Tanec mezi vejci?

Faktem je, že pokud chceme rozumně, tj. pro nás příznivě ukončit válku na Ukrajině, motáme se mezi dvěma extrémy. Jedním z nich je Putinovo vítězství a druhým je jeho zahnání do kouta, kde nás “zbije jako psa” jadernými zbraněmi, bez ohledu na svůj vlastní osud.

Putinovo vítězství?

Bylo by to lákavé, pustit Putinovi “dalekou zemi, která je pro nás naprosto nevýznamná a nic o ní vlastně nevíme”, jak to udělali soudruzi v Mnichově.

Problém vidím v tom, že pokud bychom to udělali, tak jediným výsledkem by bylo “namlsání” Putina k dalším soustům. Můžeme se jen dohadovat, zda by napřed šel “sežrat” Moldavsko (které mu taky “pije krev”), nebo jestli by se rovnou vypravil na Pobaltí, tedy renegátské státy, které si dovolily ještě víc než Ukrajina, tj. připojit se k NATO. Možným “druhým chodem” je i Finsko. Ze strategického hlediska pro ně mluví to, že by se jednak nahnal strach Švédsku, jednak by bylo ztíženo loďstvu NATO dorazit Pobaltí na pomoc.

Pak by nastaly pouze dvě možnosti: Buď by se NATO postavilo za napadené státy (byť u toho Finska a Moldavska by nastala podobná situace jako na Ukrajině – to ostatně je argument začít s nimi, aby bylo NATO dále demoralizováno svou impotencí v možnostech pomoci), což by nutně vedlo k eskalaci končící (opět nutně) použitím prakticky všech jaderných zbraní (možná by bylo dobré nechat nějakých 20 procent na odrazení Číny, Severní Koreje, Pákistánu nebo Íránu, alespoň na straně NATO) a k rozsáhlé devastaci území prakticky všech členských států NATO a jejich dalších spojenců (tedy i např. Austrálie a dalších mimoevropských států). I za tu cenu, že by nastala drastická devastace Ruska. Bohužel, Rusko disponuje blíže neurčeným počtem jaderných ponorek (byť asi admiralita NATO jejich počet zná s velkou přesností), jejichž posádkám jsou systematicky vymývány mozky heslem “Svět bez Ruska nemá cenu”.

Odvrácení jaderných úderů z těchto ponorek je v podstatě mimo realitu; až se dostanou do hloubek, v nichž už jsou detekovatelné, tak zároveň mohou vypustit všechen nebo i jen část svého jaderného arsenálu dříve, než se k nim dostanou jakékoli prostředky schopné jejich zničení.

Víme rovněž, že Rusko zkoušelo podmořské drony vybavené jadernými hlavicemi, jimiž by mohly být zdevastovány přímořské oblasti a přístavy. Není také zcela jasné, zda na mořském dně u pobřeží států NATO neleží i nějaké jaderné miny, které by mohly udělat to samé.

Další věcí je rovněž v Rusku vyzkoušená jaderným reaktorem poháněná raketa (či supersonický letoun, opět s jadernou hlavicí). Věci neznalí “odborníci” se tomuto projektu smáli, nicméně jejich vypuštění nad vlastním územím, jehož zničení protivníkovými jadernými zbraně o pár minut později je očekávané, by učinilo masívní produkci radioizotopů pohonem tohoto letounu bezvýznamnou, a jejich produkce nad územím nepřítele by spíš byla “bonus”. Nehledě k tomu, že materiál z reaktoru, běžícího několik minut až desítek minut by obsahoval více radioizotopů s delším poločasem rozpadu než materiál z jaderné hlavice, při jejímž výbuchu jaderná reakce běží řádově sekundy. Byť je jich tam, pochopitelně, menší podíl než v jaderném reaktoru, který běží léta. Nicméně i tak by bylo dlouhodobější zamoření nepřátelského území (v porovnání např. s Hirošimou a Nagasaki) jakýmsi “bonusem”.

Jinými slovy, pokud dojde k jaderné eskalaci, bude to ona třetí světová válka s destruktivními účinky na obyvatelstvo všech zapojených i nezapojených zemí a s drsným dopadem na zemskou biosféru jako celek. A zabránit tomu nepůjde, protože právě tohle je princip onoho “jaderného odstrašení”.

A pokud z obav před jadernou eskalací NATO začne ustupovat, tak bude ustupovat tak dlouho, dokud premiér či president poslední svobodné civilizované země nepožádá o laskavé přijetí tohoto státu do svazku Ruské federace. Jiná cesta k odvrácení tohoto finále není, než překlopení do eskalace konfliktu na plnohodnotný jaderný, ovšem za pro NATO stále nevýhodnějších podmínek (čím později tím hůře).

