20.7.2019
Redakce
0
Kategorie: Politika

Unie: Jednotná v nepoučitelnosti

Sdílejte článek:

TRW

Novou hlavou Evropské komise-historicky první ženou v této funkci-se stala bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová, když (oproti minulým letům) vcelku těsná většina europoslanců schválila její nominaci. Von der Leyenová získala 383 hlasů, proti bylo 327 poslanců, pouze o 9 hlasů tedy překročila požadovaný počet pro její schválení. Z českých europoslanců očekávaně proti hlasovali zástupci SPD a KSČM, negativně se vyslovili také zástupci ODS a Pirátů, naopak pro hlasovali zástupci TOP 09, STAN a KDU ČSL (s výjimkou Tomáše Zdechovského). 

 
Zvolení von der Leyenové do čela Evropské komise s sebou přináší dva výrazné poznatky. Tím prvním je, že proces zvolení Ursuly von der Leyenové je dalším potvrzením toho, že úroveň demokracie a transparentnosti na unijní úrovni je značně pokleslá. Před volbami do Evropského parlamentu proběhlo několik debat tzv. spitzenkandidátů, nominantů jednotlivých unijních frakcí, usilujících o post nového předsedy Komise, kteří veřejně prezentovali své vize a plány pro budoucnost Evropské unie, voliči v jednotlivých státech tak měli možnost vyslechnout si různé náhledy na to, jak má Unie fungovat a poznat programy individuálních osobností, reprezentujících své frakce. Ursula von der Leyenová se však nejenže neúčastnila žádné z debat, nýbrž ani nebyla jedním z navržených spitzenkandidátů. Přesto se však nyní stala předsedkyní nejdůležitějšího unijního orgánu, který je zodpovědný za tvorbu legislativy, jenž je předkládána Parlamentu a Radě, čímž se ukázalo, že spitzenkandidáti byli vlastně zcela zbyteční a veškerá jejich vystoupení a debaty přišla vniveč. Primární právo EU v podobě smluv neupravuje koncept spitzenkandidátů. Volba předsedy Komise je po Lisabonské smlouvě upravena v čl. 17 Smlouvy o Evropské unii následovně:
 
“S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne
Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy
Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li
potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového
kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem.“
 
Evropská rada, složená ze zástupců členských států tak sice má brát v potaz výsledky evropských voleb, ale žádné další požadavky z hlediska postupu či způsobu výběru kandidáta (pokud pomineme značně vágní a široce interpretovatelnou formulaci “po náležitých konzultacích”) na ni kladeny nejsou. Rozhoduje tedy postranní vyjednávání, které je u obsazování politických funkcí přirozené, musí mu však být nastaveny jisté mantinely, v nichž se má pohybovat, tj. zejména vymezení okruhu osob, z nichž bude hlava Komise vybírána, aby byl zajištěn transparentní a stabilní proces výběru. Za současné situace tomu tak není, o čemž svědčí fakt, že je možné, aby voliči znali několik kandidátů, z nichž vybírají, aby nakonec ani jeden z nich nestanul ve funkci, o niž usiloval, což působí značně pofidérním dojmem a vysílá krajně negativní signál k veřejnosti, které je de factosdělováno, že sice má na výběr, ale může to nakonec také dopadnout úplně jinak, pokud se tak dohodne, tudíž spitzenkandidáti působí jako pouhé divadlo, které voliči coby publikum sledují, ale k rozuzlení děje dochází v prostorách zákulisí. I bez spitzenkandidátů je proces výběru předsedy Komise velmi neprůhledným, letošní fiasko mu ale nasadilo pomyslnou korunu. Buď ponechme stávající úpravu tak, jak je, ale jděme cestou postupného ustálení praxe, kdy vznikne tradice zvolení jednoho z předem daného výčtu spitzenkandidátů, přičemž tak bude jasné, kdo může nakonec předsedou Komise být, nebo je třeba zasáhnout do ustanovení Smlouvy o Evropské unii a nynější proces nahradit novým, který nebude zahalen tajemstvím a bude mít jednoznačně stanovený průběh, jenž bude pro běžného voliče srozumitelný a nebude působit jako tragikomické představení.
 
