ODS po Petru Fialovi: Stejné slabiny, ještě méně politiky

Předseda ODS Martin Kupka zveřejnil na serveru Lidovky.cz článek nazvaný „Komu začíná patřit Česká republika? Vláda má dvě tváře, ale žádnou páteř“. Má jít o půlroční bilanci vlády Andreje Babiše. Ve skutečnosti je text možná ještě zajímavější jako bilance současné ODS. Nechci polemizovat s politickým zaměřením občanských demokratů ani tvrdit, že témata, o nichž Martin Kupka píše, nejsou důležitá. Střet zájmů předsedy vlády, možné přizpůsobování zákonů konkrétním podnikatelským zájmům, zadlužování státu nebo způsob financování veřejnoprávních médií jsou legitimními předměty politického sporu. Některé z těchto otázek mohou být mimořádně závažné. Právě proto je škoda, že je předseda ODS zpracoval tak chabě.

A právě zde vzniká nepříjemná otázka, co se vlastně v ODS po Petru Fialovi změnilo. Fialovu vedení bylo dlouhodobě vytýkáno, že obtížně formuluje srozumitelné priority, nahrazuje politiku morálními apely a neumí obecné zásady převést do přesvědčivého politického jednání. Kupkův článek nepůsobí jako překonání tohoto stylu. Spíše jako jeho pokračování v ještě slabší podobě. Zůstala programová neurčitost, moralizování a neschopnost stanovit priority. Ubyla však uměřenost a přibyla rétorická agresivita. Výsledkem není rozhodnější politika, ale pouze hlučnější bezradnost.

Katalog bez hierarchie

Základní slabinou článku je neschopnost rozlišit význam jednotlivých témat. Kupka řadí za sebe nevydání poslanců k trestnímu stíhání, střet zájmů Andreje Babiše, dotace Agrofertu, státní rozpočet, financování České televize a Českého rozhlasu, výroky jednotlivých ministrů, personální nominace, přesuny agend mezi ministerstvy, regulaci kratomu i užívání obecních bytů několika politiky. To všechno může být předmětem kritiky, ale není to totéž. Podezření, že se zákon mění ve prospěch podnikatelských zájmů předsedy vlády, je systémovým problémem. Hrubý výrok ministra může vypovídat o jeho politické kultuře, ale jde o problém jiného řádu. Spor o regulaci kratomu vyžaduje odborné posouzení dopadů jednotlivých variant. Pochybnosti kolem užívání obecního bytu jsou konkrétní osobní nebo komunální kauzou.

Kupka výslovně netvrdí, že jsou všechny tyto věci stejně významné, konstrukce článku je však staví téměř na stejnou úroveň. Všechno se stává součástí jednoho proudu rozhořčení a důkazem téže všeobecné zkaženosti vlády. Tím se kritika neposiluje. Naopak se oslabují její nejzávažnější části. Střet zájmů předsedy vlády začne působit jen jako další položka vedle nevhodného výroku, sporu o kratom nebo obecního bytu. Politická strana přitom musí umět určit priority. Musí říci, které problémy pokládá za zásadní, proč právě tyto problémy ohrožují fungování státu a jakým mechanismem škoda vzniká. Především však musí vysvětlit, co s nimi chce udělat. Kupka místo toho vytváří dojem, že všechno, co vláda udělá, je přibližně stejně pohoršující, a proto už není třeba jednotlivé problémy podrobněji rozebírat.

Ani titulní tvrzení o „dvou tvářích“ vlády není v článku skutečně vysvětleno. Jaké dvě tváře má autor na mysli? Jednu populistickou a druhou kořistnickou? Jednu chaotickou a druhou promyšleně mocenskou? Kupka popisuje vládu současně jako nekompetentní a jako mimořádně schopnou systematicky ovládnout stát. Tento rozpor by mohl být zajímavým tématem, autor jej však nerozvíjí. Nadpis slibuje strukturu, článek ji nenabízí.

Fialův styl bez Fialovy ukázněnosti

Petr Fiala byl často kritizován za profesorský styl politiky, přílišnou opatrnost a malou schopnost převést obecné zásady do rozhodného politického jednání. Jeho veřejná vystoupení bývala abstraktní, moralizující a vzdálená konkrétním problémům. Současně však zpravidla zachovávala určitou vnitřní soudržnost, věcnost a institucionální vážnost. Kupkův text si zachovává slabiny tohoto stylu, ale nikoli jeho přednosti. Zůstává moralizování, chybějí priority a konkrétní návrhy. Místo Fialovy uměřenosti však přibyla expresivní slova, osobní výpady a snaha překrýt nedostatek obsahu rétorickou tvrdostí.

