31.12.2015
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Starý Řím a my

Sdílejte článek:

NO4711 31|12|2015

Před několika měsíci jsem diskutoval s jedním přítelem o současné situaci na starém kontinentě a shodli jsme se na tom, že příznaky konce Římského impéria se začínají objevovat i nyní v evropském kontextu. Můžeme debatovat o příčinách těchto jevů, přemýšlet o tom, zda vycházejí zdola, nebo jsou direktivně nařizovány centrální mocí, ale nelze zpochybnit, že pokud se bude Evropa vyvíjet obdobným směrem jako starověké impérium, není důvodu pochybovat o tom, že naše děti zažijí úpadek a balkanizaci celého kontinentu. Zdrojem mé inspirace k rozvedení základní myšlenky diskuse byl v tomto případě Edward Gibbon, autor Úpadku a pádu Říše římské.

[ad#clanek-respo]

Základní životaschopnou „jednotkou“ je v jakékoliv společnosti funkční rodina. Rodinou v tomto smyslu nemyslím rodiče a několik potomků. Mám na mysli klasické třígenerační uspořádání, které fungovalo stovky let, kdy rodiče podporují děti a své rodiče.

Díky více než staleté existenci sociálního pojištění je funkce rodiny jako bezpečného přístavu pro její členy rozrušena. Spoléhání se na důchod ze strany jeho konzumentů, ale především ze strany jejich potomků, je dnes tak přirozené, že nelze reálně počítat s myšlenkou, že by dnešní ekonomicky aktivní jedinci převzali zodpovědnost za své rodiče, kteří jim dali to nejlepší, co mohli. Rozhlédneme-li se okolo sebe, nalezneme mnoho lidí, kteří jsou schopni utratit ohromné množství prostředků za péči o svého domácího mazlíčka a zároveň umístit rodiče do domova důchodců. Nikomu nepřijde zvrácené, že utratí za žrádlo pro kočku polovinu důchodu své matky, aniž by o ni byl ochoten pečovat.

Sociální pojištění ovšem vystrkuje své růžky i k dětem. Všemožné podpory, příspěvky a přídavky jsou faktorem, který obrušuje hranu odpovědnosti. Za několik desítek let (budou-li na to někde ještě peníze) se i ze zodpovědnosti rodičů k potomkům stane ohlazený oblázek, který bude odhozen do řeky času a rozklad rodiny bude dokončen. Co se bude dít dále neumím předpovědět, lze se ovšem ohlédnout do historie a právě Římské impérium je příkladem.

Všeobecnou degeneraci lze pozorovat takřka ve všech oblastech lidské činnosti. Vzděláním počínaje lze přes, výrobu hrnců, telefonů a dalších věcí, dojít až k umění.

Úroveň vzdělání rozhodně neroste. To, že dochází k novým objevům a technologie se zdokonalují, není znakem rostoucí kvality vzdělání. To, že střední školu opouštějí mladí lidé, kteří neznají rodný jazyk, neumí provádět základní matematické operace a nemají představu o svém dalším směřování, je věcí, kterou je sice možno přehlížet, ale pokud proti tomu chceme bojovat, nelze tak činit akčními programy, které stanoví procento populace, která musí dokončit vysokoškolské vzdělání. Dnes tolik populární termín znalostní společnost není ničím jiným, než pokusem o nahrazení kvality kvantitou. Spokojené zamručení ministerského úředníka při pohledu do excelovské tabulky sice znamená, že dotyčný úředník dostane prémie, společnost jako takovou to ovšem nikam neposune.

Nedávno jsem zaznamenal vznik jakéhosi sdružení, které bojuje za minimální mzdu. Jejich argumentem je, že stroje vzaly lidem práci, aby se lidé mohli veselit. Staré známé přísloví o koláčích, které se bez práce nevyskytují, vzalo za své. Lidé, kteří se mohli zaměřit na inovace a tvůrčí činnost, se seběhli s napřaženou rukou ke dveřím společné pokladny. A když vyinkasují almužnu a přijdou domů, rozhodně je nenapadne, že snad mimo chleba konzumují výhradně dovezené potraviny a 99% výrobků v jejich domácnosti nese nápis Vyrobeno někde, kde ono někde rozhodně neznamená u nás. Pokud se ohlédneme do starého Říma, zjistíme, že konec impéria předznamenala právě orientace na dovoz všeho z kolonií, protože to bylo levnější. Neříkám, že tento konec musí nastat i v případě současné Evropy, ale rozhodně bych připomněl, že staré rčení hovoří o opakující se historii.