Druhým východiskem ze zvolení Ursuly von der Leyenové je zjevná nepoučitelnost. Ve svém kandidátském projevu vytyčila bývalá ministryně jako své hlavní priority boj s klimatem, když vyhlásila záměr dosáhnout “uhlíkově neutrální Evropy” do roku 2050, čehož chce docílit snižováním emisí CO2 a bojem s plasty na jednorázové použití, dále podporu tzv. “sociální spravedlnosti” prostřednictvím zejména zavedení jednotné evropské minimální mzdy, opatření vedoucí k “genderové rovnosti”, kdy polovinu její komise mají tvořit ženy, má dojít k vytvoření “Evropské genderové strategie” a také “transparentnosti v platech”, boj proti “dezinformacím a nenávistným komentářům” a konečně “více Evropy”, tj. prohlubování hospodářské a měnové unie a posilování eura. Ačkoli pochází von der Leyenová z německé CDU, tedy strany, jenž má na politickém spektru stát ve středopravé oblasti, představila program a cíle, za které by se nemusel stydět žádný tvrdý sociální demokrat či Zelení. Teze, které ve svém plánu akcentuje, se pohybují v rozmezí od klasicky levicových témat jako je minimální mzda a zdanění velkých “big tech” společností, které musí del von der Leyenové “platit spravedlivý podíl” po body, kolem nichž se dnes točí ideologie Nové progresivní levice jako je boj s údajnou “genderovou nerovností”. Podle vize, jakou před Evropským parlamentem představila, se tak před námi rýsuje výrazný ideový posun doleva, o němž se ukazuje, že nebyl odvrácen ani s neúspěchem kandidatury Franse Timmermanse. Postoje, jaké hodlá von der Leyenová ve zmíněných otázkách zastávat, a v nichž ji podpořili svými hlasy nejen evropští socialisté, ale také lidovci a liberálové, dokazují, že mezi hlavními dvěma frakcemi v Evropském parlamentu-S&D a EPP-se postupně stírají veškeré rozdíly a směřují k praktické homogenitě, která bude zastřešena pouze dvěma odlišnými názvy. Namísto toho, aby dvě nejvýznamnější frakce tvořily své vzájemné protipóly a reprezentovaly odlišné vzájemně konkurující proudy tak zde máme v podstatě totéž pouze v jiných barvách.
 
Zdali je von der Leyenová politicky nalevo přirozeně či zda se sama posunula v rámci dosažení kompromisu a zisku podpory socialistů při hlasování o jejím schválení je již vedlejší. Na čem záleží je, že se objevuje jednota. Nejde však o jednotu, po níž je široce voláno v době vnitřního rozdělení EU a která má zajistit její přežití, jde o jednotu v postojích k otázkách, které právě za tímto vnitřním rozdělením stojí. Co Evropská unie potřebuje, je jednota v tom, jaká má být její role a podoba, jednotnou shodu na tom, že má působit jako nástroj k udržení volného obchodu a pohybu, jako prostředek k vzájemným obchodním vztahům mezi členskými státy, který bude odstraňovat existující bariéry na trhu, jak bylo zamýšleno při vzniku předchůdců EU v padesátých letech minulého století. Namísto toho vzniká jednota v podobě shody na konkrétních politikách, které by primárně neměla Unie mít vůbec na starosti, a které jsou samotným dělicím faktorem, neboť nutně znamenají další integraci a vynětí dalších pravomocí z dosahu národních států, což je samé jádro odporu, jaký vůči EU u mnohých panuje a který se bude dále prohlubovat, pokud von der Leyenová skutečně dostojí své plánované agendě. Bohužel se tedy zdá, že Unie bude pokračovat v nastoupené cestě odtržení od reality, která vede k větší a větší nedůvěře k ní a na jejímž konci je i konec EU jako takové. Podle dosavadní sebeprezentace nové předsedkyně Komise se tedy nechystá jen pokračování statu quo, ale dokonce jeho další prohlubování. Je k nevíře, že ani Brexit, ani vzestup subjektů, vedených např. Marine LePenovou či Nigelem Faragem, nedokázaly zjevně zapůsobit jako dostatečné probuzení. Unie se chystá následovat cestu vlastní sebedestrukce, za níž nebudou stát subjekty, stavící svůj program na boji proti ní, jenž zafungují jako prostí prostředníci, ale sama EU. Před evropskými volbami se z mnoha stran ozývalo volání po reformě, po změně a přehodnocení nynějšího stavu. Přesto se však se zvolením von der Leyenové ukazuje, že k žádnému poučení se nedošlo a jediná změna, na kterou je možné se chystat, je ještě “více Evropy”.
 
Ta ovšem bude znamenat, že Unie “jednotná v rozmanitosti” bude stále více pouze “jednotná” a naneštěstí ne ve správném slova smyslu. Motto, které dnes EU dominuje, je tedy spíše “jednotná v nepoučitelnosti”. Nepoučitelnosti, která se může snadno ukázat jako zásadní. Poslední volby do Evropského parlamentu měly být dle všeho mezníkem, měly představovat jistý “bod zlomu”, po němž dojde ke klíčové sebereflexi. Žádná se ale (a nutno říci, že nepřekvapivě) nekoná. Ursula von der Leyenová je tak dobrou zprávou pro ty, kteří si přejí větší tlak na “federalizaci” a užší a hlubší integraci, což je pozice dlouhodobě neudržitelná, ale jistě legitimní. Dobrou zprávou nicméně nová předsedkyně dozajista není pro Unii jako takovou.
 
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 4,64 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Skleněný strop ODS

    ANTONÍN BERDYCH Občanská demokratická strana je před volbami v relativně dobré kondici. Zvládá navenek utlumit vnitřní konflikty a působí jednotně.

    Jak dlouho ještě?

    JINDŘICH RAJCHL Jsem přesvědčen, že mnozí obhájci vlády, kteří se nevěřícně chytali za hlavu, když jsem vloni říkal, že