Vzniká tak dojem, že si ODS vyložila slabost Fialova vedení především jako nedostatek ostrých slov. Jestliže se tedy místo opatrných formulací začnou používat výrazy jako „Babišistán“, „Klondike“, „spratci“ a „šaškárna“, má veřejnost získat pocit nové energie. Jenže politická rozhodnost se neměří hrubostí slov. Pozná se podle schopnosti vybrat podstatné problémy, navrhnout řešení a nést za ně odpovědnost. V tomto směru Kupkův text nepředstavuje zlepšení. Naopak vyvolává dojem, že ODS přišla i o část intelektuální disciplíny, která alespoň někdy Fialovo vedení provázela, aniž by získala větší akceschopnost.

Je to Fialův styl bez Fialovy ukázněnosti.

Moralizování místo politické alternativy

Kupkův text je vystavěn na morálním rozdělení politického prostoru. Na jedné straně stojí vláda, která lže, krade budoucnost, mstí se, ponižuje odborníky a rozděluje kořist. Na druhé straně ti, kteří si na „Babišistán“ odmítají zvyknout. Taková rétorika může mobilizovat již přesvědčené odpůrce vlády, obtížně však osloví někoho dalšího. Volič Andreje Babiše se z článku nedozví nic, co by ho mohlo přimět změnit názor. Pouze zjistí, že předseda ODS znovu pokládá vládu za morálně nepřijatelnou. Problémem přitom není samotné morální hodnocení. Politika se bez hodnotových soudů neobejde. Problém nastává tehdy, když morální odsudek nahrazuje vysvětlení a politický návrh.

Jestliže ODS kritizuje změnu zákona o střetu zájmů, měla by říci, jak má podle ní takový zákon vypadat. Jak se má určovat skutečné ovládání podniků? Které firmy mají být vyloučeny z dotací a veřejných zakázek? Jaká mají platit obecná pravidla, aby nešlo jen o další zákon zaměřený na jednoho konkrétního politika? Jestliže ODS kritizuje rozpočtový schodek, měla by uvést, jakou trajektorii veřejných financí navrhuje a které výdaje by byla připravena omezit. Nestačí konstatovat, že dluh „krade budoucnost“. Téměř každá opoziční strana požaduje abstraktně nižší schodek. Politika začíná ve chvíli, kdy řekne, které konkrétní výdaje nepokládá za dostatečně důležité. Jestliže ODS odmítá financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu, měla by představit vlastní dlouhodobý model jejich financování, kontroly a odpovědnosti. Samotné tvrzení, že si vláda chce média „ochočit“, není řešením.

Totéž platí pro personální nominace, přesuny odborných agend nebo regulaci návykových látek. Kupka vždy velmi jasně říká, že vláda jedná špatně. Téměř nikdy však nevysvětluje, podle jakého pravidla by jednala ODS. Tato prázdnota je zvlášť nápadná proto, že ODS má alespoň formálně poměrně srozumitelný politický základ. Hlásí se ke svobodě jednotlivce, vládě práva, volnému trhu, omezenému státu, osobní odpovědnosti a zdravým veřejným financím. Kupkův článek mohl vládu posoudit právě podle těchto kritérií. Střet zájmů by bylo možné kritizovat jako narušení rovnosti před zákonem a hospodářské soutěže, rozpočtovou politiku jako porušení odpovědnosti vůči budoucím daňovým poplatníkům, neprůhledné personální nominace jako nahrazování obecných pravidel osobní loajalitou, regulaci kratomu jako otázku, zda stát volí účinné opatření, nebo jen politicky efektní zákaz, a financování veřejnoprávních médií jako hledání rovnováhy mezi nezávislostí, veřejnou kontrolou a odpovědností za vynaložené prostředky.

Ještě za Petra Fialy bylo možné namítat, že vlastní identitu ODS překrývá společný program vládní koalice a nutnost hledat kompromisy mezi několika stranami. V opozici už tato omluva neplatí. ODS má volný prostor představit vlastní program, vlastní priority a vlastní politický jazyk. Kupkův článek ukazuje, že tento prostor zatím neumí využít.

Opozice, která čeká na moc

Nejde jen o způsob psaní. Z článku je patrná hlubší politická pasivita. Kupka vypočítává, co všechno vláda udělala špatně, ale téměř nikde není patrné, co ODS sama aktivně prosazuje. Vláda něco navrhne, ODS to označí za nebezpečné. Vláda někoho jmenuje, ODS upozorní na jeho nekompetentnost. Vláda změní zákon, ODS slíbí, že ho po návratu k moci změní zpět. Taková opozice čeká, až jí vláda poskytne další téma. Sama politickou agendu nevytváří.

To připomíná nejslabší období Fialova vedení, kdy ODS dokázala formulovat odmítavý postoj, ale obtížně určovala témata, o nichž se má veřejná debata vést. Současné vedení však alespoň podle Kupkova vystoupení působí ještě méně akceschopně. Nemá ani vládní odpovědnost, která by jeho opatrnost částečně vysvětlovala, ani zřetelný opoziční projekt, který by ji mohl nahradit. Opozice přitom nemusí mít ke každé otázce hotový paragrafový návrh. Musí však být patrné, jakou změnu chce uskutečnit, jaké překážky jí brání a proč její řešení stojí za politický konflikt. V Kupkově článku nic takového není. Je zde pouze rozsudek nad vládou a neurčitý příslib, že po příštích volbách bude všechno napraveno.