Putinova porážka?

Je opět velice lákavá představa, že střet s Ruskem pod vládou diktátora Putina vybojuje Ukrajina.

Takovéto vybojování nutně bude spojeno s rizikem překlopení děje na to, co bylo popsáno výše.

Jinými slovy, Putin bude muset být poražen takovým způsobem, aby to alespoň dočasně mohl před ruskou veřejností vydávat za své vítězství, a přitom tak silně, aby si rozmyslel v konfliktu pokračovat či přejít do agrese na jiný stát.

Jistěže při tomto vývoji leží, bohužel, hlavní tíha konfliktu na Ukrajině, a především jejím vojsku a bojujících dobrovolnících.

Těmto silám musí být dodáván vojenský materiál v takové míře, aby způsobili ruským útočníkům natolik velké ztráty, jak na úrovni techniky, tak, bohužel, i na úrovni živé síly, aby se boj stal podobně nepřijatelným, jako když si SSSR natloukl nos v Afghánistánu.
Je nutno odmítnout představu, že “dodáváni zbrani je válečným aktem”. Naopak je třeba nasadit tézi, že útoky na konvoje s materiálem před jejich předáním do rukou příjemce budou chápány jako válečný akt ze strany Ruska a jako na takový na ně bude reagováno.

Na druhé straně bude nutné ovšem to, na co zapomínají někteří duševně méněcenní pisálkové i politici, zejména v EU. Bude totiž, na základě známého hesla Alexandra Makedonského (jehož je nutno považovat za státníka i vojevůdce neskonale schopnějšího než je kdokoli a cokoli ve strukturách současné EU a, obávám se, i NATO) “postavit zlaté mosty”, určené k tomu, aby po nich mohl Putin ustoupit a ještě, prevít jeden, tento ústup presentovat jako své vítězství. Pokud to neuděláme, dostaneme ho do pozice krysy zahnané do kouta, ovšem, s “atomovými zuby”.

Je proto třeba zapomenout na nějaké odvlečení Putina a jeho suity před Haagský tribunál (nebo kamkoli jinam), protože pokus o cokoli takového nutně musí skončit jadernou apokalypsou. Obávám se, že i v případě, že nějaké síly v Rusku Putina sesadí, tak ani ony nebudou ochotné s nějakou takovou institucí spolupracovat, protože by si nikdy nemohly být jisté, že někdy v budoucnu nedojde i na ně. To spíš můžeme očekávat, že sesazení prostě “zmizí”, nebo se náhle zhorší jejich choroby a oni na ně zemřou.

Kdyby západním strukturám velel Machiavelli

Víme, že Machiavelli je brán jako cosi amorálního. Co pro úspěch obětuje cokoli z morálky a podobných věcí. Bohužel, ono to funguje. Nebo bohudík?

Můžeme tomuto politologovi jistě vyčítat mnohé, nicméně je realitou to, že kdo jednal v intencích jeho Vladaře, nemohl udělat nějaký zásadní kiks. Naopak, kdo tyto intence porušil, mohl se nadít leda nějakého průšvihu (zpravidla velkého a někdy i fatálního).
Pokud bych si tedy chtěl zahrát na onoho pána, dovolím si při té příležitosti pár sentencí:

Putin nesmí vyhrát

Putinovo vítězství, jak jsem uvedl výše, by jen naladilo jeho chuť na další výboje. Zbývá Moldavie, po ní Finsko, a pak už členové NATO, kteří bylo kdysi součástí SSSR, tedy Pobaltí. No, a pak už je to na nás, protože pak půjde o státy, které nebyly součástí SSSR, ale byly formálně samostatnými členy Varšavské smlouvy.

Nakonec, aby bylo jasno, by došlo i na všechny ostatní státy a ruský orel by zavlál nad západní Evropou, včetně Velké Británie, britskými dominii (z titulu výše uvedeného záboru mateřského státu), USA a pak už zbytkem světa. Takže ustoupit v podstatě nemáme kam.

Musí ovšem nevyhrát tak, aby to mohl vydávat za vítězství. Patrně nezabráníme fixaci Krymu a separatistických oblastí východní Ukrajiny na Rusko.

Dobře, hrával jsem závodně go a v této hře mistři uvažují nikoli co nepříteli sebrat, ale co mu dát tak, aby se to zisky jinde překonalo a vedlo k celkovému vítězství.

