4.9.2019
Kategorie: Exklusivně pro PP, Historie

Srpen 1968 a jeho příčiny a důsledky

Sdílejte článek:

TOMAS JARY CHROUST

Na začátek je potřeba se důrazně vymezit proti nesmyslu, že tehdejší supervelmoci USA a SSSR byly mezi sebou domluveny. Přesto je potřeba si přiblížit, jak oba bloky hleděly na tehdejší vývoj v Československu a proč byl pro jejich zájmy ohrožením. Zvlášť když letos máme padesátileté výročí.


Především si musíme uvědomit, že Dubčekův „socialismus s lidskou tváří” byl značně ovlivněn děním v Sovětském svazu, na což poukazovali vědečtí odborníci Lomonosovy univerzity. Proč právě z Ruska také není tak složité. Stačí se podívat zpět do doby, kdy se do čela SSSR (jako první tajemník KSSS) dostal Nikita Chruščov. Po XX. sjezdu KSSS, kde zazněla první kritika kultu osobnosti Stalina, se v poměrně krátkém čase podařilo stabilizovat ekonomickou a společenskou základnu Sovětského svazu. A to i navzdory několika dekádám trvajícího teroru a katastrof, které po sobě zanechal diktátor Stalin.

„Čím více se společnost vzdaluje od pravdy, tím více nenávidí ty jež jí říkají. „(G. Orwell)

Dále je potřeba vzít na vědomí, že sověti při této rekonstrukci své zdevastované morálky a ekonomiky si nemohli dovolit ztratit ideologickou koncepci proti těm, s nimiž ztratili miliony životů. Potřebovali změnit koncepci své ideologie od krvavého stalinismu. Nikita Chruščov si byl toho všeho vědom, ale i skutečnosti, že bez „ vlastníka“ a to jak víry, tak pera, kladiva a role či louky to nepůjde. A tak se rozhodl po sovětském stylu si vlastníka vyrobit tam, kde to bylo nejméně riskantní. A tou nejméně riskantní oblastí bylo Československo. Posléze však jeho místo přebral a Alexej Kosygin (a na pozici prvního tajemníka samozřejmě Leonid Brežněv), který už v minulosti byl částečně odpovědný za ekonomickou stabilizaci sovětského hospodářství. O jeho úspěšnosti lze z dnešního pohledu pochybovat, ale o skutečnosti, že zabránil v pokračování Chruščovově politice už ne. Nicméně si tehdejší vedení SSSR bylo si až příliš dobře vědomo, že má před sebou zásadní ekonomický problém, jenž stejně bude muset řešit. Vždyť je to tak prosté a v případě neúspěchu to šlo efektivně hodit na vrub západního kapitálu. A je tu „Pražské Jaro“.

Jednu z podivností, o které jsem před nějakým časem psal, byl fakt, že komunistický režim v údajném počátku normalizace nechal po celý rok 1969 otevřené hranice pro občany ČSSR na západ v situaci, kdy mocenské struktury Dubčekovy vlády byly již koncem září 1968 zcela eliminovány. V lednu 1969 už pevně drželo moc v zemi konzervativní komunistické křídlo vedené lidmi, jako byli Kapek, Indra či Biľak. Přesto nadále zůstávaly hranice otevřené a víza bylo možno získat bez výrazných problémů a ani nebylo potřeba úplatku, který mnohdy činitelé státní správy později vyžadovali. Otázkou tak je, proč by totalitní stát umožnil vcelku jednoduchý úprk tolika lidí, které nutně potřeboval? Mnoho dnešních polovzdělaných neoliberálů se dnes touto zásadní otázkou nezabývá a vykládá historii jinak, než se skutečně stala. Nezapomínejme, že během jara 1969 opustilo republiku zhruba 200 tisíc lidí. Významnou část těchto lidí tvořili výzkumní pracovníci, inženýři, kvalifikovaní řemeslníci, profesoři, lékaři a další ze skupin vědeckých a společenských elit tohoto státu. Jednalo se vlastně o daleko větší úprk občanů než po Mnichovské dohodě.

Dalším opomíjenou stránkou, která měla vliv na události po srpnu 68, byla situace v západním bloku. Mocenské struktury (napojené zejména na průmyslový a finanční sektor) západní Evropy nechtěly, aby v roce 1969 v Československu přežil socialismus s lidskou tváří. S ekonomikou, která by v určitých oblastech mohla konkurovat státům na západě. Nutno totiž dodat, že západoevropské státy si tou dobou začaly procházet ekonomickou krizí (která se projevila plně na začátku 70. let), ale i tou společenskou. Západní Evropa se v té době akorát potýkala s rozkladem italské liry, skoro krachem francouzského franku a o německé ekonomice, jež už měla dávno za sebou strmý růst z 50. let, ani raději nehovořme.

