Taktika spálené země – jediná šance drobných živnostníků ?

Zatímco statisíce drobných podnikatelů visí nad existenční propastí a policejní komanda objíždějí zastrašovat ty, kteří se věci odhodlali veřejně postavit, chlastá krajský policejní šéf s kmotry z ANO a ČSSD v hotelu, který má být uzavřen. Státní “podpora” těch, kterým stát svým rozhodnutím zastavil příjmy – ale ponechal výdaje, je záměrně promíchaný guláš programů, nesplnitelných podmínek a úřední pomalosti a zákeřnosti, který vzbuzuje dojem že je záměrně sestaven tak, aby ti malí a drobní vykrváceli. Zákony nebo LZP? To vše se ukázalo jako ochrana naprosto nedostatečná před ekonomickou likvidací v rámci státní zvůle.

A co postižení podnikatelé? Nemohou s tím dělat nic. Jen trpně čekat, až zbankrotují nebo zdechnou hlady. Stávkovat ? To nemohou ani normálně, protože jak známo, nemají za sebou odborové organizace a bosse (tedy nebude stávkovat třeba celý sektor) a tím vlastní stávka pozbývá smyslu. A dnes? Stávkou zavřít své už tak vládou zavřené obchody? Ha ha…

Živnostníci a majitelé drobných obchodů, skiareálů, či jiných uzavřených provozoven bezesporu tahají za kratší konec. Oni jsou totiž NAHRADITELNÍ. Jakmile vykrvácí, přijdou o svoje úspory, skončí v insolvencích a exekucích, jejich horské boudy, skiareály, obchody, provozovny koupí za pakatel a po haluzi šíbři, kmotrové a možná holding. A po těch, kteří roky dřeli a potili krev ani PES neštěkne. Ale exekutoři si je najdou.

Jinými slovy, majetek se přesune od těch, kteří ho vydupali z popela a ze svého odříkání a práce k těm, kteří ho koupí značně pod cenou. Zparazitují práci těch druhých.

Stát se nyní rozhodl utáhnout šrouby. Ačkoliv PES je už týdny na stupni 4, stále jedeme podle stupně 5 a mluví se o zpřísnění opatření. Všichni si jistě pamatujeme sliby vlády o tom, že PES je přesně proto, aby bylo PŘEDVÍDATELNO , co se bude dít při jakém stavu epidemie. Bohužel, vláda kašle na svůj vlastní systém. Ale budiž.

Dále se stát pokouší prosadit zákon schvalující likvidační pokuty pro podniky, které na protest otevřou. Tím se myslí například ty, zapojené do iniciativy Chcípl pes. Nově hrozí pokuta až 3 000 000 Kč a stát se již nechal slyšet, že ji bude tvrdě vymáhat – což v podstatě znamená že podnik, který zbyl , danému protestujícímu hostinskému exekutoři seberou… Pardon, ne podnik, ale jen jeho AKTIVA.

Situace tedy vypadá pro drobné podnikatele beznadějně. Přesto tito podnikatelé účinnou možnost, jak státu zatopit mají. Záleží ovšem, jestli na ni přijdou – a jestli ji budou chtít využít. Ovšem zoufalí lidé, ti dělají zoufalé – a často nepěkné věci. A často věci ve stylu “po mě potopa” a “když mám zhebnout já, vezmu aspoň co nejvíc sebou” a “nemám co ztratit!“

Tou možností je TAKTIKA SPÁLENÉ ZEMĚ.

Už ve starověku se tato taktika využívala ve válkách. Zajistit, aby na opuštěném území nebylo ničeho, čeho by mohl nepřítel využít jak hospodářsky, tak k ovládnutí území. Zničení infrastruktury. Zničení komunikací. Zničení veškerého majetku a zásob na opouštěném území. Nepříteli nesmí přejíti do rukou ničeho, co by mohl využít.

Nejslavnějšími představiteli této taktiky byli bezpochyby Rusové, kteří ji využili hned dvakrát. Poprvé při Napoleonově tažení, podruhé při Velké Vlastenecké válce. Samozřejmě, nehodlám nikoho nabádat k tomu, aby podminovával nádraží, zapaloval obilné lány, stříhal telegrafní dráty, nebo přepadal četnické patroly. Toho jsem dalek. Jen a pouze analyzuji, k čemu může – a podle mne i dojde, jestli bude vláda dál utahovat šroub a smyčky kolem krků spousty lidí.

V čem bude ona TAKTIKA SPÁLENÉ ZEMĚ spočívat ? Dle mé analýzy bude spočívat na pěti bodech, o kterých budou živnostníci uvažovat.

