Stačilo nám patnáct let v EU?

Byla však skutečně tak zásadně jiná? Nebo už její vnitřní principy a dosavadní vývoj nevyhnutelně určily její a vlastně i naši budoucnost? Tak či onak, principy EU nám byly tehdy líčeny v úplně jiném světle. Pokud jsou dnes zastánci vystoupení (např. v Británii) obviňováni, někdy možná právem, z demagogie, populismu a překrucování, před patnácti lety jsme byli vystaveni naprosto stejnému druhu manipulace – s tím rozdílem, že její původci patřili na tu “správnou” stranu.

Lidé se rozhodli. A vstoupit na základě referenda do EU bylo naprosto legitimní.

Od té doby se však pohled politických elit EU na referenda značně změnil. Občané se podle nich nedokáží o tak závažných věcech, jako je např. členství v EU, správně rozhodnout. Jsou prý nevzdělaní. Nechávají se prý ovlivnit populisty a demagogy. Zkrátka – referendum se politickým elitám Evropské unie hodí pouze tehdy, když zaručí a potvrdí výsledek podle jejich přání.

Jakmile je nebezpečí, že by mohlo dopadnout jinak – třeba vystoupením z EU, brání se takové možnosti, seč můžou.

Přitom nějaká forma revize našeho členství by byla na místě. Proč? Nejen kvůli tomu, že EU je dnes v lecčems zcela jiná, a spíše horší, ale i proto, že zde žije už velmi mnoho občanů, kteří se sice mohou zúčastňovat demokratických procesů, ale do procesu rozhodnutí o našem členství v EU tehdy promluvit nemohli, protože byli ještě příliš mladí. Nebylo by fér, kdybychom se i těchto občanů zeptali, zda v dnešní EU chtějí setrvat?

Strana svobodných občanů vžda obhajovala referendum o našem setrvání či odchodu z EU jako potřebnou, ba nutnou věc.

Protože s jedním svazem, jednou unií už jsme jednou “na věčné časy” svázáni byli. V další jsme uvízli na patnáct let. Myslím, že to bohatě stačilo.