, je dobře, že právě on byl tehdy tou hlavní osobou “na barikádách” (barikády sametové revoluce, tedy barikády, kde vlastně nic nehrozí, a vše je rozhodnuto u jednacího stolu, v rukavičkách). Ale jeho představou byl socialismus – třebaže socialismus, s nímž by bylo dovoleno nesouhlasit, a kde by jeho ideální hybatel politického dění, tedy občanská společnost, mohla vůdčí politické kádry usměrňovat, ale nikdy by nepřipustila masivní privatizaci a svobodu podnikání.

Jenomže svoboda je nedělitelná. Svoboda podnikání jde ruku v ruce se svobodou projevu. A naopak.

Protože podnikání je ve své podstatě extenzí rozumu. Stejně jako jakýkoliv jiný projev – umělecký či politický. Snažit se svázat regulacemi a pravidly podnikatelského ducha, a ponechat svobodu projevu a uměleckého vyjádření, je křiklavý rozpor. A z tohoto rozporu pak podle mého názoru plyne zásadní ideologický problém Sametové revoluce. Problém, který se plně projevil za dalších deset let, a který nás dostal tam, kde jsme nyní: v totálním politickém marasmu, v ekonomickém i politickém područí (supra-nacionálně) socialistické Evropské unie, a navíc v hlubokém marasmu morálním.

Proto nazývám výročí Sametové revoluce svátkem promarněných příležitostí a špatného svědomí. Pokud by tehdy, před devětadvaceti lety byla svoboda řádně obhájena, jako svoboda, jejímž politickým důsledkem musí nutně být kapitalismus, a pokud by si kapitalismus lidé skutečně přáli, namísto pouhých kosmetických úprav stávajícího systému, mohli jsme se stát skutečným tygrem střední Evropy. Měli jsme dobře našlápnuto, vláda Václava Klause udělala maximum, a podle mého názoru z toho stále žijeme. Ale bylo to příliš málo. A každý, kdo kapitalismus jako politicko-ekonomický systém zpochybňuje, kdo souhlasí s havlistickými tezemi o “mafiánském kapitalismu”, kdo by nejraději podnikatele svázal pouty regulací, ve prospěch čehokoliv, co subjektivně prohlásí za “vyšší dobro”, by měl důkladně zpytovat svědomí, dříve než vyrazí na náměstí demonstrovat proti současné vládě, proti Babišovi se Zemanem, nebo proti čemukoliv, proti čemu se nyní tak okatě spontánně protestuje. Sáhněte si do svědomí.

Pokud dnes, u příležitosti výročí událostí 17. listopadu 1989, vyjadřujete svůj nesouhlas a máváte spontánně vytištěnými letáky s nápisem “Demisi”, nic proti tomu. Na vyjádření nesouhlasu má každý právo. Ale co vlastně chcete? Pokud by politické persony, které odmítáte, najednou zmizely ze světa, co by následovalo? Díky vaší nedůvěře nebo přímo nenávisti vůči svobodě budou rychle, vaší volbou, vystřídány osobami stejného ražení. Nasloucháte na náměstích proslovům osob jako je Kalousek, Němcová či dokonce odborář Štěch a odměňujete je frenetickým potleskem – přitom tyto osoby nejsou o nic lepší než Babiš se Zemanem, a jejich dlouhodobá politika tuto zemi přivedla tam, kde nyní je. Čekáte na spasitele? Pravděpodobně ano. Pravděpodobně na spasitele, který vám především řekne, pro co máte být. Protože na negaci, na pouhém odporu vůči dvěma politikům, se žádná pozitivní politika postavit nedá. A nejdůležitější otázka: vadí vám premiér Babiš, nebo vám vadí jeho politika šlapání po malých a středních podnikatelích? Přejete si takovou politiku – jen když ji bude dělat někdo jiný?

Svoboda není něco, co si vycinkáte klíči na náměstích a co si vyvzdorujete demonstracemi. Tak se leda zbavíte tyranů. Ale svobodu musíte mít v sobě, být si vědomi toho, co svoboda je a jak je velkolepá. A to právě, obávám se, v sobě nemáte. Proto jakýkoliv tyran, kterého, budou-li demonstrace úspěšné, vykopnete z jeho křesla, bude rychle nahrazen tyranem dalším.

Pokud tedy chceme slavit, především důkladně zpytujme svědomí. Slavme výročí Sametové revoluce přemýšlením. To zde chybí.