1: Učinit veškeré pohledávky vůči sobě nevymahatelné. Znamená to převést na rodinu, rozpustit, zašantročit veškerá aktiva, která mu zbyla. Veškerý movitý či nemovitý majetek. Zachránit co nejvíce z úspor. Nutným důsledkem pak je také i to, přesunout veškerou svou ekonomickou činnost do šedé ekonomiky aby stát just neměl kde brát a neviděl ze mě ani korunu.

2: Propustit veškeré zaměstnance . Na hodinu, bez odstupného a výplat. A nechat STÁT, ať se o ty lidi na své náklady postará. Až budou před úřady práce stát řady tisíců zoufalých hladových lidí, až se před nimi budou úředníci klepat strachy, teprve potom si vláda položí otázku, zda bylo nejmoudřejší. (Ano, můžu být fér a dát jim místo toho prachy na ruku, ale STÁT ať o tom neví)

3: Neplatit žádnému dodavateli. Účelem je vytvořit či prohloubit vlnu DRUHOTNÉ PLATEBNÍ NESCHOPNOSTI a nechat ji jako tsunami prohnat ekonomikou. SE VŠEMI NEGATIVNÍMI DŮSLEDKY, KTERÉ TO NA EKONOMIKY ZPRAVIDLA MÍVÁ.

4: Zlikvidovat nebo lépe rozdat veškeré použitelné zásoby. Když je rozdám, snížím tím poptávku po daném druhu zboží, což opět znamená méně peněz do ekonomiky. Když je zničím, nikdo je nebude moci za pakatel koupit. A ti, co po mě budou chtít zaplnit moje místo? Těm nezbude než zaplatit plnou cenu byť za poslední párátko.

5: Postarat se, aby volný prostor po mě nemohl NIKDO zaplnit bez obrovských investic. Jednou z největších zranitelností drobného podnikání je fakt, že jejich místo na trhu praktiky okamžitě mohou zaplnit jiné firmy. Nejdůležitějším opatřením taktiky spálené země tedy bude tomu zabránit. Tím, že můj prostor nepůjde fyzicky využít bez mohutných investic. To v praxi předpokládá: Zničit stroje, zařízení a prostor “vybydlet” .

Jak takový vybydlený prostor vypadá, jistě všichni víme. Zde se meze kreativity nekladou. Vlekař zničí lano vleku, sněhová děla a elektrickou a vodní infrastrukturu, majitelé či nájemci horské boudy prostě škrtnou sirkou, hospodský klidně i elektriku vytrhá nebo tam vypustí fekální vůz. Nedivil bych se ani, kdyby někdo, kdo ztrácí něco, co roky či desítky let budoval, se raději rozhodl to třeba zapálit. Každý, kdo bude chtít takový nebytový prostor poté použít, bude muset mohutně investovat. Tak mohutně, že to bude prohibitivní – a mezeru po mě tedy nikdo nezaplní. Zůstanou potom jen ruiny, spáleniště a nevyužitelné prostory. A bude zajímavé sledovat města , jak se snaží řešit, že místo obchodů a hospůdek mají mrtvo a válečnou zónu a koukat na pronajímatele, co neslevili z nájmu, jak finančně krvácí na uvádění vybydlených prostor do jakštakš použitelného stavu.

Jsem přesvědčen, že právě takové úvahy právě v hlavách mnoha živnostníků probíhají. Statisícům z nich se hroutí životy, statisíce jich přicházejí o výsledky roků či desetiletí tvrdé práce. Desetitisíce už to vzdali, nebo prostě už žádné světlo na konci tunelu vládních podrazů a úřední arogance nevidí. Minimálně stovky lidí uvažují o sebevraždě. Spousta jich už totiž vidí, že jim došly jakékoliv prostředky k tomu, aby se mohli jakkoliv účinně vzepřít situaci a věc jakkoliv pozitivně ovlivnit.. A jak píšu výše. Zoufalí lidé, ti dělají zoufalé – a často nepěkné věci. A často věci ve stylu “po mě potopa” a “když mám zhebnout já, vezmu aspoň co nejvíc sebou” a “nemám co ztratit!”

.
Pokusím se být optimista: Možná to nemusí dojít až tak daleko, možná bude stačit, když se o možnosti taktiky spálené země bude ve veřejném prostoru prostě MLUVIT A DISKUTOVAT a vláda i politici si tohoto rizika povšimnou a adekvátně se zachovají. Ale abych pravdu řekl, moc tomu nevěřím.