Posuneme-li se do oblasti umění, zjistíme, že situace je zcela identická. Nechodíme na divadelní představení, chodíme na performance. Asi proto, že kdyby náhodou dorazila na takovéto divadlo babička uvyklá uměleckému projevu, naučila by se pravděpodobně vrhat rajčata a pískat na prsty. Ze stejného důvodu se současná baletní představení prezentují jako scénické tance. Tam se totiž lze, na rozdíl od sóla v Labutím jezeře, plácat v pantoflích na pódiu v pytli od brambor a tvrdit publiku, že se vyjadřují niterné pocity. A netřeba zůstávat jenom v divadle. Výlet do první galerie odhalí, že myšlenka je sice důležitá, ale je potřeba umět kreslit. Umělec, který kreslit neumí, nazve svoji výstavu instalací a opět všem vykládá o svých niterných pocitech. Tyhle všechny věci zakrývají jediné: lenost. Tito lidé by mohli být ve výše zmíněných oborech dobří a dost možná, že i výborní. Bohužel nebyli ochotni obětovat část svého života tomu, aby se poučili z chyb svých předchůdců a nadřeli základy ve svém oboru. Tím se obloukem dostáváme ke vzdělání, které uměle snižuje nároky na žáky a studenty. Nikdo již dnes nepotřebuje psací písmo a pokud u maturit neprojde příliš mnoho studentů, norma je změkčena nařízením úřadu. Hloupneme a lžeme si do kapsy, abychom to nepoznali.

[ad#clanek-respo]

Státní finance Římského impéria jakoby z oka vypadly současnému trendu v Evropě. Aby byly nasyceny stále větší nároky konzumentů státního rozpočtu, je třeba zvyšovat daně a zadlužení. Zadlužení států je řešeno vytloukáním klínu klínem – stejně, jako se denně setkáváme v médiích s příklady domácností, které krachují a jsou decimovány exekucemi, budeme se setkávat i se státními bankroty. Když jistý politik rozeslal před volbami svým potenciálním voličům složenky na poměrnou část státního dluhu, vyvolal vlnu negativních reakcí. Nepříliš mnoho lidí se ovšem zamyslelo nad tím, že tu složenku jednou budou muset zaplatit. Nebo zbankrotujeme všichni. A kolik z nás je schopno jít a splatit za sebe a své blízké podíl na státním dluhu? Pro rodinu (v kontextu, ve kterém je zmíněna výše) činí nyní tato částka přibližně jeden milion korun. Zbankrotujeme. Opět nic, z čeho by se dalo usuzovat na pád do hlubin bez možnosti návratu, ale i toto se odehrávalo v Římě před jeho koncem.

Věřím tomu, že jednotlivé problémy popsané výše lze řešit. Ovšem jsem velmi skeptický k tomu, že by bylo v silách kohokoliv je vyřešit všechny najednou. Většina obyvatel, odvyklá práci a přisátá ke státní pokladně, to nedovolí. Stejně tak bych byl ochoten uvěřit proklamacím o zvládání krizových stavů a tomu, že nehrozí obdobný vývoj jako ve starém Římě. Bohužel to vypadá, že máme na stole všechny problémy, se kterými se jeho obyvatelé potýkali, respektive nepotýkali. A nějak je mi zatěžko uvěřit, že pokud existují identické vstupní podmínky, bude se nyní, po dvou tisíciletích, všechno vyvíjet jinak jenom proto, že si to přejeme. Osud se velmi pravděpodobně sebere a prokáže nám službu tím, že nás všechny vyhodí na mráz…

ZDROJ: No4711

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 4,79 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Víte co sere pražskou kavárnu?

    MICHAL BRAND Alexander Mitrofanov, před rokem 1989 redaktor závodního časopisu Rudá Varta, pardon, překlep, redaktor závodního časopisu Škodovák, si