Proč tomu tak bylo? Rád bych zde v kostce poukázal na historická fakta, která jsou buď opomíjená, nebo rovnou nepravdivě vykládána keynesiánskými ekonomy, jako je např. u nás Jan Švejnar. V principu šlo o to, že český vědec nebo dělník byl i přes pitomé centrálně plánované hospodářství (nebo přes absenci tehdejší nejmodernější technologie) stejně výkonný jako vědecký odborník nebo dělník ve Stuttgartu či jinde. Rozdíl spočíval v ceně práce. Německý soustružník či frézař požadoval mzdu 20 DM/hodina, ale ten z ČKD byl rád, když šel domů s 20 Kč na hodinu. U odborníků jako byli projektanti, inženýři či lékaři to bylo ještě markantnější. Představa, že by během pražského jara došlo k větší liberalizaci československého hospodářství (jinými slovy, kdyby se začalo využívat určité tržní mechanismy), západ děsila. Československo by se mohlo stát tvrdým konkurentem a to by samozřejmě stálo hodně lidí na západě velké peníze.

Mimo ekonomické problémy se západ nacházel v bouřlivé době, co se týče politické situace. Spojené státy byly v komplikované situaci v zahraniční i domácí politice. V zahraniční především svojí účastí ve Vietnamu, kde akorát proběhla velmi medializovaná operace Tet, kterou americká protiválečná média vykreslila jako porážku USA (ač opak byl pravdou). Zároveň doma probíhaly protesty na vysokých školách a blížily se listopadové prezidentské volby mezi Nixonem a Humphreym. Podobné to bylo i v Evropě. Francie byla postihnuta květnovými studentskými bouřemi na Sorbonně, které vedly ke generální stávce, jež paralyzovala celou zemi. Německem (kromě studentských nepokojů) otřásly první bombové útoky RAF (Rote Armee Fraktion)ve Frankfurtu. A Itálie? Ta kromě stávek a studentských bouří během roku 1968 zažila tři vlády. Z toho lze jasně vidět, že západ v osudový rok měl své vlastní trápení. Rozhodně pražské jaro jim spíše z politického hlediska škodilo, jelikož pro spoustu levicově laděných studentů, kteří pořádali výše zmíněné bouře, se partikulárně inspirovali myšlenkami v „demokratického socialismu“, co dle jejich názoru mělo pražské jaro v Československu přinést.

„Stav práva lidského se stále do nekonečna mění, a není v něm nic, co by mohlo trvat věčně.“ (Codex Iustiniaus)

Na závěr je možno dodat, že exodus našich nejlepších lidí na západ měl dohru i v listopadu 89. Je nutné si přiznat, že na důležitých postech nového režimu usedli bývalí StBáci, kteří se rádi nechali zkorumpovat a za mrzký peníz napomohli zájmovému lobby s likvidací automobilového, těžkého a zbrojařského průmyslu, který představoval docela slušně procenta ze světové výroby. Dnes je vše již v rukách západoevropských společností a tak si z radostí a smíchem vlastním Stropnickému kupujeme vlastní zbraně z cizích továren, což nás stojí několikanásobně více.

“K tomu aby mohlo začit “Donárodňování”, ale i návrat k občanským svobodám, respektování sama sebe, ale i těch kolem nás musíme začít bránit Vlastníka.. Nezáleží na tom zda to bude Vlastník národa, myšlenky, tužky či pera, pole a nebo louky, farmy nebo traktoru či kladiva a srpu, ale Vlastníka, a pak máme šanci odstranit Kradaře a zbavit se zločinu.”(TcH)

A tak i dnes můžeme poděkovat KSČ, která tuto zemi pokřivila a zničila . A co ještě zničeno nebylo, tak Brussel brzy také zničí svojí politikou až nápadně připomínající časy před rokem 1989. Nelze nevidět, že něco podobného dnes pro nás chystá skupina seřazená kolem Sorose a jeho zastánců V. Havla a dnes Bakaly, Fischera, Drahoše a Hišlera. Většinou historičtí příznivci Piratů, zrudlého STANu a Pražské kavárny.

Los Angeles, 2019

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,33 out of 5)
Loading...