Ukrajina by neměla přijít o přístup k moři a měla by být ochráněna i před finlandizací v takové podobě, v jaké byla aplikována Stalinem na Finsko. Měla by mít zachovánu možnost ekonomické orientace na západ, a to i ve formě nějakého volného přidružení k EU. NATO by mělo nové hranice garantovat naprosto jednoznačnou formulací o nasazení všech sil na jejich obranu, jinak taková záruka postrádá cenu. Putinovi by mělo být na jedné straně pofoukáno na bolístku nevstupem Ukrajiny do NATO a EU, na druhou ale by měly být důsledky onoho nevstupu fakticky eliminovány.

Co je ještě důležitější: Je nutno okamžitě “včera bylo pozdě” začít zajišťovat energetickou nezávislost celé EU na Rusku, aby v případě nějakých dalších Putinových aktivit nedocházelo k posílání cca jedné miliardy euro denně za energetické suroviny z Ruska. EU by měla mít zásoby na cca dva měsíce a během nich “step by step” vypracován postup přechodu na neruské zdroje. Přimlouval bych se i za otevření ložisek břidličného plynu na území EU (máme je i my) do takové míry, že by do toho měsíce a něco z nich mohl začít proudit plyn. A to i v případě, že by se netěžila a byla jen připravena jako rezerva.

Rusko musí mít co ztratit

Pokud by Rusko spustilo jadernou válku, v níž je jaderná odpověď jediným možným protitahem (pokud neakceptujeme jednostranné, tedy vlastní, zničení bez obrany / odvety), nesmí nastat ona situace popsaná heslem “Svět bez Ruska nemá žádnou cenu”. Jinými slovy, musí být vyčleněny oblasti Ruska, které nebudou v první fázi zničeny, ale jejichž zničením by mohlo být vyhrožováno ruským ponorkářům v případě, že provedou onen závěrečný úder.

Machiavelli by nejspíš s těmito oblastmi seznámil i ruskou populaci. Tím by totiž vyrobil na ruské straně chaos, paniku a možná i vzpoury proti státní moci, snažící se běžným lidem zabránit v přesunu do nich. Pokud by toto oznámení bylo vydáno v dostatečném předstihu, je možné, že by se dostalo i k části posádek některých ruských jaderných ponorek. I to by mohlo podkopat možnost Putinovi a jeho režimu provést onen finální apokalyptický úder a v podstatě by vyvolalo situaci, že “i jadernou válku lze prohrát”, respektive lze na jejím konci ještě mít co ztratit, takže nebude bojováno až do totálního vyčerpání munice.

Další možností jsou, je to velice ošklivé, ale asi by to také fungovalo, ruské menšiny v řadě států. Nejedná se jen o to Pobaltí, ale významná ruská komunita je i u nás. Velké ruské komunity se nacházejí i v Německu a dokonce i samotném Bruselu.

Je opravdu otázka, zda s těmito komunitami neudělat to samé, co udělali Američané s komunitami japonskými (vč. japonoameričanů) po Pearl Harbouru. Jednak by to značně ochromilo proruskou lobby (včetně toho, že by se tito lidé obtížněji dostávali na ty ruské účty, které ještě nejsou zmražené, ať už jde o faktickou neznalost, opomenití, nebo cílenou něčí sabotáž), špionážní aktivity a pod., jednak, je to ještě ošklivější, by mohly tyto komunity posloužit jako rukojmí ve stylu “naše první jaderné hlavice nepadnou na Rusko, ale na místa soustředění těchto lidí”.

Můžeme braní rukojmích odsuzovat sebemorálněji, ale v konfrontaci s jadernou apokalypsou je, obávám se, vše menší zlo než ona, a tudíž i morálnější. A můžeme vyjít z onoho známého (ještě 19. století široce akceptovaného) hesla “V lásce a ve válce je dovoleno vše”, což je rozhodně rozumnější než jakékoli snahy “pachatelů dobra” válku zhumanizovat, a tudíž ji učinit přijatelnou (což je zásadní riziko podobných snah).

Když se tak zpětně dívám na výše popsané, dovolím si konstatovat, že popis našeho jednání (v případě, že chceme vyhrát, nebo alespoň neprohrát) odpovídá nikoli tanci mezi vejci, jak uvádím v nadpisu, ale tanci mezi “pukavci”, které prasknou, vzhledem k natlakování obsahu a narušení skořápky hnilobou, daleko ochotněji a s daleko většími důsledky na okolí.