To není akceschopnost. To je čekání na moc.

Na konci článku Martin Kupka konečně přechází od obžaloby k tomu, co ODS udělá, pokud získá důvěru voličů. Zákony údajně ušité na míru Agrofertu změní nebo zruší. Odpovědnost mají nést ti, kteří ohýbání zákonů organizovali, i ti, kteří jim na ministerstvech vědomě pomáhali. Stát bude vymáhat každou neoprávněně vyplacenou korunu. To zní rozhodně, stále však není zřejmé, co přesně chce ODS přijmout, zrušit nebo vymáhat. Jak budou nová pravidla formulována? Jak se zajistí, aby nešlo pouze o zákony namířené proti jednomu konkrétnímu člověku? Jak se odliší politická, služební a právní odpovědnost? Jak má být postupováno vůči úředníkům, kteří jednali podle platného zákona nebo závazného pokynu?

Předseda strany usilující o převzetí vládní odpovědnosti by neměl slibovat jen nápravu. Měl by alespoň naznačit její pravidla. Jinak vzniká pouze obrácené moralizování: dnešní viníci budou jednou potrestáni těmi spravedlivými. Takové sdělení může být emocionálně uspokojivé, ale politickou alternativu nenahrazuje. Současné vedení ODS tak působí jako strana čekající, až se nynější vláda sama zdiskredituje, voliči si uvědomí svůj omyl a občanští demokraté se vrátí jako samozřejmí správci státu. Jenže politická důvěra se neobnovuje automaticky tím, že protivník dělá chyby. Obnovuje se přesvědčivým vysvětlením, proč by právě ODS měla vládnout jinak a lépe. Takové vysvětlení Kupkův článek neobsahuje.

Nejasný vztah k prezidentovi

Do programové neurčitosti ODS zapadá také její vztah k prezidentu Petru Pavlovi a k jeho politickým návrhům. ODS prezidenta v řadě sporů s vládou podporuje, není však zřejmé, podle jakých kritérií jeho jednotlivé postoje posuzuje. Je prezident pro ODS nezávislým ústavním orgánem, jehož konkrétní kroky mohou být správné i nesprávné? Je přirozeným politickým spojencem opozice? Nebo má představovat protiváhu vlády a formulovat vlastní program v oblastech, za které politicky odpovídá kabinet?

Kupkův článek prezidenta prakticky nezmiňuje. To by samo o sobě nebylo vadou, kdyby ODS současně nevytvářela dojem, že prezident patří do společného tábora stojícího proti Babišově vládě. Není pak jasné, kde končí nezávislá ústavní role prezidenta a kde začíná opoziční politika. ODS by měla říci, zda podporuje konkrétní prezidentovy návrhy proto, že odpovídají jejímu programu, nebo především proto, že směřují proti současné vládě. Politická strana nemůže svou programovou identitu nahradit podporou prezidenta jako obecného morálního protipólu kabinetu. Jestliže se na prezidenta spoléhá jako na veřejně důvěryhodnějšího mluvčího odporu proti vládě, pouze tím potvrzuje vlastní politickou slabost.

Stejné slabiny, slabší provedení

Největší slabinou Kupkova článku není jeho přílišná ostrost. Je jí absence skutečného politického rozhodnutí. Silná opozice musí problémy vybírat, seřadit podle významu, vysvětlit jejich příčiny a navrhnout řešení. Musí také přiznat cenu svých návrhů a konflikty mezi jednotlivými cíli. Nestačí říci, že vláda je špatná, a doplnit toto tvrzení stále tvrdšími výrazy.

Martin Kupka napsal text, který mohl napsat téměř kterýkoli rozhořčený komentátor. Od předsedy ODS bychom však měli očekávat něco, co běžný komentátor nabídnout nemůže: hierarchii priorit, jednotící politický princip, konkrétní alternativu a ochotu nést za ni odpovědnost. Článek měl ukázat, že ODS po Petru Fialovi získala vlastní politickou identitu, rozhodnost a schopnost jednat. Vyvolává však opačný dojem.

To, co bylo vytýkáno Fialovu vedení, nezmizelo. Zůstala programová neurčitost, moralizování, neschopnost stanovit priority i závislost na antibabišovské rétorice. Přibyla větší expresivita a ještě menší schopnost nabídnout řešení. Současné vedení ODS tak alespoň podle tohoto vystoupení působí jako vedení Petra Fialy v horším: méně uměřené, méně intelektuálně ukázněné a zároveň ještě méně akceschopné.

Chabost Kupkova článku nespočívá v tom, že útočí příliš silně. Spočívá v tom, že za silnými slovy není vidět žádná politická myšlenka.