29.7.2019
Redakce
0
Kategorie: Exklusivně pro PP, Společnost

Střelba ve Francii v souvislostech

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

vylicilNa benzínové pumpě v jihofrancouzském městečku Ollioules se v neděli střílelo. Dosud neznámý pachatel tam chladnokrevně zabil dva mladé muže „s kriminálním pozadím” a jednu nevinnou ženu, která se ke střelbě nešťastnou náhodou připletla.

Člověk by pokrčil rameny a pomyslel si něco o kriminálnících a válce podsvětí. Ostatně tímto způsobem to také všechna francouzská media podávají. Jako všední gangsterskou střílečku na maloměstě. Pomáhají si přitom citátem místního starosty, Roberta Beneventiho: „Ti mladíci, kteří byli zastřeleni, jsou velmi nechvalně známí u městské policie.”

Nic mimořádného, bohužel…. kdyby to nebylo právě ve Francii. Země galského kohouta má totiž, jak se všeobecně ví, jednu z nejrestriktivnějších zbraňových legislativ v Evropě. Její obyvatelstvo je už dlouhá léta prakticky plošně odzbrojeno. Podívejme se na pár příkladů, jak to tam funguje.

Kromě sportovních a loveckých pušek, patří všechny ostatní střelné zbraně do kategorie „k sebeobraně”. A ta je drakonicky omezena. O pořízení takové zbraně je nutno žádat. I když uchazeč prokáže, že splnil přísné požadavky francouzských zákonů, včetně zdravotních prohlídek, členství v místní sportovní asociaci a složení příslušných zkoušek, nemá zdaleka vyhráno. Zbývá to nejtěžší. Přesvědčit úředníka, že zbraň fakt potřebuje. Že je ohrožen.

Rozhodnutí úředníka záleží na jeho „posouzení oprávněnosti”. Tedy libovůli. Může povolit, ale v současné atmosféře je pro něj daleko bezpečnější a  „vhodnější” říci ne.  Ovšem i kdyby náhodou měl zrovna lepší, světlejší den a kývnul, stále ještě není dobojováno. K tomu, aby občan mohl tu svou, těžce získanou zbraň také nosit, potřebuje opět… povolení. Jaká je „úspěšnost” povolovací, úřední procedury, o tom snad nejlépe svědčí smutný příklad šéfredaktora Charlie Hebdo. Který o to povolení žádal několikrát. Opakovaně. A vždy marně. Nepomohlo mu ani to, že je prokazatelně na oficiálním seznamu cílů Al Kaidy… (zde)

Ani místní myslivci a sportovní střelci na tom nejsou o mnoho lépe. Pro držení lovecké či sportovní flinty platí zásady tak chaotické, že je obtížné se v nich vyznat. Jsou zakázány (některé) ráže munice, (některé) více než dvouranné zbraně… Zmatek je korunován tím, že pro některé typy platí „doživotní” zbroják, pro jiné je třeba povolení co tři roky obnovovat. Pro alespoň hrubou představu o „zbrojních” zákonech Francie nahlédněte třeba zde.

A perlička na závěr – ty flinty jejich majitelům v podstatě ani nepatří. Střelné zbraně podléhající povolení nejsou podle francouzských zákonů považovány za soukromý majetek. Pokud tedy střelec z jakéhokoliv důvodu pozbude povolení k jejich držení, třeba tím, že mu je stát z rozhodnutí úředníka odejme, protože měl třeba divné řeči, divné známé, nebo odpudivé statusy na sociálních sítích, jsou mu zbraně zabaveny a stát je nechá zničit. Některé zdroje uvádějí, že po legislativních změnách v roce 1995, tedy mnohem dříve, než byla přijata současná Eurounijní šílenost,  bylo takto zlikvidováno přes půl milionu střelných zbraní.

Takže v takovéto zemi se na pumpě střílelo….

Z tohoto nešťastného, lokálního incidentu je vidět, že sebepřísnější legislativa, sebedrakoničtější omezení vlastnictví zbraní, ba ani prakticky plošné odzbrojení slušných, bezúhonných občanů nezabrání zabíjení lidí střelnou zbraní. Za bílého dne, na veřejnosti a včetně nevinných kolemjdoucích.

Také je zřejmé, že tu přesto existuje určitá kategorie lidí, kteří se těmi zákony nijak mást a znepokojovat nenechají. A že jim nedostatek zbraní ani munice nehrozí, jak o tom svědčí vystřílené redakce časopisů, hudební produkce, muzea a košer obchody…. abychom uvedli jen některé příklady z posledních let. Ale v jejich případě je policie podivuhodně slepá. Tápe a rozhodně odmítá spekulovat o tom, co by podobné incidenty mohlo spojovat. A kde by se tedy slušelo začít něco dělat.

Nejzajímavější je proto na celém tom Olliouleském případu nenápadná starostova poznámka o „mladících”. Media sice úzkostlivě a korektně našlapují kolem a neodvažují se ani naznačovat… A možná že skutečně, nepředstíraně nevědí. Ale my ostatní jsme tak nějak vycvičeni, že tušíme, kdo bývá krycím názvem „mladík” nejčastěji označován. Třeba osoby, jako ti „mladíci”, kteří před pár dny, po vítězství Alžírska na fotbalovém mistrovství Afriky, svrhli sochu symbolu Francie, generála de Gaulla, ve francouzském městě Evreux. Video zde. Začíná to  vypadat, že tihle „mladíci” už Francii zvolna přebírají. Že už tu zcela veřejně, bez obav a otevřeně zavádí své pořádky.

Je báječné, že s takovou zemí máme bezvízový styk. A děravou, či spíše vůbec žádnou Schengenskou hranici….

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (37 votes, average: 4,68 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky