Soudcokracie: Globální převrat soudů

Od Izraele přes Evropu až po Spojené státy americké se stala běžnou soudcokracie (vláda soudců). Rozdělení státní moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní na Západě nejvíce ohrožují anonymní soudci bez demokratické legitimity, kteří pod záminkou souzení ovlivňují zákony. Níže jsou čtyři význačné příklady tohoto soudního imperialismu – který se změnil v soudní tyranii – a navržené americké řešení.

Izrael

V 80. a 90. letech 20. století zavedl Nejvyšší soud Izraele tři inovace, které revolučním způsobem změnily právní a politickou situaci v zemi. Zaprvé zrušil požadavek „oprávněnosti“, což umožnilo komukoliv napadnout jakékoliv rozhodnutí vlády před Nejvyšším soudem pouze na základě nesouhlasu s ním, i když se ho osobně netýkalo. To je na Západě ojedinělé. Zadruhé soud odstranil omezení soudní přezkoumatelnosti a podřídil své kontrole všechny vládní a správní akty (včetně zahraničních věcí, vojenských akcí a rozpočtu) – což je mimořádné opatření. Zatřetí si soud přisvojil pravomoc posuzovat „přiměřenost“ vládních rozhodnutí, čímž si zajistil politické veto nad rozhodnutími zvolené vlády.

Tyto inovace zvýšily moc Nejvyššího soudu Izraele na úroveň „super soudu“ a postupně jej také etablovaly jako konečného arbitra všech otázek – nejen právních, ale i politických. Každý izraelský občan – a každá nevládní organizace, i financovaná ze zahraničí – má právo požádat Nejvyšší soud o zrušení jakéhokoliv demokratického rozhodnutí. Nejvyšší soud takové žádosti vyhoví, pokud považuje dané rozhodnutí za „nepřiměřené“ nebo pokud je zákon v rozporu se „Základními zákony Izraele„. Jakékoliv rozhodnutí izraelské vlády a parlamentu tedy může být zvráceno nevolenými soudci.

Francie

Předsedkyně strany Národní sdružení a prezidentská kandidátka Marine Le Pen byla odsouzena k pětiletému zákazu výkonu veřejné funkce za to, že asistenti poslanců Evropského parlamentu zvolených za Národní sdružení pracovali pro stranu i v Paříži. Marine Le Pen a její příznivci označili toto rozhodnutí za politické a za útok na demokracii. Správně argumentovali, že soudci v podstatě brání francouzskému lidu Marine Le Pen volit. Obvinění z „vlády soudců“ okamžitě zopakovali například Éric Zemmour a Guillaume Bigot, kteří odsoudili justici za to, že se snaží ovlivnit politický vývoj v zemi tím, že trestá významnou osobnost opozice.

V lednu 2017 vedl ve Francii v předvolebních průzkumech bývalý premiér a prezidentský kandidát strany Republikáni François Fillon. Týdeník Le Canard Enchaîné tehdy odhalil, že jeho manželka Penelope Fillon měla v letech 1998 až 2013 fiktivní zaměstnání jako parlamentní asistentka a literární poradkyně časopisu Revue des Deux Mondes. Podle odhadů obdržela více než 1 milion eur, aniž by prokázala, že skutečně vykonávala nějakou práci. Hned následující den zahájila Národní finanční prokuratura předběžné vyšetřování, po kterém následovalo obvinění Françoise Fillona ze „zneužití veřejných prostředků“, „spoluúčasti a utajování zneužití firemního majetku“ a „nesplnění oznamovací povinnosti“. Jsou podle vás Fillonovy praktiky nečestné? Ano, jsou. Ale ve Francii i jinde v Evropě jsou již desítky let běžnou praxí. Souzen za tyto praktiky byl ale pouze Fillon, léta byl stigmatizován a vláčen bahnem.

V roce 2024 Ústavní rada zrušila několik ustanovení zákona o imigraci, který byl přijat pod politickým tlakem s cílem zpřísnit podmínky pro vstup a pobyt ve Francii. Toto zrušení vyvolalo hněv politiků, zejména tehdejšího ministra vnitra Géralda Darmanina. Ten hovořil o „vládě soudců“ a kritizoval zásah Ústavní rady, který byl vnímán jako maření vůle parlamentu a vlády ve jménu obecných principů.

Ve skutečnosti již neexistuje jediné „pravicové“ opatření, které by mohlo být přijato parlamentem nebo vládou, aniž by bylo zrušeno Ústavní radou nebo soudy. Když levice prohraje ve volbách, tak je jisté, že vyhraje u soudů. Ve Francii vládnou soudci a lid již nemá nad ničím svrchovanost.

Evropa

V Evropě zavazuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající se otevřených hranic státy, aby do Evropy dopravily všechny ilegální imigranty zadržené ve Středozemním moři, a to i imigranty zachycené třeba jen deset metrů od afrického pobřeží, bez ohledu na to, zda je suverénní vláda chce přijmout, či nikoliv.

Zde jsou dva nedávné příklady extrémního soudního imperialismu v oblasti migrace:

• Imigrant z Mali tvrdil, že je nezletilý bez doprovodu, francouzské úřady po stanovení jeho kostního věku zpochybnily jeho status nezletilého. Byl umístěn do detenčního centra a hrozilo mu vyhoštění. Evropský soud pro lidská práva v roce 2024 rozhodl proti Francii za porušení článku 8 (právo na soukromí) Evropské úmluvy o lidských právech s odůvodněním, že posouzení věku nebylo dostatečně pečlivé a že jeho zadržení bylo nepřiměřené.
• Konžský imigrant žijící ve Velké Británii, odsouzený za sexuální napadení své nevlastní dcery, napadl soudně své vyhoštění s odvoláním na své „právo na rodinný život“. Britský imigrační soud rozhodl, že jeho vyhoštění by porušilo článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech, a konstatoval, že rodinné vazby mají přednost před trestním odsouzením.

Záplava univerzálních pravidel a požadavků vyplývajících z článků Evropské úmluvy o lidských právech (např. soukromí a důstojnost) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (na snímku) jsou pravděpodobně nejhoršími novodobými příklady tyranského soudního imperialismu. Anarchii v oblasti imigrace si Evropa způsobila zcela sama. Soudní rozhodnutí imperiálního Evropského soudu pro lidská práva jsou považována za „oficiální výklad“ textu Evropské úmluvy o lidských právech a jsou tak všem evropským státům (kromě Ruska, Běloruska a Vatikánu) vnucována jako nejvyšší zákon, který žádná parlamentní většina nemůže zvrátit. Tolik k „demokracii“.

Americká naděje

Ve Spojených státech tento proces uzurpování demokratické suverenity soudy probíhá již 40 let. Nejvyšší soud léta potvrzoval extremistickou politiku, zejména rasistickou politiku pozitivní diskriminace, kterou nedávno odmítl, a federální okresní soudci bránili prezidentovi a Kongresu dlouhá léta prostřednictvím celostátně platných předběžných soudních příkazů v prosazování politického programu, se kterým politici obstáli ve volbách. Tyto předběžné soudní příkazy nejsou vydávány proto, že by daná politika porušovala americkou ústavu, ale odrážejí politické názory soudců a snahu podkopat princip „rozdělení státní moci“ mezi moc legislativní, výkonnou a soudní.

27. června 2025 vydal Nejvyšší soud USA přelomové rozhodnutí v případu Trump versus CASA, Inc. poměrem hlasů 6 ku 3, kterým omezil pravomoc federálních okresních soudů vydávat celostátně platné předběžné soudní příkazy. Od nynějška budou tyto předběžné soudní příkazy platné pouze v rámci příslušné jurisdikce daného soudu. Více než 600 federálních okresních soudců v USA mohlo dosud blokovat výkonná nařízení prezidenta. (Poznámka překladatele: Americká ministryně spravedlnosti Pam Bondi na konci června řekla, že 35 ze 40 předběžných celostátně platných soudních opatření vydali soudci z 5 federálních okresních soudů. V USA je jich přitom celkem 94.)

Rozhodnutí Nejvyššího soudu má za cíl omezit zásahy soudců a obnovit rovnováhu moci mezi výkonnou a soudní mocí. Většina vedená soudkyní Amy Coney Barrett rozhodla, že celostátní předběžné soudní příkazy překračují pravomoci jednotlivých okresních soudů. Toto rozhodnutí usnadní provádění politik, pro které byl Donald Trump zvolen, zejména v oblasti imigrace.

Nezapomeňme také na nákladnou dvouletou show před prezidentskými volbami v roce 2016, kdy byl tehdejší prezidentský kandidát Donald J. Trump záměrně falešně obviněn ze spolčení s Ruskem. Ukázalo se, že Trumpovi žalobci od začátku věděli, že jejich tvrzení jsou nepravdivá. 51 bývalých zpravodajských důstojníků před prezidentskými volbami v roce 2020 úmyslně lhalo, když tvrdilo, že notebook Huntera Bidena je podvržený, přestože oni i FBI věděli, že je pravý. Tento podvod mohl velmi dobře ovlivnit výsledek voleb.

Úlohou soudců je prosazovat zákon ve sporech, které jim jsou předloženy. Jakákoliv snaha ovlivňovat zákony namísto demokraticky zvolených orgánů je diktátorská a popírá národní suverenitu i princip dělby moci.